V rozvojových zemích se zdá, že propastný rozdíl mezi klesající úmrtností a růstem porodnosti… ve srovnánání s analogickou fází růstu ve vyspělých zemích se výrazně zúží, protože antikoncepční prostředky jsou dnes mnohem dostupnější. Tempo populačního růstu se koncem tohoto desítiletí stabilizuje a nakonec začne pomalu klesat. (Paul Johnson: Nepřátelé společnosti)
Obvykle nemám s konservativním britským historikem a publicistou Paulem Johnsonem proč nesouhlasit, ale tentokrát pořádně ťal vedle. Kdepak stabilizace populačního růstu v tzv. rozvojových zemích, věhlasný muži, kdepak by dokonce mělo dojít k nějakému poklesu; antikoncepční prostředky pak můžete rozdávat třeba zdarma a dosáhnete jen toho, že budou na afrických tržištích vyměňovány za kořalku či jiné zboží té kategorie. I zanechmež iluzí a vezměme v potaz skutečnost. Je takováto: v roce 1977, kdy Johnsonova kniha opustila tiskárnu, obývalo matičku Zemi něco kolem 4 miliard lidských bytostí. Dnes, po čtyřiceti letech, to řečené bytosti dotáhly na 7.5 miliardy a množí se týmž tempem vesele dál. Přičemž téměř celý ten zarážející 3,5miliardový přírůstek připadá na země vskutku si zasloužící býti zvány rozvojovými; když ničím jiným, bezstarostnou množivostí zcela určitě. V čem se zmýlil jindy tak ostrovtipný analytik Johnson? Kde nasadil chybná měřítka?
Asi bychom si rozmysleli odvozovat růst průmyslové výroby dejme tomu ve Švýcarsku z příkladu indiánů v povodí Amazonky. Právě tak zcestné je brát za příklad zastavení, ba pokles populačního růstu v Evropě v první polovině dvacátého století a natloukat jej na nepadnoucí kopyto společností vycházejících ze zcela odlišných, ne-li protichůdných kulturních předpokladů. V krátkosti řečeno jsou kultury, v jejichž genetickém fondu je zakódovaná starost o zítřek, a jsou jiné, takových starostí zcela prosté. Jakž názorně ilustruje následující příklad.
„Vy papalangi (domorodé označení pro bílou rasu) se moc staráte: co bude zítra, co za rok, co za deset let,“ poučil mě takový přisnědlý pán na jednom z ostrovů francouzské Polynésie. „My žijeme dnes. Co bude zítra, o to se začnu zajímat taky až zítra.“ Nu ano. Zavlekli někdejší námořníci a velrybáři na tichomořské ostrovy nakažlivé nemoci, na něž místní obyvatelstvo někde zčásti, někde téměř kompletně vymřelo. I byly náhle všude spousty místa, kam se mohl rozepnout produkt bezstarostného množení, a onen přisnědlý pán se může zajímat o zítřek až zítra. To však vyplynulo z výjimečné, nikde jinde se neopakovavší situace. Jiné národy populačně rozvojového světa takové štěstí v neštěstí neměly, a přesto se množí, množí a přemnožují, až dosáhly hranice úživnosti svých zemí a hledají teď, kam by se mohly spasit před následky své vlastní rozvojovosti. Ale nebudu dál v tom tématu pokračovat; ostatně je tzv uprchlický problém ústředním hlavolamem tohoto kontinentu a této doby, takže všichni až příliš dobře víme, oč jde. Místo toho se vraťme k mechanismu, jímž za času našich pradědečků došlo k zploštění a místy i poklesu populační křivky.
Naši předkové žili ve stavu trvalé nejistoty. Z bohatého měšťana se mohl stát žebrák, než se třikrát pokřižoval; stačila chvíle smůly či neopatrnosti, jeho dům zasáhl boží posel nebo vyhořel od špatně zasazené louče, a už stál na ulici jen s tím, co měl na sobě. Vyšší stáří pak neznamenalo požehnání, nýbrž jiný druh nesnáze: z čeho žít, když k práci už nezbývá sil? I bylo výhodné mít chalupu plnou děcek, aby se postarala o rodiče na stará kolena; neméně výhodné, ba doporučeníhodné bylo zapojení v co nejširším kruhu bližšího i vzdálenějšího příbuzenstva, od nějž se dalo nadít – ne vždy dočkat - pomoci v ožehavých situacích, jak je život přinášel. Až někdy koncem devatenáctého století vtrhla do této mnohými dodnes oplakávané idyly změna. Poměrnou jistotu proti živelným i jiným pohromám začaly za nějakou tu zlatku poskytovat pojišťovny (asekurací, říkávalo se); a našetřené grošíky nebylo dále třeba ukrývat v truhle aniž zakopávat v hliněném hrnci na zahradě, jelikož se péče o ně ujaly spořitelny. Dokonce, považme, k nim připojovaly úroky! Kdo by pak ještě obklopoval tlupou dětí, aby křičely, vřeštěly, smradily a mřely, jak ten stav popisuje J.A. Komenský ve svém Labyrintu světa.
Výsledkem uvedených okolností byl a do dneška zůstává pozvolný pokles četnosti dětské chasy. Můj táta, ročník 1898, ještě pocházel z pěti potomků jedněch rodičů. Já sám ze tří; vlastní potomky mám dva, a už i s tím jsem pomalu výjimka. Stalo se, že k redukčnímu mechanismu pojišťoven a spořitelen přibyl třetí faktor – dostatek volného času, jejž za pradědečků nebývalo. To je samo o sobě krásné, ale v jeho využívání jsou děti ledakomu na překážku. Zvlášť když k tomu navíc přistupuje škola se svým diktátem pevně stanovených prázdnin, kdy je všude plno, horko, draho a samý německý učitel; i nelze se divit, že mnohý občan spravedlivý shledává výhodnějším stav bezdětný.
Naskýtá se obligátní otázka – co s tím. Vrátit se k stavu, kdy jedinou pojistkou v nesnázích života bylo hejno harantů, už nelze a ani bychom nechtěli. Snad by ale mohla trochu pouvolnit svá pouta škola. Beztak, mám-li soudit z vlastního příkladu, jsem si z ní neodnesl do života víc než malou násobilku a vybraná slova; vše ostatní, včetně jazykových znalostí, jsem si osvojil sám, buď že jsem toho pocítil potřebu, nebo že mě to bavilo. Ale třeba by se s tím ani nic dělat nemuselo a možná nemělo; nelze pominout, že při všech patáliích s poklesem porodnosti spojených jsme vyklouzli z pasti přelidnění, zužující rozvojové lidstvo. Otázka je spíš jak naložit s těmi, co se ze svých zchátralých domovin hrnou do evropského ráje. Zastavit, natož je obrátit zpátky asi už nepůjde, ale snad bychom si mohli aspoň vybírat: toho, člověka pracovitého a připraveného vydělávat si na chléb svůj vezdejší ano, chytráčky a příživníčky nikoliv. Dostalo se mi zvěsti o jisté v Německu žijící libanonské velkorodině, pobírající ročně 5,1 milionů eur na sociálních dávkách, o 50 milionech plynoucích z kšeftů s drogami pomlčivše; to tedy opravdu nemusí být. Naopak: veškeré finanční pomoci a výpomoci by měly být co nejnižší, aby nebudily iluzi bezpracného evropského ráje.
Nahlíženo bez panikářských brejlí, klesající porodnost v zemích Západu je nestaví před jiný problém, než z čeho hradit alimentaci přestárlých babiček a dědečků. Dal by se řešit, byť i ne snadno a naráz, přechodem z dosavadního systému, kdy mladí odvádějí povinné poplatky do důchodových pokladen a staří je obratem spotřebovávají, na systém osobní zúročitelné renty. Sám asi nejsem nejvhodnější příklad; byl jsem po svém úprku do světa kapitalismu pracovně činný bídných patnáct let, takže by mi z toho kdovíjak vysoká renta nevyplynula; za normálnějších okolností však západní zaměstnanec pracuje čtyřicet až pětačtyřicet let, což by už bylo poněkud jiné kafíčko. Zbaveny této patálie by klesající počty obyvatelstva nepředstavovaly nic tak strašlivého. Kdyby, dejme tomu, království české čítalo pět milionů duší místo současných deseti… no co. Někdejší vládcové viděli v zástupech omladiny především vojáky; nám už na počtu kopí a halaparten tolik nesejde. Jinak… řidší zástavba, města nerozlézající se chapadlovitě dalšími a ještě dalšími lemy sídlišť, o všelijakých skladištích a plechových boudách nemluvě, méně bláznivý provoz na silnicích, víc místa pro přírodu, zvěř a ptactvo nebeské… kdo na tom shledává něco nepatřičného?
Takže už zbývá jediné, co jsem nakousl, ale nedopověděl: co s těmi, kteří by se do evropského prostoru, ať uvolněného či neuvolněného, rádi nahrnuli. Pominouce všechny ostatní aspekty toho problému můžeme konstatovat, že přijímat nebohé uprchlíky je možná milosrdné, jinak ale houbeles platné. Museli by nejdřív ukrotit svou množivost; bez splnění této podmínky by k nám jen přenesli týž malér, jenž zničil jejich vlastní země. Ať jsem třeba reakcionář, populista, rasista nebo cokoli jiného je právě heslem dne, ale řekl bych, že si to nemusíme dávat líbit.