Máme se více bát komunismu, Ruska, anebo slabosti samotných společností Západu?
Leckdy člověka napadá otázka: Jak by to či ono fungovalo, kdyby v listopadu 1989 nepadl komunismus? Jak by vypadala svoboda slova? Jak by se projevila migrační kalamita? Jak by byl dostupný internet? Jsou to jen myšlenková cvičení. Ale jedno je jisté: byl by velký svátek a večer ohňostroj. Ať už by byl režim reformován jakkoliv, ať už by připustil živnostníky či svobodu slova aspoň jako na jaře 1968, tak 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce by se slavilo. Na to vemte jed.
Vítězství Vladimira Iljiče Lenina a bolševiků 7. listopadu 1917 bylo nezpochybnitelným kánonem a základním článkem režimní víry. Platilo to ve všech verzích komunismu: leninské, stalinské, brežněvovské a gorbačovovské i gottwaldovské, dubčekovské a husákovské. V různých etapách se mohlo kritizovat, ba odsuzovat leccos (třeba Stalinovy zločiny), ale na Lenina a VŘSR se sahat nesmělo.
Dnes je to jinak. VŘSR se vytěsňuje či odmítá, ale dost z toho, co přinesla, se rozvíjí i na Západě. Od sympatií pro radikální levici přes zrovnoprávnění mužů a žen až po to, čemu se říká politická korektnost – obava vyjadřovat se jinak, než jak odpovídá ideologii všemocného Dobra.
Podstatná otázka tedy zní. Má smysl i po sto letech strašit pohrobky Lenina a komunismu? Do jaké míry byl válec, který nás čtyřicet let drtil, plodem komunistické ideologie a do jaké míry plodem Ruska a jeho tradic? Do jaké míry je živé společenské palivo, které ho napájelo? Odpovědi nejsou černobílé, ve stylu „tady platí jasné ano, tady jasné ne“.
Kde hledat příklad komunismu
Lenin, vítěz ze 7. listopadu 1917, stále leží v mauzoleu u kremelské zdi. Je to už jen prázdný rituál. Klanět se nabalzamované mrtvole ideologa a inspirátora revolučního teroru odporuje tomu, oč se opírá dnešní Rusko – včetně učení pravoslavné církve. Odporuje i poznatku, že pojetí VŘSR jako zakladatelského mýtu Sovětského svazu je už dávno mrtvé. Přesto tam nabalzamovaný Lenin zůstává.
Jak by dnes hodnotil své vítězství? Nelze popřít, že Lenin byl obratný manažer revoluce. S hrstkou lidí dokázal uchopit moc. Dokázal ji uhájit v občanské válce (1918–1921) a pak totalitně rozvíjet. Dokázal tomu dát univerzalistické poselství. Komunismus rovná se elektrifikace plus vláda sovětů, říkal. Uznával, že vítězství komunismu v zaostalé zemi popírá učení otců marxismu. Právě proto ale očekával, že vítězství v Rusku zažehne celosvětovou revoluci a pomůže nastolit komunismus jako světový řád.
Jenže dnes by Lenin na celé Zemi spatřil jen pět komunistických zemí, navíc ne takových, jaké by sám očekával: Čína, Severní Korea, Vietnam, Laos a Kuba. A to ještě v případě Číny jde o brutální státní kapitalismus pickwickovského ražení, jak by řekl Jiří Paroubek.
V tomto smyslu univerzalistické poselství VŘSR zcela selhalo a dnes nikoho neinspiruje. A pokud ano, tak ne revolucionáře, ale spíše intelektuály k různým úvahám.
Třeba britského rabína Jonathana Sackse. Píše, že anglickou a americkou revoluci inspirovala Bible – vyvolaly sice válku, ale pak posílily občanské svobody. Kdežto francouzskou a ruskou revoluci inspirovala filozofie (Rousseau a Marx) – začaly sny o utopii, ale pak vedly k nočním můrám.
Nebo amerického novináře Davida Brookse. Kdo by si pomyslel, že 28 let po pádu komunismu bude někdo citovat kdysi slavnou reportáž Johna Reeda Deset dnů, které otřásly světem? Brooks v ní nachází užitečné postřehy. Například ten, že bolševici byli v listopadu 1917 v Rusku jediní, kteří přesně věděli, v co věří. A že podobně teď upevňuje svou pozici mezi republikány Donald Trump.
Putin se k VŘSR nehlásí
Ale strašit dnes komunismem už nemá velký smysl. Pokud tomu někdo nevěří, ať se podívá na volební výsledky stran, které na strašení komunismem staví kampaň. Odmítání komunismu a jeho symbolů má smysl morální už z úcty k jeho obětem. Ale dnes už to není ideologie, která by hrozila válcovat svět.
Na rozdíl od nacismu ani otevřeně nehrozila rasově podmíněnou genocidou. Pěticípá hvězda není tak přímočarý symbol smrti jako lebka na čepicích SS. A pokud někdo podlehne univerzalistickému poselství komunismu, můžeme mu vyčítat hloupost či necitlivost k obětem, ale jen těžko plány na genocidu.
Jiná věc je bolševismus coby ruská technologie moci. Tam hrozba zůstává. Nečerpá z komunismu a Lenina, ale z potřeby revanše za mocenské ponížení Ruska po roce 1989. Putin nehodnotí dějiny podle vítězství ideologií, ale podle map. A pohled na starší mapy říká, že čím víc území po vítězství VŘSR ztratilo ruské impérium, tím víc svobody získali Finové, Baltové či Poláci. Putin si cení takových uspořádání Evropy, do kterých mohlo silně mluvit Rusko – po letech 1815 a 1945. A odmítá taková, v nichž se Rusko neprosadilo – po letech 1918 a 1989. Už proto ve vítězství VŘSR inspiraci nehledá.
LN, 7.11.2017