Svět se dozvěděl o úmrtí Stanislava Petrova, jenž proslul jako „muž, který odvrátil jadernou válku“. Ale otázka, kterou Petrov řešil v září 1983, platí i dnes: Může člověk napravit chybu počítače?
O podplukovníkovi Stanislavu Petrovovi se toho ví dost. Že 26. září 1983 byl operačním důstojníkem sovětské armády v centrále systému včasné výstrahy. Že signál, který znamenal odpálení americké rakety, správně vyhodnotil jako falešný poplach a nehlásil ho vedení země. Že tím předešel možné odvetě a zničující jaderné válce. Že byl pak poslán do výslužby, ale počínaje 90. léty na Západě veleben coby muž, který zachránil svět (tak zní titul hraného dokumentu z roku 2014).
Ale neví se, proč se svět dozvěděl o jeho úmrtí (19. května) až se zpožděním čtyř měsíců. Zvláštní. Jako by se Rusko mělo proč za podplukovníka Petrova stydět.
Inženýr a jeho hobby
Petrov se zapsal do dějin v září 1983, leč celý incident byl veřejně zmíněn teprve po roce 1990. Ale tak to v armádách chodí, na této prodlevě není nic překvapivého. Zajímavější je, v jakém dobovém kontextu se Petrov zapsal.
Byl podplukovníkem sovětské armády, i když v ní nebyl vychován. Vstoupil do ní jako počítačový inženýr, z jeho pohledu logicky. Jinde než v armádě by se ke špičce svého zájmu – družicovému počítačovému systému včasné výstrahy před raketovým útokem – nedostal. Bylo to v době, která se označuje za vrchol studené války a ani dnes na ni neexistuje univerzálně sdílený pohled.
Z hlediska Západu byl Sovětský svaz agresor, který stále zvětšoval svůj blok – získal celý Vietnam, Angolu, Jižní Jemen, Nikaraguu, Kambodžu a naposledy Afghánistán. Z hlediska Moskvy škodil Washington, když v Afghánistánu podporoval protisovětský odboj, tedy mudžáhidy. Tam získal bojové zkušenosti Usáma bin Ládin, tam se formoval agresivní džihádismus, tam se utvářely základy Talibanu, se kterým Západ bojuje dodnes.
Úhrnem: na tom, kdo byli tehdy good boys a bad boys, zda stabilitu světa více podkopala Moskva, či Washington, se ani teď velmoci neshodnou. To nepřekvapí. Ale na této hře se podplukovník Petrov nepodílel. Jeho role byla ryze odborná, technická. Když velel službě v centrále, sledoval signály z družice Kosmos 1382, které interpretoval a na monitor přenášel počítač, a tím měl zjistit případný raketový útok nepřítele.
Jinými slovy, Petrov dělal totéž co jeho kolegové v USA, Číně, Británii či Francii. A když při své službě zjistil kiks družicově-počítačového systému, ozřejmil univerzální problém. Je to otázka spolehnutí se na práci počítačů a jejich algoritmů. A i když jsme už o generaci dále a současné „chytré zbraně“ jsou mnohem pokročilejší a spolehlivější než jejich zárodky před 34 lety, stará otázka zůstává. Na tom by se velmoci shodnout mohly.
Petrov nevstoupil jen do historie sovětské, ruské či americké ani jen do historie studené války, ale do dějin obecnějších. Otázka, zda člověk může svým zásahem zvrátit fatální signál počítače, výsledek nastaveného algoritmu, je dnes – při nástupu dronů a „chytrých zbraní“ – naléhavější než dříve. I proto je s podivem, že Rusko jeho skon po 19. květnu samo nereflektovalo. Jako by se za muže, jenž na vlastní triko potlačil chybnou interpretaci počítače, stydělo.
Proč neodpálili všechny?
Pro pořádek připomeňme základní události z 26. září 1983. Těsně po půlnoci systém hlásí poplach: start rakety ze základny v Montaně. Petrov ví, že zbývá jen 25 minut do dopadu a musí se rozhodnout okamžitě. Kontrola radarem bude možná, až když se raketa objeví na obzoru, za 17 minut. Proto se rozhoduje intuicí. Ta mu říká, že platí doktrína jistoty vzájemného zničení, a kdyby Amerika skutečně zaútočila, tak ne jednou raketou (po chvíli jich počítač hlásil pět), nýbrž celým svým arzenálem. Proto neinformuje špičky státu, ale jen nadřízeného generála, že jde o falešný poplach.
Falešný poplach to také skutečně byl. Později se ukázalo, že odlesk slunce od mraků nad základnou v Montaně systém vyložil jako start rakety. Ale těch 17 minut, než to potvrdily radary, Petrov cítil „jako čekání na Golgotu“, jak řekl médiím. „Pak jsem vypil půl litru vodky a spal 28 hodin,“ dodal pro německý Bild.
Nelze se divit, že po roce 1990 se stal hvězdou Západu. Jenže slogany typu „muž, který zachránil svět“ až příliš budily dojem, že právě jeho rozhodnutí mohlo spustit zlopověstné červené tlačítko. V reálu to tak nebylo. Generální tajemník komunistické strany a vůdce země Jurij Andropov nemohl zahájit válku na základě telefonátu od jednoho podplukovníka. Takový telefonát by vedl k vyhlášení prvního stupně bojové pohotovosti, ale dál ne. Jenže…
V atmosféře doby to působilo jinak. Prvního září sovětská stíhačka sestřelila jihokorejský civilní jumbo jet (269 mrtvých). Americký prezident Reagan nazýval Sovětský svaz „říší zla“. A vůdce Andropov byl prý přesvědčen, že Amerika skutečně chystá první jaderný úder, neboť Reaganovy „hvězdné války“ by narušily doktrínu jistoty vzájemného zničení.
V tomto ovzduší byl Petrovův postup odvážný a hodný ocenění. Ale z hlediska sovětského systému to byl postup, který odhalil nejenom kiksy vlastní obrany, ale i nepříjemnou samostatnost Stanislava Petrova. Snad i proto se nestal hvězdou v Rusku.
Teď bych jednal jinak
To už jsou ale spekulace. Platí, že roku 1983 Petrov ozřejmil hrozbu fatálního kiksu, k jakému může dospět počítačový algoritmus. A po letech k tomu dodal cosi ještě znepokojivějšího. Když se ho roku 2013 novináři z Frankfurter Allgemeine Zeitung ptali, zda by nyní jednal stejně, odpověděl: „Jednal bych jinak. Změnila se vojenská strategie. Dnes by útočník mohl jednou raketou vyřadit komunikační centrum protivníka a teprve potom udeřit masivně.“
Ne, to není jen historie. Navíc se člověk nemůže zbavit otázky: Co kdyby počítač špatně interpretoval něco, co vyletí ze Severní Koreje?
LN, 23.9.2017