aneb Kampak se sankcemi na Kima
Hospodářské sankce můžou, ale také nemusí zabírat. Můžou zabránit válce, ale můžou k ní taky sankcionovaného dotlačit. Na co si vsadíte na Korejském poloostrově?
Američané se snaží izolovat jednu z nejizolovanějších zemí světa – Severní Koreu. Prosazují tvrdé sankce hraničící s blokádou. Stalinistický režim mají přimět k tomu, aby se vzdal vývoje jaderných zbraní a raket. Severokorejský vladař Kim Čong-un se z nich raduje podobným způsobem, jakým šílený šéfinspektor Dreyfus v Růžovém panterovijásá nad zbraní schopnou na dálku vymazat cokoli ze světa.
Nedávno Severokorejci vyzkoušeli novou balistickou raketu Hwasong 15, schopnou doletět až do vzdálenosti 13 tisíc kilometrů, tedy až do Washingtonu. Pravda, režimu chybí technika, která by umožnila rakety přesně zacílit. Není také jasné, jestli Severokorejci už zmenšili jadernou nálož natolik, aby se vešla do hlavice rakety. Testované rakety létají s vylehčenou atrapou bojové hlavice, takže skutečný dolet by byl kratší. Jenže při tempu, jakým Severokorejci ve vývoji raketové a jaderné techniky pokračují, můžou tato technická omezení do pár let vyřešit.
Apropo, do Prahy by balistická střela Hwasong doletěla už teď. Z Pchjongjangu do české metropole to je něco přes 8000 kilometrů. (O tom, kam Kimovy rakety můžou dorazit, se dozvíte z map – třeba tady.)
Jaké jsou možnosti
Severokorejský pokrok v raketové technice a nukleárních zbraních je zjevný. Co s tím dělat? V zásadě je pět základních možností.
1. Vyjednávat
Sotva představitelné. Trump sice v prezidentské kampani připouštěl, že by si s Kim Čong-unem sedl k rozhovoru a severokorejský deník DPRK Today ho před volbami líčil jako „moudrého a prozíravého“ muže. Co by však Donald musel Kimovi slíbit, aby ho přiměl vzdát se jaderného a raketového programu?
Pokud by s ním americký prezident usedl ke stolu, musel by mít jistotu, že získá ústupky. Jinak by setkání nemohl Američanům prodat – nemohl by ho doma obhájit.
2. Čekat, až se režim Kimů zhroutí
Jednou se to snad stane. Možná ale až na svatého Dyndy.
Znamenalo by to ovšem smířit se s tím, že KLDR je jaderná mocnost, která může zasáhnout (nejen) USA.
3. Zastrašit
Trump už arzenál hrozeb vyčerpal. Manévry u korejských břehů na Kima nezapůsobily. A od jaderných testů a zkoušek raket ho neodradily ani výhružky „ohněm“, „hněvem“, anebo „totálním zničením“.
4. Preventivně zaútočit
Američtí prezidenti čas od času ukážou svaly a zavelí k preventivnímu nebo trestnému úderu. Severní Korea je ale jiná váhová kategorie než například Sýrie.
Experti se až na výjimky shodují, že čas na preventivní útok na Severní Koreu vypršel. „Komunistický režim pokročil v militarizaci země natolik, že úder by se neobešel bez velkých ztrát a škod na straně spojenců, zejména Jižní Koreje,“ upozornil v časopisu Foreign Affairs John Delury, profesor z Yonsei univerzity v Soulu.
Lze předpokládat, že proti Severní Koreji by Američané vedli úder jen tehdy, kdyby Severokorejci zaútočili jako první nebo kdyby bylo jasné, že útok chystají a že je neodvratný.
5. Zlomit sankcemi
Sankce, tedy „hospodářský útok“, jsou nástrojem používaným poté, co selže diplomacie a státům se nechce válčit. Nejvíc je používají právě Američané.
Americká vláda zavedla v tomto století čtyři desítky sankčních programů vůči státům, teroristickým skupinám i jednotlivcům. Během minulého století jich bylo víc než sto. Na stránkách americké vlády naleznete výčet těch, které platí, ne ale jejich hodnocení.
Za úspěšný se každopádně nedá pokládat nejdelší sankční režim vůči Kubě, vyhlášený v roce 1960 po vítězství vousatých revolucionářů a znárodnění amerických podniků na ostrově. Desítky let strýček Sam drtí komunistický režim Castrů hospodářskými a finančními sankcemi a čeká, že se pod jejich tíhou kubánská revoluce zhroutí. Marně.
Naopak zafungovaly třeba sankce vůči režimu libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Vyhlašovali je nejen Američané, ale také Rada bezpečnosti OSN. Sankce přiměly nejvyššího libyjského beduína v roce 2003 ukončit vývoj jaderných zbraní.
Budou jíst trávu
Právě Kaddáfího osud však může Kima odradit od toho, aby se jaderných zbraní vzdal. Tyto zbraně jsou pro něj zárukou, že jeho režim přežije.
Victor Cha, profesor Georgetownské univerzity a patrně příští americký velvyslanec v Jižní Koreji, to vidí jinak. „Měli bychom mít na paměti, že sankce vždycky nefungují jen do té chvíle, než začnou fungovat,“ řekl webu Quartz.
S tímto postojem je však v menšině. Převládá názor, že „žádný počet sankcí Severní Koreu neodradí“, který pro web Foreign Policy formuloval Jae Ku, ředitel Americko-korejského ústavu ve Washingtonu.
Ruský prezident Vladimir Putin o Kimově režimu pravil: „Raději budou jíst trávu, než by se vzdali jaderného programu.“ S tím se dá souhlasit. Autoritářské režimy mají vůči sankcím vyšší odolnost, snáz ustojí ekonomické problémy. Putin o tom nepochybně ví své.
Problém je ale i to, jak vůči Severní Koreji přitvrdit. Většina ekonomických nástrojů je vyčerpána.
Sankce proti Severokorejcům vyhlašuje Rada bezpečnosti už jedenáct let. Nejnověji v září zakázala do KLDR vyvážet zemní plyn, omezila Severokorejcům dovoz ropy i vývoz textilu. Američané navíc oznámili vlastní sankce vůči firmám obchodujícím s Kimovým režimem a bankám, které obchod pomáhají financovat.
Teď Američané usilují o totální izolaci Severní Koreje, včetně ropného embarga. Přemlouvají k němu Čínu, která Severokorejce surovinou zásobuje. (Ruský vývoz ropy do KLDR se blíží nule.)
Pokud by Čína dodávky ropy Severní Koreji zastavila, měl by Kim Čong-un zásoby jen na několik měsíců. Čínské vedení se však obává, že kolaps země by spustil vlnu uprchlíků do Číny a posílil americký vliv na poloostrově. Obojí přirozeně nechce připustit.
Japonci na suchu
Pokud pohlédneme do historie sankcí, můžeme najít zajímavou paralelu. Ropné embargo v jihovýchodní Asii už Američané jednou prosadili. Bylo to v červenci 1941. Zavedli ho proti nynějšímu spojenci Japonsku v odvetě za postup japonské armády do Francouzské Indočíny. Kabinet F. D. Roosevelta a vlády Británie a Nizozemska tehdy zmrazily japonská aktiva v bankách a tak přerušily dodávky ropy Japonsku.
Japonci museli denně odčerpávat z rezerv 28 000 tun ropy. Zásoby měli jen na několik měsíců. Byli tak postaveni před volbu – ustoupit (stáhnout své jednotky), nebo zaútočit. Zvolili druhou možnost a bombardovali námořní základnu Američanů v Pearl Harboru na Havaji.
Každé srovnání kulhá, přesto si neodpustím provokativní otázku: Jak by 76 let poté dopadlo ropné embargo vůči Severní Koreji?
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce