Neviditelný Pes

EVROPA: Buduj EU - posílíš mír!

30.9.2017

Ač se to takto dneska už nepíše ani neříká, mnozí to berou tak, že EU a jejím předchůdcům vděčíme za současný dlouhý mír mezi národy Evropy a rozpad EU že by vedl k vojně. Komu ale doopravdy děkovat za to, že se tak dlouho válčilo pouze za studena – nebo i za tepla, ale světově (evropsky) se neválčilo už pěkně dlouho a jsou generace, které prožily celý život v míru, někdy kostrbatém, ale přece jenom v míru? Kolik lidí v historii Evropy mělo takovou možnost?

Je to zásluha tábora socialismu, tábora imperialismu, vojenských paktů, smluv unie?

Byl mír zásluhou unie, nebo naopak unie mohla vzniknout díky míru zajišťovanému jinými okolnostmi a pak už ho jenom využívala a udržovala? A nyní, když okolnosti pominuly a není jasný společný nepřítel ani společný přítel (a pojmy samotné ztratily jasný význam), tak je EU rozhádaná?

Tak či tak, mír byl a je – a je to hodnota nedocenitelná. Mír mezi státy je něco jako zdraví pro člověka. Je to ohromný dar, za který by někdo dal všechno na světě a jiný to bere jako „samozřejmý“ standard.

Smlouvy o spolupráci a společných normách určitě mír podporují, ale ta nepsaná dobrá vůle na pozadí, ta nejde zajistit podpisem, institucemi a směrnicemi. To by byl příliš snadný recept. Myslím si, že unie (ta naše současná) může dobře existovat a fungovat v míru a pokoji i to vše podporovat a udržovat, ale sama mír a pokoj nevytvoří ani není schopna jej uhlídat a ubránit. Je totiž chycená do pasti vlastní (ne)dokonalosti a může tak stejně úspěšně i pokoj a mír mezi členy kazit.

Ale zpátky k nadpisu! Původní – upřímně míněné – poválečné ženské hnutí: „Buduj vlast, posílíš mír!“ se později změnilo v heslo používané obecně pro budování vlasti s přívlastkem „socialistická“. Co ale pro nás znamená budování dneska, kdy vlast má přirozený a docela sympatický přívlastek „evropská“? Jsme členem unie a tím ji tvoříme i budujeme, třebaže se nám zdá, že náš vliv je zanedbatelný a více unie buduje nás k obrazu svému než naopak.

Buduj EU! … Budovat unii je víc než budovat vlast? Závazky vůči unii jsou víc než závazky k vlasti? A existují pro člena unie nějaké závazky k vlasti? Budovat jenom vlast znamená unii škodit? Neplatí náhodou analogicky k „Rodina základ státu!“ také „Stát základ unie!“? Možná, že výstižnější je heslo: „Buduj vlast (abys nabízel víc než jen „levno a poslušno“) – posílíš unii!“

EU! Je to skupina elitních, samostatných států, plnících smlouvy a normy umožňující nadstandardní spolupráci a pohodlný život svým občanům? Nebo je to spolek vykutálených zemí natěšených na to, že se dává něco „zadarmo“, a cílem smluv je unifikace států nejen v technických a obchodních parametrech, ale i jejich (pře)výchova ve stát nový, nadnárodní s unijní morálkou a novodobým světonázorem podle psaných dohod i nálad v nejsilnějších zemích (a o život samotných občanů až tak nejde – něco jako „CCCP“, náš nedávný vzor)?

Posílit mír! Jaké pojetí výše uvedeného „mír v Evropě“ posiluje a jaké s ním hazarduje?

Před námi jsou různé volby a politické strany a kandidáti řeší a slibují kdeco, ale kromě domácích slibů mohou být – ba musí být – podstatné odpovědi na otázky podobné těm, které vyvstaly z onoho hesla: Co pro ně znamená EU, její budování (opravování či boření) a nakolik je při tom přítomné povědomí o tom, že mír není samozřejmost.

Nabízí se:

1/ Mlčet a držet krok s mocnějšími – jak se sluší pro malého člena: „Jsme pro to, co je evropské, a evropské je to, co řeknou vedoucí orgány nebo představitelé silných států. Vlastní názor máme, ale s ním samozřejmě nesouhlasíme, souhlasíme s tím, co je evropské, protože evropské je lepší než naše!“

2/ Vystoupit z EU – jak prosté! My pak budeme ostrov dokonalosti, všude okolo bude chaos a nerozum a mnoho problémů nám zmizí. Budeme moci nadávat přímo: místo „eurokriticismu“ sebehana, popř. hana vnitřních nepřátel, cesta peněz bude kratší a i to, co se cestou vyplýtvá a potratí, zůstane doma! Jenže to členství-nečlenství a kličkování mezi omezeními, zákony a sankcemi nám přinese i těžkosti nejen kocourkovského typu.

3/ Zrušit EU a nastane „Ráj v Evropě“, podobný tomu, jaký byl před vznikem EU.

Trnitá éra regulačně-dotační s chytračením a zneužíváním dobrých úmyslů jako vedlejším efektem pomine, každý bude chytračit a dobračit podle svých neregulovaných schopností.

4/ Vrátit EU její sílu revizí smluv, aby obsahovaly jen jasné závazky, přijatelné dlouhodobě pro všechny členy. Asi je to utopie, jenže není jiné cesty než spolupráce! Lépe spolupracovat řádně v malém, než se pořád(ně) hádat (nebo nedej Bože bít) ve velkém a případnému „třetímu“, co se tomu směje, zmrazit úsměv.

Společný nepřítel stmeluje, ale je něco špatně, když pro Evropu je mnohdy korektně pojmenovatelným nepřítelem (špatné) vlastní obyvatelstvo unie nebo nějakého členského státu. To už přece známe! To je příznakem onemocnění, kterému je lépe se vyhnout. Pokud spolupráce skřípe, je nutné ji nahradit, ale ne nemluvením! Unie neunie, musíme spolu mluvit, jde ale o to, abychom mohli mluvit pravdivě, normálně, nesvázáni nějakým ptydepe. Aby se švec (či knihkupec) nad nikoho nepovyšoval a před nikým neponižoval.

Evropské předpisy jsou předmětem posměchu a kritiky pro složitost a rozsáhlost, ale budiž, pokud jde o „pěstování okurek“, technické, biologické a chemické možnosti jsou dneska obrovské (už to není jen: půda, kompost, hnůj) a jejich nerozumné používání může škodit.

Jenže když v době existence takových předpisů je možné, že obchodní řetězec z prvoligové země (ne ze „zaostalého“ východu), která je náš vzor a která nás občas kádruje, může dělat stejný výrobek ve dvou kvalitách a ta jedna je cíleně ošizená a cíleně určená někomu (kam se hrabe naše klamavé pomazánkové nemáslo), je vidět, že se zapomnělo na jeden jednořádkový předpis nadřazený těm tisícům mnohostránkových dokumentů: slušnost, poctivost a ono křesťanské „Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nečiň ty jim“.

Jak se asi bude kouzlit se směrnicemi a nařízeními o politice, morálce, lidských právech? Také bude rozhodující stranický princip (světová strana, odkud dotyčný přišel, či kam je směrnice směrována)? Více Evropy, to není více stránek předpisů, s kterými se kouzlí, ale více poctivosti, pravdivosti a slušnosti – padni komu padni, bez ohledu na světostranovou příslušnost.

Připadá mi, že unie byla silná (jednotná), když nemusela moc řešit politické věci (to je mnohdy oříšek i pro osvícené diktátory), protože ty byly dány situací a nepsanými zásadami i historicky stabilní morálkou. Jenže pak to přišlo! Situace a rovnováha se změnily a s členskými zeměmi se roztrhnul pytel. Pro původní země to byla pomoc (možná proto ta velká díra v pytli), ale zároveň přišla potřeba i pokušení jako na vojně (když dojdou bažanti), cvičit je i po běžném zaměstnání, v oblastech dle fantazie mazáků. Jenže kdy nastane povýšení (okamžik, kdy se z nováčků stanou mazáci a nikdo už je neotravuje)? Vypadá to že nikdy, protože zkoušek a úkolů přibývá, vymýšlení nekončí, takže to vypadá spíše na dezerci. Navíc se někteří mazáci natolik vžili do své role, že šikanují nejen mladé, ale i své vrstevníky, ba i sami sebe.

Ale je řeč o míru, a tak pryč z kasáren k jinému (romantickému) přirovnání: Jednoduché smlouvy mi připadají jako kamarádský vztah chlapce a děvčete. Oba žijí ve svých rodinách (rodiny nejsou jednotné, mají svou minulost i přítomnost, majetek, dluhy, vlohy, zdraví i nemoci, černé i bílé ovce) a těm dvěma je to jedno, je jim spolu dobře, využívají svaly jednoho a kouzlo druhého, chodí na hory, na vodu, na koncerty, tancovačky. Ten dává to a druhý něco jiného a spokojeně fungují. Stačí plnit sliby a slova a být stabilní v tom, jaký jsem, co nabízím a co přijímám. Nemusí mít manuály, dotace na milování, monitoring a regulaci hubiček. A časem pak přijde to, že ti dva chtějí nepsané nahradit podepsaným (přijde to ale samo – zezdola) a pak mají báječný život, plný báječných dnů bez útrap!

Jenže v případech, kdy to ti dva neměli domyšlené nebo se ani brát nechtěli, ale museli (přišlo to shora) tak to se pak někdy dřívější mír a pohoda změní v peklo a začnou řešit úplně jiné problémy: jak mají být urovnané papuče, kolik je peněz na výplatě, že už se dlouho neřeklo vlídné slovo atd. A to, co dříve bylo jedno a nevadilo, je najednou vidět a vadí. Místo domácí i venkovní něhy se řeší domácí násilí a venkovní přetvářka – a to je tak trochu obraz současné unie!

Kde se to vzalo, že státy řešící spolupráci, prosperitu a rozvoj najednou sklouzly k obrazu manželství před rozvodem, podstatné jim uniká, ale o to víc se řeší hlouposti nebo kdo co řekl a jak to myslel? A vůbec, proč se braly? Že by musely? Nebyla to náhodou pseudogravidita? Nebylo lépe zůstat žít na psí knížku? Co to bylo na cestě, že musela být veselka a co se zanedlouho po ní narodilo?

Je to ta paušální asio-afrikanizace a zrychlená islamizace evropských zemí? Není!

To děcko je mnohem bachratější Otesánek a znamená to, že být (dobrým) členem EU znamená přijmout podvolení – odevzdání se do nadnárodních evropských rukou – už ne v tom, kolik masa musí mít párek a kolik tuku musí mít máslo a kolik wattů má mít motorek vysavače, podvolení zahrnující v důsledku i tu nemateriální část života! (Ale čí že ty evropské ruce jsou a čí hlava a jaké nálady a nápady s nimi hýbají?) Je žádoucí evropsky myslet, cítit, mluvit, chovat se. (To se pak v hlavě rodí nápady všelijaké… na jedné straně umazávat kříže Photoshopem a na druhé se vůbec nenechat zastrašit akcemi, kdy vzduchem létají lidská těla.) A to je ta home-made „islamizace“ Evropy, která nesouvisí s migrací – ta je jen jedním z testů a důsledků onoho podvolení. Která další podvolení jsme už strávili a ještě strávíme nebo si sami naordinujeme, abychom byli dobrými členy nebo vůbec „in“? Jenže kalibr dobrosti se v Evropě (i na jiných světadílech) snad stále měří oním zapomenutým jednořádkovým předpisem!

Snad kvůli rozdílnému názoru na podvolení (nebo jeho překlad) nepropukne opět světostranová válka (sever proti jihu apod.). Historie Evropské unie je zatím historií smluv, různých názvů a přijímání členů, (jeden případ odchodu je snad výjimka potvrzující pravidlo a zároveň i poznatek, že odchod (stejně jako rozvod) je lákavý, ale těžce realizovatelný – jako když rozvedení žijí spolu v garsonce i po rozvodu). Takto psaná dosavadní historie nevypadá špatně, a kdyby se podobně psala i nadále, bylo by to dobře.

Budou na to myslet vítězové nejen našich voleb? Bude život v Evropě báječný a plný báječných dnů bez útrap? Budou se snažit, aby přívlastek „evropský“ vzbuzoval respekt a ne nejistotu, budou bojovat za důstojné podmínky členství – bez nevyzpytatelného klacku evropské ideologie (a dotací/nedotací) nad hlavou? Přizná někdo, že větším problémem než drahé máslo je (nepřiznávané) máslo na hlavě?

Jsme malí, ale to nemá vliv na pravdu a sílu myšlenky, někdo musí být aspoň „vojínem Kotasem“ (co má dotaz), nebo lépe onou babkou okopávající zelí a motykou rozkopnout Otesánkovi jeho velký pupek (nebo mu, humánněji, dát napít šaratice!). A co všechno z něj vyjde! Teploměry a žárovky, to jsou maličkosti, to kdyby se tak na evropské světlo Boží vrátila pravda a pokora, uznání omylnosti a naopak kdyby vymýšlení nové evropské ideologie (mišmaš experimentů ze všech světových stran a snaha o Desatero evropských přikázání) zmizelo z očí i mysli vítězných politiků.

Bude to panečku jiná operace než dloubání klackem do čapího hnízda!



zpět na článek