Neviditelný pes

USA: Všemožné americké disonance

26.9.2017

V jednom nedávném textu jsem málo úspěšně zápolil s českým překladem anglického dvojsloví „social welfare“ - zda něco jako „veřejná podpora, péče“, tak nějak. Počet obyvatelstva, které si zvyklo dávat přednost kariéře nicnedělání, nadále příbývá. Odborníci mudrcové se občas zabývají takovým fenoménem a zpravidla docházejí k jednoduchému vysvětlení, že vší vinou je otroctví, jeho trvající dopad. K jeho absolutnímu zákazu už ale došlo před dvěma stoletími, takže odpovědnost se prakticky automaticky přenáší na pozdější generace, na potomky otrokářů.

Proslulý černošský kazatel Martin Luther King, zavražděný v pro Čechy památném roce 1968, velmi rozumně zdůrazňoval, že kýženým kritériem není barva pokožky, ale mentalita, počínání nás, jedinců. Tak se začátkem svého prezidentského mandátu jakoby prezentoval i Obama, za stoprocentního Afro-Američana se pokládající syn stoprocentně bělošské matky. Když ale na Floridě došlo k zastřelení podivně si počínajícího černošského mladíka Trayvona Martina občanem Zimmermanem, s takto německým jménem, nicméně s hispánskými kořeny, Obama národu oznámil své dychtění být otcem mladistvého nebožtíka. Mezi činem a soudním rozhodnutím, jímž Zimmerman byl osvobozen, uplynulo 503 dní. Během té doby došlo v USA k zabití 10.865 černochů jinými černochy. O osudu žádného z nich se Obama nezmínil, o takovém otcovství nebažil..

Až do roku 2008 byl Obamovým chief of staff v Bílém domu Rahm Emanuel. Ten z Washingtonu přesedlal do Chicaga, Obamovy původní politické báze, kde se stal primátorem a dosud v této funkci setrvává. O místu svého působení zdůrazňuje, že „Chicago je a stále bude sanctuary city (“azyl, útočiště“), budete v bezpečí zde v Chicagu.“ Příliš bych zájemcům nedoporučoval se tam hrnout. Chicago, snad již od doby znamenitého gangstera Al Capona, si udržovalo reputaci, nyní stále značně aktuální, jako ta nejvíc zabijácká metropole Ameriky.

V sousedním státě Missouri state senator Maria Chappelle-Nadal vyjádřila svou naději, že Trump bude zavražděn. (“I Hope Trump is assassinated.“) Svého bažení se odmítá vzdát.

Touž tužbu do světa sděluje Anthony Bourdain, světoběžník, televizní persona, labužník, gurmán a elegán. Zdůrazňuje svůj zájem zlikvidovat Trumpa vhodným jedem.

Členka zákonodárkyně washingtonského Kongresu Sheila Jackson Lee (demokrat, Texas, 18. oblast) již proslula otázkou: „Kolik chorob republikáni ještě vynaleznou za účelem zabíjení černošského lidu?“ (“How many more diseases will Republicans invent to kill black people?”) Jakož i její skvostné tvrzení, že „vražda je hlavní příčinou vraždy“. (“Homicide is the leading cause of murder.“) Ano, nebylo by příliš obtížné si ji splést s Albertem Einsteinem. V porovnání s touto zákonodárkyní by i Milouš Jakeš zazářil jako zlatoústý orátor Cicero.

V loňském finále volebního prezidentského utkání Hillary Clintonová své křestní jméno získala zásluhou příjmení novozélandského horolezce Edmunda Hillaryho, který byl první, jemuž se podařilo vylézt na nejvyšší horu Himálají. To se mu podařilo šest roků po narození této naší americké politické hvězdy. Její soupeř Donald Trump se stal zdrojem výsměchu všech za své naivní úsilí utkat se s vynikající soupeřkou, s níž přece neměl nejmenší naději na úspěch.

Pak tedy přišel výsledek, všichni ztrapnění komici se otřepali a s vervou ve svém tupení pokračovali. Minulý týden se uskutečnila událost Emmy Awards, vyhodnocování nejlepšího televizního výtvoru roku, rovněž nejznamenitější jednotlivé výkony. Hlavním dirigentem byl sebevědomý komik Steven Colbert. Slavnostní večer se soustředěním na zesměšňování prezidenta, vesměs si zdatně počínajícího jak s domácími, tak zahraničními problémy. Dlužno poznamenat, že nikdo z účinkujících chechtálků by si při předchozích Emmy Awards událostech nebyl netroufl tupit presidentského předchůdce Obamu, čímž by si zničil kariéru svým neprominutelným rasistickým proviněním. Tak čo onak, letošní událost vyhodnocování vítězů se vší slávou zaznamenala oprávněný debakl nejmenší sledovanosti v dosavadní historii.

- - -

Každý rok koncem měsíce září se do OSN v New Yorku sjíždějí potentáti světové politiky, od nejznamenitějších státníků po autentické lidožrouty typu již nynějších nebožtíků Bokassy a Dada Amina.

Svého času se též dostavil kukuřičný Nikita Sergějevič Chruščov, aby se na všeobecném světovém zasedání delegátů mediálně proslavil bušením vyzutou botou jako projevu nelibosti ze slov předchozího řečníka. (Této historické události byla přítomna má budoucí celoživotní manželka, tehdy ještě pracovnice UNICEF.)

Tentokrát, čili v září 2017, jsem v televizním záznamu sledoval řečníka Miloše Zemana. Zdatnou angličtinou s kurážným zaměřením směrem k mohamedánským nepříjemnostem oslovil víc než poloprázdné řady všeobecného zasedání, aniž by kdo okolní atmosféru zobtížňoval zutou obuví.

Trumpova administrativa míní v příštím měsíci říjnu oznámit vůči íránskému režimu svou politickou iniciativu, distancující se od od pramálo povedené nukleární dohody z roku 2015, v níž Washington poskytl Teheránu řadu jednostranných ústupků, se šlechetností poskytnutí mnohých miliard dolarů. S íránským nukleárním programem se pokračuje, jakož i jejich spolupráce se zřetelně destruktivnínm severokorejským režimem.. Íránský režim vede v množství poprav i dětí, z nichž dalších 89 odsouzených čeká na svého kata. Současně je i členem výboru ochraňujícího lidská práva. V reakci na silné prodemokratické hnutí v létě roku 1988 tehdejší náboženský vůdce ruholláh Chomejní vydal fatwu, nařizující okamžitou popravu všech politických vězňů nepojevujících dostatečnou dávku litování. Výsledkem tohoto ediktu bylo vytvoření tzv. death commissions (“smrtící výbory“) s několik minut trvající procedurou rozhodovat o životě a smrti tisíců politických vězňů a 30.000 jejich dodání na šibenice. Experti hodnotí takové iniciativy jako jeden z největších zločinů proti lidskosti od doby druhé světové války. Beztrestnost ajatolláhů zůstává ovšem nedotčena..

- - -

Závěrem se vracím k začátku této dnešní stati, k výtečnému černošskému vědci, ekonomovi Walteru E. Williamsovi, jeho textu „The Welfare States’s Legacy“, Townhall, 20. září 2017, reagujícím na tvrzení, že problémy nynějších amerických černochů jsou dědictvím otroctví, rasové diskriminace a chudoby - což je něco naprosto zřetelné, samozřejmé, mimo pochyby.

Jenže důvody jsou zcela jinačí. Nejpodstatnějším problémem je rozpad černošské rodiny. Encyclopaedia of the Social Sciences, 1938, uvádí, že 11 procent černošských děí se narodilo neprovdaným matkám. V dnešní době totéž množství vzrostlo na 75 procent - tři čtvrtiny všech novorozenců. Ti pak vyrůstají v prostředí bez otce, otcovské autority, nedokončí povinnou školní docházku, mají problémy s disciplinou, stanou se členy gangů, dopouštějí se zločinů, končí ve vězení, podléhají drogám, páchají sebevraždy.

Takový že je dopad otroctví, které zmizelo před dvěma stoletími? V roce 1960 pouze 22 % černošských dětí vyrůstalo v domovech s pouze jedním rodičem. Kdežto nyní to je situace v naprosto velké většině všech domácností. Za prvních 100 let od konce otroctví černošské rodiny byly daleko pevnější, než tomu bylo za dalších sto let.

V nynější době 30 procent černochů žije v chudobě. Jenže rodiny s oběma rodiči jen zřídka jsou chudé. Kde oba rodičové pracují, chudoba postihuje méně než 5 procent. Kdežto v rodinách pouze s matkou chudoba dosahuje 37 %. Nepopiratelný výsledek je tento:

Příčinou černošské chudoby není dědictví otroctví nebo rasismus, ale je to welfare state, který zdecimoval černošskou rodinu.

KONEC



zpět na článek