Neviditelný pes

REPORTÁŽ: Stávka na „Den hněvu“

13.12.2017

Oba palestinští dělníci, kteří mi stavějí na zahradě plot, se omluvili za pozdní příchod. Je pro ně záhadou, proč byla kontrola na přechodu z palestinského území na izraelské tak zdlouhavá. Otázka Jeruzaléma? Tu ti dva neřeší.

Jistě, o jakési generální stávce v Palestinské autonomii vědí. Jenže to pro ně neplatí; oni přece pracují pro Izraelce. Totéž se mi snaží vysvětlit Palestinec, kterému krátce nato svěřuji auto ke kontrole. Jeho provozovna na Olivové hoře, kde bydlí spousta Arabů, musí samozřejmě zůstat zavřena. Svůj pracovní úvazek v izraelské autodílně ovšem splní se stejnou samozřejmostí.

V jeruzalémském Starém Městě mají všechny arabské obchody zavřeno; turisté tu strašidelnou scenérii horlivě fotografují. Stávka je nutí nakoupit si upomínkové předměty v blízké židovské čtvrti Starého Města. Stručně a jasně: stávka Palestinců vede k tomu, že jim obchody přeberou židovští sousedé.

Stávka ani zdaleka neznamená, že v obchodě nikdo není. Silně tedy zabuším na těžká železná vrata, za nimiž se tají obchod, kde si běžně měním peníze. Dveře se opatrně otevírají. Palestinec, s nímž mne už skoro tři desetiletí spojuje hezké přátelství, mne pouští škvírou dovnitř a hned za mnou zase zavírá. Nabízí mi čaj a dáváme se do řeči.

Kamarád mi vypráví, že on na všechna tahle přetahování mezi papaláši světové politiky nic nedá. A když se zeptám, co se tím podle něj změní, mávne unaveně rukou: „Starou bačkoru!“

„Proč se raději,“ obrátí se ke mně od monitoru svého počítače, „nestarají o země, kde jsou problémy, a nás nenechají na pokoji? Koukej, Hútíové, co bojují v Jemenu za Írán, pobili minulý týden jen v San’á víc než tisícovku lidí.“

„Proč jsi vůbec obchod zavřel?“ táži se. Přede dveřmi postávají koupěchtiví turisté, pak se váhavě přesouvají směrem k židovské konkurenci, kde je rádi obslouží. „Nestojím o žádné další mrzutosti. Kdybych otevřel, tak by mi ten kšeft vypálili.“

„Myslíš, že dojde k nové intifádě?“ Zas ten malátný pohyb ruky starého válečníka, který v sedmdesátých letech minulého století stál po boku Jásira Arafata, připraven dát se na pochod: „O tu dnes nemá nikdo zájem. K čemu by to bylo.“

Během jeho řeči se těžká železná brána pohne. Skulinou se protlačí jeho mladý syn, něco málo přes dvacet, a na rozdíl od otce je z něj cítit napětí. „Třetí intifáda asi bude,“ povídá. „Vůdcové to tak chtějí.“ Na mou otázku, kdo jsou ti „vůdcové“, pokrčí rameny. „No – lidi, co tady poroučejí. Sám nevím, kdo to je. Ve skutečnosti to neví nikdo. Ale dostávají spoustu peněz. A když si někdo sežene dvacet, třicet kluků, už s nimi může něco provést. Třeba budou jen házet kamení. Jenže co když taky někoho propíchnou?“

Před několika týdny jsem s tímto mladíkem debatoval o dvoustátovém řešení. Ne, rozhodně není nějakým přítelem Izraele, nebo dokonce Židů. Naopak. Tel Aviv je podle něj „ilegální osadou“ a nejlepší by bylo, aby Židé „táhli, odkud přišli“ - ať už je to kdekoli.

Když ale přijde řeč na dvoustátové řešení, vybuchne: „Proč se nám za každou cenu vnucujete s nějakým státem? Arabských států máme víc než dvacet a jsou k ničemu. Nefunguje ani jeden. Nač chcete nějaký další arabský stát, co by byl na baterky? Dejte nám pokoj!“

„Vždyť jim všem jde jenom o peníze, jen o jejich vlastní zájmy,“ vpadne otec se souhlasem. Myslí tím dávné spolubojovníky, kteří dnes, jeden jako druhý, mají teplá místečka na vysokých postech Palestinské autonomie. „Abú Mázin“ - tak přezdívají Mahmúdu Abbásovi - „jen schraňuje milióny pro své synáčky. Na lid nemyslí nikdo.“

Jak to, vnucuje se otázka, že nikdo nevidí, že ta stávka v předvečer „dne hněvu“ Palestinců škodí pouze Palestincům? Proč se nikdo neptá, co by prospělo obyčejným lidem z ulice? A proč západní politikové jen přilévají oleje do ohně, který už skoro ani neplápolá, místo aby podporovali pokojné soužití?

Přeložila Ivana Kultová



zpět na článek