Chcete být nezávislí? Připravte se, že to nebude zadarmo, a zeptejte se investorů, jaký vám vystaví účet. To je poučení z Katalánska i Británie.
Senát v Madridu rozpustil katalánský parlament, který vyhlásil nezávislost regionu. Předseda španělské vlády Mariano Rajoy odvolal katalánského premiéra Carlese Puigdemonta i jeho kabinet, zavedl centrální správu a na konec prosince vyhlásil v odbojném regionu předčasné volby.
Katalánská nezávislost trvala pouze hodiny. Vlastně to žádná nezávislost ani nebyla. Katalánci pro ni nenašli pochopení. Ani v Madridu, ani ve světě.
České ministerstvo zahraničí v den vyhlášení katalánské nezávislosti a paradoxně den před výročím vzniku společného státu Čechů a Slováků vydalo prohlášení, ve kterém píše: „Vyhlášení katalánské nezávislosti, jakož i předchozího referenda, je v jasném rozporu s platnou španělskou ústavou. Česká republika z tohoto důvodu nemůže vyhlášení nezávislosti takzvané Katalánské republiky přikládat žádné mezinárodněprávní účinky a Katalánsko proto i nadále považuje za integrální součást Španělského království.“
Představte si, že by se mocnosti v roce 1918 oháněly stejnými argumenty a z Versailles vzkázaly: „Vyhlášení Československa je v rozporu s rakousko-uherskou ústavou. Proto ho neuznáváme.“
V takovém případě by Česko patrně neexistovalo. Češi by dodnes „úpěli pod Rakouskem“, jak podotkl jeden ze členů expedice podolských otužilců na severní pól.
Separatista T. G. Masaryk měl ovšem věci promyšlené a vyjednané líp než separatista Puigdemont. Především ale žil v jiné době.
Když Katalánci sní
Katalánští separatisté museli tušit, jak to s jejich nezávislostí dopadne. Muselo jim být jasné, že v Evropě nenajdou pochopení.
Převládající názor starého kontinentu formuloval Jean-Claude Juncker. „Pokud dovolíme, aby se z Katalánska stal nezávislý stát, budou chtít další totéž a to by se mi nelíbilo. Nelíbilo by se mi, kdyby se Evropská unie za patnáct let skládala z devadesáti států,“ citoval šéfa evropských komisařů web stanice BBC.
S čím ale mnozí katalánští separatisté zjevně nekalkulovali, bylo hlasování investorů, kteří vyslali do Barcelony jednoznačný vzkaz: Pokud chcete nezávislost, připravte se, že nebude zadarmo.
Byznys a nejistota – to nejde dohromady. Od počátku října oznámily stovky obchodních společností plán přesunout své sídlo z Katalánska do jiných částí Španělska. Mezi nimi byly bankovní domy Banco Sabadell a CaixaBank nebo dvě divize španělské pobočky pojišťovny AXA.
Katalánci se utěšovali tím, že už nebudou muset odvádět daně do Madridu. Jenže ztráty, které by jejich země utrpěla propadem příjmů z vývozu, by tento výnos převýšily. Pokud by Brusel splnil hrozbu, že samostatné Katalánsko nebude moci zůstat v Unii, znamenalo by to obrovské transakční náklady, protože dvě třetiny katalánského exportu putují do unijních zemí.
Ministr hospodářství katalánské vlády Santi Vila si to spočítal a před ekonomickými dopady divokého odchodu ze Španělska varoval. Poté, co Puigdemon odmítl přímé rozhovory se španělskou vládou, odstoupil.
Kdoví, jestli za mohutnou nedělní demonstrací v Barceloně za setrvání Katalánska ve Španělsku, která mnohým separatistům vyrazila dech, nebyla také chladnokrevná ekonomická úvaha, jinak řečeno kalkulace ztrát.
Co zbude z brexitu?
Z katalánského tažení za nezávislost si lze mimo jiné odnést poučení, že ti, kdo se chystají nezávislost vyhlásit, by měli být ochotni nést ekonomické důsledky svého rozhodnutí.
Platí to také pro Spojené království. Pravda, je to jiný případ než Katalánsko. Britové chtějí být nezávislí na bruselské Evropě, zatímco Katalánci chtějí pryč od španělské monarchie, ale v Evropské unii si přejí zůstat.
Také do brexitu ale vstupují banky. A ještě ve větší míře. Čtyři desítky z nich daly najevo, že při tvrdém (hard) brexitu, při kterém Británie odejde z jednotného trhu, přesunou svůj byznys na kontinent, do Frankfurtu nebo do Paříže. Při tvrdém brexitu by banky v londýnské City ztratily evropský pas, který jim umožňuje poskytovat služby v ostatních zemích Unie bez toho, aby v nich měly zastoupení.
Důsledkem „brexodu“ bank by podle studie poradenské společnosti Oliver Wyman mohla být ztráta tržeb ve výši 38 miliard liber a přesun 40 000 pracovních míst v investičním bankovnictví na kontinent.
Mayová na tvrdém brexitu (zatím) trvá. Ohlásila ale už první ústupek: Navrhla dvouleté přechodné období, které její vláda původně neplánovala. Po 29. březnu 2019, kdy má ostrovní monarchie z Unie vystoupit, by tak následovaly dva roky, během nichž by Británie a zbytek Unie měly vzájemně volný přístup na své trhy a pro Británii by platily unijní regulace.
Analytik Georgi Kotev na webu Euractiv v této souvislosti klade provokativní otázku: „Opravdu opustí banky po brexitu Británii? Anebo líp, dovolí banky (tvrdý) brexit?“
Něco na tom bude. Na jedné straně není jisté, jestli se aktéři na přechodném období vůbec domluví, na straně druhé nelze vyloučit, že bude delší než dvouleté. A kdoví, jestli bude přechodné a ne trvalé, jestli se ze všeho nakonec nevyvrbí nějaký půlbrexit nebo dokonce čtvrtbrexit.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce