Tři měsíce po příjezdu tankových praporů do Prahy jsme ve Vídni požádali o přijetí v Kanadě coby uprchlíci z přepadené země. V úvahu pro nový domov připadaly ještě v Praze, když jsme změnu života promýšleli, tři země. Austrálie, Kanada a Německo. Této zemi a hlavně obyvatelstvu váže se následující povídání.
V té době bylo již 23 let po skončení války a Německo se proměňovalo v onen hospodářský zázrak.Termín naprosto zasloužený. Považoval jsem Němce vždy za lidi inteligentní, schopné, pracovité, dokonale organizované, snažící se vyrovnat se svou smutnou, dvěma válkami pošramocenou minulostí.
Byla to ale nakonec tato minulost, která rozhodla, že jsme dali přednost veliké zemi, od domova vzdálené Atlantikem, na rozdíl od země sousední. V ní nalezli svůj nový domov naši dobří přátelé v roce 1969, dodnes tam žijí, zapojili se výtečně, jsou spokojeni ... o tom ale dále.
Přišel konec roku 2015 a rok 2016 a s tím nastalo mnoho důvodů k připomenutí onoho dávného rozhodnutí pro Kanadu a ne pro Německo. Myslím, že snad každý člověk má mít o tom, co se ve světě děje, byť to nemůže prakticky jako jedinec ovlivnit, alespoň minimální vědomost. Jistá aplikace moudrosti „kdo se neptá, nic se nedozví“. Sledoval jsem tedy situaci. Migrační tsunami v tisku, televizi a na monitoru počítače. Díky moderní technologii o věrohodné dokumenty, hlavně vizuální, nebyla věru nouze. Počínání těch vandrovníků (o jejich stavech a letorách je dnes už mnoho známo), jak bylo dokumentováno, uvádělo mne v ohromení, úžas a více než zneklidňující představu toho, co to pro Evropu a nakonec i celý svět může (a pravděpodobně bude) znamenat.
Před pár dny jsem si vyposlechl dokumenty ze současného Německa a Švédska. Co jsem viděl, potvrdilo moji obavu o osud Evropy. Divočina a násilí první kategorie. Mezi migranty samými, mezi nimi a policií, mezi nimi a kolemjdoucími občany. Ze Švédska pak proslovy čtyř imámů sršících nenávistí k našemu světu, předzvěstí jeho dokonalého pokoření islámem. Záběr, jak jsou vedeni do šatlavy, nebude, jsem si skoro jist, už nikdy existovat.
Ale zpět k Německu a jeho obyvatelstvu a vedení.
Zmínění přátelé žijí u Freiburgu už mnoho let a hlavně přítel dění v zemi velmi sleduje a telefonujeme si cca jednou za tři týdny. Jeho informace jsou stále děsivější a... nepochopitelnější. A tato nepochopitelnost je v podstatě impulsem k tomuto povídání.
Ač to, co dělá Angela Merklová a jí podobní hodnostáři, je už jen dle mého názoru krůček od vlastizrady a zločinu na vlastním národě, je to však jen jedna strana problému. Druhá je následující: je to snad důsledek jakési genetické zatíženosti, národní povahy, že i po tolika děsných zkušenostech během krátké doby, ztrátách na životech, ekonomické zátěži země těmi stále drzejšími a nebezpečnějšími přivandrovalci kancléřkou tak nadšeně vítanými, tato osoba byla opět lidem německým zvolena! Němci přece nejsou hloupí, ani naivní prosťáčkové, ani slepci ... a přece osoba, která by si dle mého názoru více zasloužila soudní přelíčení a odpovídající trest (spolu se svými nohsledy), byla opět dosazena do kancléřského křesla, aby dokonale zničila dílo svých předchůdců Adenauera a Kohla!
Je to snad její program vládnutí Evropě (za sílící podpory muslimů, které do země tak pěkně přijala), jenž tak lahodí duši a mysli těch Němců, kteří jí k pokračování ve vládě pomohli? Nedá se s tím nic dělat, mají cosi, co k tomu vede, takzvaně v krvi?
Protože jsem si v tom roce 1968 připomněl nedávnou krvavou historii války, v níž je smutná role Německa nezapomenutelná, rozhodli jsme se pro Kanadu.
V názoru na národní povahu německou se samozřejmě mohu mýlit a velice rád bych mýlil... ale to, co jsem zhlédl na oněch záznamech, a volební výhra paní kancléřky mylnost mého pocitu, ba názoru poněkud zpochybňuje.
Nerad bych křivdil komukoli, jsem ale už blízko buď skluzavce do horoucích pekel, nebo žebři do nebe, po jakém stoupal Oldřich Nový ve filmu Pytlákova schovanka... ale co naše rozkošná vnoučata? Vždyť hoch bude už za šest let moct dělat řidičské zkoušky - a co je to šest let!