Málem jsem si nad tou novinou zamedil. No vida, co léta letoucí nešlo, najednou je tady: německé vládní partaje se dohodly na vrchní hranici počtu uprchlíků, kolik jich smí být ročně přijato. Čemu přičíst ten div… inu, kriticky se k uprchlickému problému stavící strana AfD vyšla z nedávných voleb výrazně posílená a vůdcové tradičních partají, jak se říká po německu, dostali studené nohy. I přispěchali honem s nějakým řešením té zatrachtilosti, aby jim příště neuteklo k té úspěšné, leč nemilované straně voličů ještě víc. Jenže čtu dál a medění mě přechází: on je to s tou vrchní hranicí takový taktický švindlík, aby se jako něco udělalo a přitom se nic nezměnilo. Byla stanovena na 200.000 osob ročně, přičemž současný stav se pohybuje kolem 180.000, občany Evropské unie v to nepočítaje; i méně nadaný počtář z toho snadno odvodí, že slavně vyjednaná horní hranice žádnou hranicí není. Jinak řečeno kdo sem vleze, už tady zůstane, a konec řečí.
Aby toho nebylo málo, obsahují vládně-partajní kompaktáta dvojici doprovodných klausulí. Jedna ukládá možnost posunutí vrchní hranice v naléhavé situaci ještě o něco vrchněji; jelikož se v těch uprchlických patáliích jiné sitauce než naléhavé málem nevyskytují, můžeme si myslet o smyslu či nesmyslu celého opatření své. Druhá klausule pak naprosto pevně a závazně stanoví, že každému dostavivšímu se uprchlíku se musí dostat regulérního azylového řízení… ach jo. Jako bychom to neznali. Než azylové řízení, samý odklad a samé odvolání, zamítnutí a nové odvolání proběhne, stačí nebohý běženec naplodit řádku potomků; a nemá-li s kým, domůže se svého práva poukazy na zákon o slučování rodin. Vydán byl sice za jiných okolností a pro jiné případy (dvanácti milionů vyhnanců německého jazyka, prchajících po prohrané válce ze ztracených území), avšak lidumilné organizace včetně obou církví zemských se zasadí, aby platil i pro něj, v případě potřeby advokáty seženou a zaplatí. To všechno, dovolím si konstatovat, je přinejlepším k ničemu. Existuje vůbec nějaká možnost, aby k něčemu byla?
Ale jistěže existuje. Jen je třeba neobcházet kolem uprchlického problému jako příslovečný pes kolem horké kaše, ale nazvat věci pravými jmény. Především si odpusťme řeči o chudobě, ženoucí ty zoufalé lidi z jejich zbědovaných zemí do prosperující Evropy; zbědované ony země bezpochyby jsou – jak a čím, by byl námět jiného povídání – kdo však vlastní ty tisíce dolarů, co jich za své služby účtují převaděčské gangy, stěží může být pokládán za oběť chudoby. Toho nechme, nemáme-li být sami sobě za pokrytce.
Dobře; když ale ne chudoba, co tedy? Na to je složitější odpověď. Zčásti jí může být poukaz na onu jistou neschopnost či nevůli příslušníků některých etnických a náboženských skupin odlišit příčiny od následků. Nepochopí nebo nejsou ochotni pochopit, že ona jistá – nikoli bezedná – zámožnost vyplynula Evropě z cílevědomého úsilí mnoha generací jejích obyvatel. Kdepak, to Alláh nebo jiný zodpovědný činitel jim ji ve své nevyzpytatelné moudrosti přidělil; a komukoli se podaří se do Evropy dostat, má stejné právo se na ní podílet jako oni. Nebo je-li kdo názorů pokrokovějších, pak ne Alláh, nýbrž stát, jak nad jiné názorně ozřejmila uprchlice ze Somálska paní Ayaan Hirsí Alí ve své (jinak velmi poučné a doporučeníhodné) knize Rebelka. Otázána, z čeho a jak bude v tom Holandsku brát obživu, odvětila: „Budu živa ze státních peněz.“ Přitom je Somálsko stejně jako jiné zoufalé země plné daleko méně informovaných, k pověrám náchylných lidí než poměrně emancipovaná paní Hirsí Alí; i můžeme se těšit na příchod dalších a ještě dalších lidiček s hlavami plými víry v nadpozemského dárce jménem Stát, trousícího nalevo napravo almužny z pytle svého nezměrného bohatství. Je nějaká cesta ven z toho bludiště boží nevinnosti a mylných představ?
Ne že by chybělo dobře míněných rad. Někteří znalci poměrů v zemích tzv. Třetího světa nabádají k nastartování hospodářského růstu investicemi a finanční výpomocí, aby se vyrovnaly zámožností Evropě a lidé z nich nemuseli utíkat. Chovám podezření, že dotyční znalci sami svým radám nevěří, leda by krom těch znalců byli úplní troubové naivní, nepoučitelní. Přes půl století plynou obrovské sumy rozvojové pomoci do chudších zemí planety a nastartovalo se houbeles, spíš jsou ještě o hodný kus rozvojovější… ne, v tom to není. Takže osvětou v zemích původu? Přednáškami a přesvědčováním? Ani v to bych velké naděje neskládal. Kdo si vytvořil iluzi bezstarostného života, jen co nohou vstoupí na evropskou půdu, vyvede ho z ní jen tvrdá realita. Neškodilo by ji drobet popostrčit, například upozornit důrazně každého, dřív než se vydá na cestu za štěstím, že existuje jakási souvislost mezi penězi a prací. Kdo není práce schopen, ať z nedostatku kvalifikace či z jiných příčin, že také nezahyne; může se nadít pomoci potravinami a nejnutnějším ošacením, ne však penězi.
To totiž je kámen úrazu, o nějž zakopává uprchlický malér: prachy. Kdyby příchozí ze zámoří neměli proč posílat domů nadšené zprávy, jak vysokou podporu, pane, pobírají v přepočtu na všelijaké ty dirhámy, rupie a riály, bylo by z nějvětší části po problému. Přepočet na domácí měnu bez údaje o výši nákladů na živobytí vzbuzuje u pozůstalých představy o nezřízeném blahobytu a podněcuje k nápodobě, jak sám vím ze své uprchlické zkušenosti. Sedával jsem ve středisku pro příjem přesídlenců z východoevropských zemí a pozoroval své spolusedící, kterak přepočítávají sumu nijak zvlášť překypující podpory na zloté, rubly či lei, s čímž se pak v dopisech příbuzným do úpadu chlubili. Tehdy to bylo jen trochu směšné; dnes, v tisícinásobném provedení, je to poukázka na malér netušených rozměrů.
Slýchám rovněž a čítám, že příchozí z různých světa krajů by se v zemi, již si zvolili za druhý domov, měli přizpůsobit jejímu životnímu stylu, jinak řečeno integrovat. Velmi správně. Až na to, že integrace je proces pozvolný, jehož úplného naplnění není dosaženo nikdy a nezdaří se každému. Sám žiji v Německu už bezmála čtyřicet let a pokládám se za vcelku úspěšně integrovaného občana; některé místní obyčeje však převzít nemohu a ani bych nechtěl. Kdybych se samou snahou a dobrou vůlí rozkrájel, nedokážu sedět v pivním stanu, držet se s ostatními pod lokty a vyzpěvovat kejvaje se ze strany na stranu; přitom je český a německý způsob vzájemně příbuzný, tisíciletím soužití ovlivněný. Jak potom můžeme vyžadovat integraci od lidí kultur nesrovnatelně cizejších i kdyby vůle byla, jako že z podstatné části není?
Důmyslný čtenář zajisté uhodl, koho že tou podstatnou částí míním: nu ovšemže příchozí z končin, jejichž životní styl je určován islámem. Nic si nepředstírejme; je islám něco víc než pouhé náboženství, na něž bývá z neznalosti zužován: výjimek a pochyb nepřipouštějící systém pravidel společenských, rodinných, právních a mezinárodních, jemuž jest určeno, aby ozářil veškeren svět svým světlem. Z čehož si můžeme tropit šoufky my, ne však muslimové; těm je učení Prorokovo vrcholem vší dokonalosti, poslední tečkou za dějinami, po níž nebude - nesmí - následovat nic. Jest tudíž nasnadě, že vyznavač pravdy tak naprosto dokonalé se nesníží k integraci v úpadkovém světě nevěřících; spíš očekává s jistotou, jakou dává bezvýhradná víra, že nevěřící sami dříve či později pravdu islámu pochopí a převezmou..
Co s tím… muslimům nic nevysvětlíme, ani záhadu, proč tedy krucinál utíkají ze svého světa pravdy a dokonalosti k nám pomýleným a ideálu dokonalosti vzdáleným. Mohli bychom ale vyslovit, zřetelně a jednoznačně – tohle je naše zem, naše kultura, náš navyklý způsob života, kdo u nás chce žít, může si spánembohem ponechat svou víru, ale ať se s ní nevnucuje, nedožaduje se zvláštního zacházení, ať si laskavě uvědomí, že je v téhle zemi hostem, a chová se, jak se na hosta sluší, skromně a nevypínavě. Neskromného, roztahovačného hosta má každý brzy plné zuby a ani káravé řeči o islamofobii na tom nic nespraví.
Čímž se dostávám k závěru této úvahy: k oněm věčným napomínatelům, pletoucím si z výše své intelektuální nadřazenosti ideál života na tomto světě, jak by měl dle jejich zdální správně vypadat, s realitou, jaká beze všech okrasných kliček opravdu je. Ó Hospodine zástupů! Od jakobínské revoluce – před tento dějinný bod nechci jít, třebaže by se také leccos našlo – nebylo maléru tak katastrofálního, aby u jeho zrodu nestál ušlechtilý, jen vše dobré zamýšlející ideál. Tak tomu bude i tentokrát, nezanechají-li naše elity včas svého ušlechtilého blouznění, ledaže s následky trvalými a neodčinitelnými. Neboli věcněji, kdo se nechceš dočkat zátopy, stavěj zavčasu hráze. A jiné rady není.
Hannover, 14. října 2017