Země, která zvládla globální krizi, migrační kalamitu i volby, teď není s to sestavit vládu
Je krach rozhovorů o vzniku vládní koalice čímsi osudovým? Jistě ne. Snad každá země – tedy z těch, které užívají poměrný volební systém – něco takového zažila a vzápětí se oklepala. Ale v Německu noc z 19. na 20. listopadu jakýsi punc osudovosti přinesla. Jako by zazněly dramatické tóny z Richarda Wagnera.
Formálně vzato se neděje nic mimořádného, nic s rozměry nenapravitelného průšvihu, natož ústavní krize. Stalo se jen to, že čtyři politické strany, jež měly vytvořit vládní koalici Jamajka (CDU, CSU, liberálové, Zelení), dospěly k závěru, že minusy válcují plusy. Že programové rozdíly, ba neslučitelnosti té koalice by byly větší než užitek z ní. Po pravdě řečeno k tomu dospěla strana jedna, liberální FDP, ale to už nehraje zásadní roli. I německá média píší, že sice by bylo lepší ohlásit krach rozhovorů společně, nicméně nelze určit jednoznačného viníka.
Ale po praktické a symbolické stránce je to přelomová událost. Poprvé v historii Spolkové republiky (od roku 1949) nevznikla koalice ochotných disponujících většinou hlasů. Tak to píše v úvodním komentáři Die Welt. Poprvé od druhé světové války není jasné, jak Německo dospěje ke stabilní vládě, dodává Spiegel Online. A to je médium, které Angele Merkelové očividně fandí, či alespoň fandilo. Teď ale razí názor, že krach rozhovorů o vládní koalici je jejím krachem. A sice proto, že „její metoda – spojení bezmezného pragmatismu a maximální ideologické pružnosti – dospěla ke svému konci“.
Takto zní pondělní poselství Německu i světu: země, která po sedmdesát let ztělesňovala stabilitu, vyslala signál, že její politická stabilita se rozklížila.
Když vzor zakolísá
Už pěkných pár let se mluví o tom, že Německo je hegemonem Evropské unie. Stalo se jím zcela přirozenou cestou, aniž by o to cíleně usilovalo. Stalo se jím spíše svým ambicím navzdory než v souladu s nimi. To přece kancléřčin předchůdce v čele konzervativců Helmut Kohl říkával, že chce evropské Německo, ne německou Evropu. Leč výsledek se kloní k německé Evropě.
Nikdo o tom nehlasoval, ale všichni to v praxi respektují. Ať už jde o krizi eura, Řecka, či čehokoliv jiného, lví podíl řešení se vždy očekává od Německa. Ať už přijedou vyjednávat s „Evropou“ prezidenti Trump, Putin, nebo Si, o skutečně rozhodujících věcech jednají s kancléřkou Merkelovou, nikoliv s úředníky Evropské komise. Tím pouze zpečeťují realitu či „fakta na zemi“, jak se říkává.
Německo se stalo symbolem země, která je za všech okolností stabilní, vzorná a vše zvládá. Zvládá i situace, které jinde působí technické, politické či vládní problémy, ba i společenská pnutí. Jistě, byl to jen obraz Německa, ale do velké míry odpovídal skutečnosti. Teprve teď, s krachem jednání o příští vládní koalici, ten obraz dostal trhliny. To je na celém dění zřejmě nejpozoruhodnější.
Německo bez problémů přečkalo globální hospodářskou krizi – je konkurenceschopné, rozpočtově ukázněné a výkonné. Bez velkých otřesů přečkalo i migrační kalamitu – i když k ní mocně přispělo otevřením hranic, ukázalo, že to zvládne (Wir schaffen das). Přečkalo i parlamentní volby letos v září – na rozdíl od jiných zemí Západu se nebálo vítězství populistů a 12,5 procenta AfD není něco, co by mělo společností a politikou otřást. A přece není s to sestavit většinovou vládní koalici. Právě to o něčem vypovídá.
Kde se vzaly nejistoty
Německá společnost je na pohled velmi stabilní. Není rozdělená půl na půl, nemusí se bát, že o fous zvítězí německý Trump (jako v USA), němečtí euroskeptici o fous přehlasují eurofederalisty (jako v Británii) či liberální levice jen o fous vyhraje volbu prezidenta (jako v Rakousku). Ale teď vidíme, že pod tím klidným povrchem dřímalo napětí.
Německo má teoreticky tři cesty pro vznik většinové vlády – vedle Jamajky by to byl návrat k velké koalici a vláda pravice včetně AfD. Místo nich se uvažuje o předčasných volbách, což jen dokládá narůstající tenze („nepřekonatelný odpor“, tak se kdysi nazýval jeden z důvodů rozvodu manželství).
„Osud jednání o vládní koalici byl zpečetěn již 5. září 2015,“ píše v komentáři Die Welt. Tedy v den, kdy Angela Merkelová rozhodla otevřít hranice běžencům. Ať už s tím argumentem souhlasíte, nebo ne, ještě před pár měsíci by ve státotvorném médiu v této podobě nevyšel. Až teď se začíná mluvit skutečně otevřeně. Až teď se široká veřejná debata začíná chápat kritických argumentů, které se v roce 2015 objevovaly jen na demonstracích, v roce 2016 na webech a teprve letos i v zavedených médiích.
Na první pohled se zdá, že Německo se krachem rozhovorů rázem změnilo. Vrátí se SPD do velké koalice? Budou předčasné volby? A povede do nich CDU Merkelová? Samé nejistoty. Ale zaděláno na ně bylo už v době, kdy společnost podlehla budovatelskému heslu „Dokážeme to“ a média vyměnila roli kritiky vlády za roli jejího propagandisty.
LN, 212.11.2017