Tak konečně vzal toho starého darebáka čert. Nebo ani ne tak čert, jako byl třiadevadesátiletý diktátor Robert Mugabe vojenským pučem přinucen k odstoupení, když předtím přivedl svou zemi Zimbabwe, kdysi bohatou a kvetoucí Rhodesii, na žebráckou hůl. Sledujme tedy postup zežebráčtění od roku 1980, kdy nastoupil do funkce ministerského předsedy a posléze presidenta, až ke dnům přítomným, jelikož je to poučné. Vzpomínám si totiž na výlevy horoucího nadšení provázející vyhlášení samostatnosti, na nadějeplné řeči o africké demokracii, ježto bude nyní celému černému kontinentu příkladem, když bylo setřeseno kolonální jho… a ono houbičky. Ale nejdřív trochu dějepisu.
V jižní Africe působící podnikatel v bavlně a diamantech Cecil Rhodes získal roku 1893 po něm pojmenovanou zemi pro britskou korunu. O devětadvacet let později, roku 1922, ji vláda Jeho britského veličenstva, ocenivši její úrodnost a vlídné podnebí, doporučila k osídlení z mateřské země. Doporučení nezůstalo bez ohlasu, netrvalo dlouho a Rhodesie čítala na čtvrt milionu bílých osadníků. Žádných kolonialistických vykořisťovatelů, kdyby někomu ze starého zvyku připadlo na mysl něco takového, nýbrž pracovitých sedláků. Jejich přičiněním se Rhodesie stala obilnicí Afriky, schopná nejen pokrýt zemědělskými produkty vlastní spotřebu, nýbrž je navíc ve velkém rozsahu exportovat. Co se původního, černého obyvatelstva týkalo, ani jemu se nevedlo zle. Rozhodně lépe než pod vládou domorodých králů a čarodějů, za neustálých krvavých válek mezi jednotlivými kmeny zpestřovaných vpády arabských otrokářů. I zdálo se být všechno dobré.
Až se počátkem šedesátých let minulého století začaly evropské mocnosti svých kolonií o překot zbavovat. Snad z jakéhosi pocitu zahanbení, jímž se odělo slovo kolonialismus, a ještě spíš že to bylo podnikání nevýnosné a také notně zbytečné; nenutno hned vlastnit země kdesi v čertech ďáblech, je-li zapotřebí jejich rud či tropického ovoce, když se dají za běžnou tržní cenu ale s méně vztekáním koupit, právě tak jako Republika česká nemusí ovládnout Maďarsko, aby se zazásobila paprikami a melouny. K tomu byly až doposud poklidné kolonie najednou samé osvobozenecké hnutí a samé Fronty toho či onoho, bouřily se proti koloniální správě a řezaly se i mezi sebou, až toho měly evropské mocnosti plné zuby. Jedna po druhé – jako poslední Portugalsko - propouštěly své zámořské državy do samostatnosti, postarejte se o sebe, holoubkové načepejření, jak umíte. Dlužno s politováním konstatovat, že až na výjimky (bývalá britská korunní kolonie Singapur se stala vzorem prosperity a spořádanosti) vesměs nevalně.
Sestupu od deseti k pěti a ještě níž, až k samému dnu, se nevyhnula ani Rhodesie, nově přejmenovaná na Zimbabwe. Vzhledem k značnému počtu bílých osadníků v poměru k jiným zemím téhož osudu probíhal postup dekolonizace vcelku spořádaně, po etapách. Nejdřív, 11. listopadu 1965, vyhlásil vůdce bělošské menšiny Ian Smith samostatnost, dosud formálně v rámci britské monarchie. Avšak britská monarchie o staronový přívěšek nestála, k tomu v zemi začaly řádit marxistické bojůvky – netřeba upřesňovat, že materiálně podporované a ideologicky podněcované Sovětským svazem –, až r. 1978 získala černá většina obyvatelstva rovná politická práva. Guvernér Jejího britského Veličenstva se vrátil do Londýna a byly vypsány rovné, tajné a svobodné volby, jak to má být. Tím okamžením bylo všechno v háji nejzelenějším. Černá většina, nadšeně podněcovaná západními krasoduchy, na sebe rovně a svobodně zvolila promoskevského marxistu Mugabeho, a začalo se to bílit.
Z ukázkové africké demokracie se vyklubala jednopartajní socialistická diktatura, z miláčka západní levice Mugabeho autokrat opírající svou moc, jak ani jinak nelze, o tajnou policii, rovněž dle sovětského vzoru. Dlouho oznamovaná pozemková reforma se r. 2000 uskutečnila, jak se dalo očekávat, násilně a chaoticky. Stála bílé farmáře kolem jednácti milionů hektarů půdy, údajně rozdělených mezi 300.000 černých malozemědělců, z podstatné části však rozebraných mezi sebou funkcionáři Mugabeho státostrany ZANU jakožto odškodnění za utrpěná příkoří. V důsledku takto rabiátsky prováděné reformy se někdejší obilnice Afriky proměnila v hladem a podvýživou sužovanou zemi, trvale závislou na potravinové pomoci ze zámoří. Vedlejším účinkem byla vysoká nezaměstnanost, provázená rychle postupující inflací až k naprostému zhroucení měny a náhradě peněžního hospodářství výměnným obchodem zboží za zboží – bylo-li jaké. Pokles zásobování na nejzákladnější minimum pochopitelně vzbudil v obyvatelstvu – především černém, bílé vzalo nohy na ramena – odbojné nálady, jež však Mugabeho tajná policie promptně utlumila všemi prostředky od zastrašování až po vraždy. Braní nohou – nejen bílých – na ramena dosáhlo povážlivých rozměrů: počítá se, že mezi lety 1991 až 2009 (čerstvější čísla nemám po ruce) žilo čtyři až pět milionů Zimbabwanů v exilu, černí vesměs v rasistické Jihoafrické republice(!), bílí jak kam koho vítr osudu zanesl, některého zpátky do Anglie, jiné kam Bůh dal. Setkával jsem se s nimi především v Austrálii a jinde v tichomořském prostoru.
Ožebračení, týraní, zabíjení… takový tedy byl účet tolik slavené dekolonizace, všeho toho osvobozování, snah o naplnění ideálu všelidské rovnosti. Nelze se divit lidem šedesátých let, že jej – i když také jak kteří – měli plné hlavy návdavkem k mnoha dalším ideálům. My, lidé tohoto dosti již pokročilého jedenadvacátého století, bychom už mohli mít s ideály své zkušenosti a rozum nezatížený iluzemi. Vědět, že co se osvědčuje v našem západním světě, může se jinde stát nástrojem sebezničení. Že demokracie, jak je ne vždy bez úrazů a slepých uliček praktikována u nás, přesazena do jiného prostředí bezvýjimečně zplaní, stává se svou vlastní karikaturou. Že lidská práva, nevyvážená týmž objemem lidských povinností, se často míjejí účelem i v podmínkách evropského právního řádu a tradic; tím spíše ve společnostech poznamenaných staletími zvůle a nepřátelstvím každého s každým, jak tak vesměs vypadala historie předkoloniální Afriky.
Nuže, dokonáno jest. Starého darebáka Mugabeho nahradil (dal vsadit do domácího vězení) jeho někdejší přívrženec, později zavilý nepřítel Emmerson Mnangagwa, i vyčkejme času, jak se budou věci v Zimbabwe i v celé černé Africe vyvíjet dál. Velkou nadějí bych se neopájel. Poměr bílého muže k černému, jak jsem jej znával z Jihoafrické republiky, byl chápán jako vztah staršího bratra k mladšímu, jemuž je třeba pomáhat, pro jistotu ho ale nepustit úplně ke všemu, až se mladší bratr, shledav pomoc staršího nepotřebnou, ba ponižující, rozhodl obejít se bez něho. Počíná si v tom jako… snad ani hrom v polici nemůže natropit takový binec, jakým se vyznamenávají všelijací osvoboditelé a popletených západních intelektuálů miláčkové. Důkazem toho jsou uprchlické proudy směřující z kdysi spořádaných kolonií, nyní rozvrácených republik, do zemí jejich někdejších utlačovatelů – zná-li kdo podařenější paradox, nechť mě o něm zpraví. Pouze uprchlíci ze Zimbawe, dříve Rhodesie na buben přivedené, k evropským břehům dosud nedorazili, jelikož to mají daleko. Ještě však není všem dnům konec.
Ovšemže vím, jak strašlivě jsem se těmito odstavci zarouhal současným imperativům a jak to od duší spravedlivých schytám. Jinak a přesněji od těch, kdož vždy dobře vědí, jak by svět a život na něm měl správně vypadat, aniž se namáhali rozhlédnout, jaký bez všeho malování a pentliček přivěšování opravdu je.
Hannover, 28. listopadu 2017