Z parlamentního handrkování o výbory a koalici, ale taky z prezidentského klání, se zcela vytratil námět, který patří mezi ty dnes stále nejakutnější, jenž v sondážích obyvatel čněl na prvním místě a s nímž šlo pár stran do voleb. Totiž migrace a islamizace. Dokonce i Okamurovi přímokrati jako by zapomněli, na co dostali od svých voličů mandát. Referendum bylo v pořadí naléhavosti až někde na třetím místě, ještě i po odvolatelnosti a hmotné odpovědnosti politiků, a možná až na čtvrtém po státní kontrole gangsterských exekutorů.
Pravda, o nulové migraci a zákazu propagace politického islámu se zmínil v kterémsi interview Topolánek, coby jediný z nových prezidentských kandidátů. Jenže mu to věřte, když zároveň volil stranu, která má v programu stoprocentní poslušnost Bruselu včetně „kolegiálního“ přijímání migrantů.
Tak se v lidu zase možná usazuje ten pověstný český klídek zapísčených pštrosích hlav: nic se vlastně neděje, máme tu dvanáct migrantů, nás se to netýká, systém kvót už vypršel. A kdoví, možná i ti, kdo k volebnímu úspěchu „zneužívali strach občanů“ jsou opravdu nezodpovědní populisté a dezinformátoři „proruských fake news“. Ostatně ten náš strach, vidíte, je jim najednou lhostejný, jen co se dostali ke korytům. A my jsme se zbytečně nechali vyhecovat do psychické poruchy zvané xenofobie. Říkají si možná někteří voliči uchlácholení demagogií, že není z čeho mít strach.
Jenže pozor: Nemít strach je těžká psychická porucha a jeden ze symptomů na jedné straně psychopatie, na druhé straně ztráty pudu sebezáchovy. Nebýt strachu, přejede nás první auto, před něž vstoupíme při prvním vykročení z domova. Strach nás nutí k připravenosti, bezstarostnost z nás dělá bezbranné. Mít strach z něčeho, co by se možná ani nemuselo stát, je bezpečnější než nemít strach z něčeho, co by se stát mohlo. Zvlášť vidíme-li, že nedaleko se to už děje, i když zatím někomu jinému.
Tak z té bezstarostnosti zase na chvíli procitněme ocitováním několika událostí, které se přihodily v těch nedávných bezstarostných týdnech.
Německo stále přijímá průměrně 15.000 nových migrantů měsíčně. Mezitím z migrantů, kteří se nekvalifikovali na azyl, bylo deportováno pár stovek, zatímco 56.000 zmizelo neznámo kam. Islámských radikálů s teroristickým napojením policie identifikovala 24.500. Počet zločinů spáchaných migranty se za rok zdvojnásobil, počet teroristických činů se zčtyřnásobil. Z těch téměř dvou milionů přišedších se jen pár desítkám tisíc podařilo začlenit do nějakého zaměstnání. Ostatní žiji na podpoře, stojící německou státní kasu 20 miliard eur ročně.
Několik stovek jich je přijímáno na studium v policejních akademiích, v naději že z nich vyrostou na dodržování zákona dozírající policisté. Jejich instruktoři popisují jejich chování jako „nepřátele v našich řadách“, dopouštějících se krádeží, hrozících kolegům násilím, odmítajících výuku, některých dokonce neschopných artikulovat a číst jednoduchou němčinu. „Učebna vypadala jako peklo, z poloviny arabská a turecká, někteří řádili, jiní spali a z některých jsem měl opravdový strach,“ popisuje práci instruktor berlínské akademie citovaný listem Die Welt.
Ale abychom nesváděli všechno na migranty, novou totalitu nastoluje sám německý stát. V říjnu schválil a vydal nový zákon o cenzuře sociálních médií, jimž ukládá povinnost sama sebe cenzurovat pod hrozbou přísných, až půlmilionových pokut. Přikazuje jim vymazávat „projevy nenávisti“ do 24 hodin od stížnosti jakéhokoli čtenáře, bez ohledu na to, zda „nenávistná“ zpráva je či není pravdivá či skutečně nenávistná. Tak ze strachu z pokut Facebook a Twitter vymazávají prakticky vše, nač dostanou stížnost, Facebook až 288.000 vstupů měsíčně. Úřad dozírající na dodržování cenzury řídí bývalá agentka Stasi.
Jen taková ta špička ledovce nejnovějších událostí našich chlácholivých několika týdnů, a to ještě jen od našeho nejbližšího souseda s otevřenými hranicemi. Kdo říká, že se nás to netýká, protože zde se to ještě neděje, prozrazuje nejen tu pštrosí hlavu v písku, nýbrž i tu nejhrubší formu zabedněného nacionalismu nevnímajícího, že patříme k civilizaci, která se kolem nás potápí, zatímco my si bezstarostně křepčíme na horní palubě Titaniku. A chlácholíme se jako ten pán z newyorského vtipu, padající z horního poschodí a u každého poschodí si říkající „zatím OK“. A to je ta pravá, realitu popírající demagogie.
Knihy Benjamina Kurase si můžete objednat ZDE.