Neviditelný Pes

EVROPA: Má se Unie bát hnědnutí?

30.9.2017

Letošní německé parlamentní volby skončily už počtvrté za sebou vítězstvím křesťanských demokratů Angely Merkelové. Co do délky trvání svého úřadování se tak kancléřka Merkelová zařadí po bok takových velikánů jako Kohl a Adenauer

Vítězství má ale také svoji odvrácenou stranu. Radost z tohoto úspěchu kalí skutečnost, že stejně jako druhá SPD zaznamenala i vítězná CDU/CSU Angely Merkelové nejhorší výsledek ve své poválečné historii. Němečtí voliči hlasovali více než kdykoli dříve proti stranám establishmentu a protestní vlna vynesla do německého parlamentu i Alternativu pro Německo, stranu známou především svými ostrými postoji nejprve vůči euru a proevropské politice Německa a dnes především k imigraci a islámu.

Máme se bát „hnědnutí“?

Je to poprvé v poválečné německé historii, kdy v německém Bundestagu zasedne strana stojící napravo od CDU/CSU. Přestal tak platit známý výrok někdejšího předsedy CSU a bavorského premiéra Franze Josefa Strauße, který prohlásil, že napravo od nich (tj. od CDU/CSU) už stojí jen zeď.

Úspěch AfD vzbudil velmi rozbouřené reakce a povolební večer se neobešel bez četných protestů. Mnozí se obávají plíživého vzestupu neonacistů v zemi, která má za sebou bolestnou zkušenost s nacistickou diktaturou. Opravdu jsou tedy na místě obavy, že Německo „hnědne“ a v parlamentu bude zastoupená strana plná xenofobů, rasistů či dokonce kryptonacistů?

Alternativa pro Německo, resp. její představitelé skutečně prosluli mnoha výroky, které musely vyvolávat kontroverze a oprávněné pobouření. Tak například samotný šéf strany Alexander Gaulland zapochyboval těsně po volbách o nadstandardních vztazích s Izraelem. Pozdvižení vyvolala zcela pochopitelně i jeho dřívější slova o tom, že Němci by měli být hrdí na to, co němečtí vojáci dokázali během druhé světové války.

Další představitel AfD, Björn Höcke, zase letos v lednu mluvil na sjezdu mládežnické organizace Junge Alternative o „hloupé politice vyrovnávání se (s minulostí)“ a prohlásil na začátku tohoto roku berlínský památník obětem holokaustu za „památník hanby“. Německo by podle něho mělo v této věci udělat obrat o 180 stupňů. Skandálních výroků by se dalo napočítat mnohem více, nicméně když se řekne a, je třeba říct také b. Paradoxně totiž podobné výroky neoslovily pouze nevzdělané lidi. AfD ve východním Německu zřejmě podle všeho volili i vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Strana totiž zahrnuje více názorových proudů, což je i příčinou častých třenic uvnitř AfD. První z nich je relativně „umírněný“ a konzervativní, druhý radikálnější a národovecký. O tom, že se jedná o stranu vnitřně rozštěpenou, svědčí i vnitřní rozpory, které vedly před třemi lety k odchodu jednoho z jejích zakladatelů, Bernda Luckeho, a nyní také Frauke Petryové, která také stála u zrodu této strany. Prozatím je tak skutečně velkou neznámou, kolik je ve straně lidí s názory, které jsou ve svobodné společnosti opravdu nepřijatelné a nebezpečné.

Voliči přišli k AfD z různých stran

Názorově pestré je zřejmě i voličstvo strany. Alternativa jela především na protestní vlně. Z výsledků exit pollu vyplývá, že pro Alternativu pro Německo hlasovali především muži a obecně lidé ve věku 30 až 60 let spíše s nižším vzděláním. Nejvíce nových hlasů (odhadem více než 1,2 milionu) přišlo od dřívějších nevoličů. Nemůžeme ale pořád jenom papouškovat slova o protestních hlasech, jak o tom často slýcháme v českých médiích, namístě je podívat se na výsledky voleb podrobněji.

Bylo by totiž obrovskou chybou se domnívat, že AfD dokázala oslovit jen ty, kteří by do té doby neměli koho volit. Jak totiž ukázaly výsledky průzkumu společnosti Infratest Dimap, strana sbírala voliče zprava i zleva. Více než milion hlasů získala Alternativa z řad bývalých příznivců CDU/CSU. Nejpravděpodobnější příčinou bylo přesvědčení řady voličů, že se křesťanští demokraté například v migrační politice posunuli příliš doleva. Dalších půl milionu lidí přišlo od sociálních demokratů (SPD) a o něco méně jich pak AfD přebrala postkomunistické straně Die Linke. Tuto voličskou skupinu nejspíše spojovalo přesvědčení, že levicové strany už nehájí jejich zájmy.

V Rakousku mohou být svobodní dokonce ve vládě

Nástup AfD je bezesporu velkou novinkou pro Německo. Samotná přítomnost podobných stran ale není v ostatních evropských zemích nic nového pod sluncem. Německo bylo naopak dlouho výjimkou v tom, že se zde žádná populistická strana nedokázala prosadit. Vezměme si jako příklad sousední Rakousko.

Zde je prakticky po celou dobu poválečné existence stálou součástí parlamentu strana FPÖ (Svobodní), která má od poloviny 80. let, kdy do čela nastoupil Jörg Haider, výrazně populistickou rétoriku. Po volbách, které Rakousko čekají v polovině října, mají navíc tito Svobodní šanci posílit a dokonce zasednout ve vládě, jak už se také v minulosti stalo.

Ať se nám to líbí nebo ne, je třeba vzít přítomnost těchto stran jako realitu. Úspěch Alternativy je vzkazem části voličů, že zavedené politické strany nedokázaly řešit některé problémy tak, jak by měly. Obliba AfD i FPÖ je proto především obrovskou výzvou pro německé křesťanské demokraty i rakouské lidovce. Budou muset lépe prezentovat témata, jakými jsou např. migrace či otázky týkající se bezpečnosti a vymahatelnosti práva.

V Rakousku to pár dní před volbami vypadá, že se to pod vedením mladého a charismatického Sebastiana Kurze lidovcům celkem daří, a díky tomu jim nyní výrazně narostla podpora a naopak se zastavil růst preferencí FPÖ. A to i díky jeho důrazu na bezpečnost země a změně pohledu rakouských lidovců na migraci.

Angela Merkelová si určitě také velmi dobře uvědomuje závažnost celé situace. Není náhodou, že hned ve svém prvním povolebním projevu prohlásila, že bude usilovat o to, aby získala zpět přízeň těch, kteří přešli k AfD. Jednoduché to ale mít rozhodně nebude. Pokud bude pořád podceňovat téma migrace a bezpečnosti, zřejmě se jí to již nikdy nepodaří. Volby totiž ukázaly, že toto téma především na východě Německa rozhodně není lidem úplně jedno.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu



zpět na článek