NĚMECKO: S těmi kříži je ale kříž...

V Berlíně roste stavba obnoveného městského zámku, zničeného za války. Nadace Budoucnost Berlína se však pokusila prosadit jednu výjimku: na střeše objektu neměl být kříž.

Historie berlínského městského zámku (Berliner Stadtschloss) sahá do 15.století. Tehdy šlo o rezidenční zámek rodu Hohenzollernů. Původně malá budova byla v období baroka přestavěna a rozšířena. Hohenzollernové se časem stali nejdůležitější dynastií Německa a v roce 1871 usedli na císařský trůn. Berlínský zámek byl oficiálním sídlem německého císaře až do pádu monarchie roku 1918. Poté, co byla vyhlášena republika, se z objektu stalo muzeum.

Berlínský zámek okolo roku 1900

Za druhé světové války objekt vyhořel a při dělení Berlína připadl do východní části města. Vládnoucí komunistická strana (SED) se v roce 1950 na svém stranickém sjezdu rozhodla trosky zbourat. Na plochu bývalého zámku bylo rozšířeno sousední náměstí, čímž vznikl obrovský Marx-Engels-Platz, vhodný pro pořádání masových demonstrací a vojenských přehlídek po sovětském vzoru.

Po znovusjednocení Německa se Berlín stal jedním velkým staveništěm. Do města se pozvolna přesouvaly úřady ze starého hlavního města SRN Bonnu. Kolem roku 2000 došlo v úvahách městských plánovačů i na bývalý městský zámek. Federální vláda a berlínský senát připravily plán na znovuvybudování objektu. Důležitou podmínkou byla historická věrnost fasády – zvenčí měl nový zámek vypadat tak, jako před svým zničením. Architektonická soutěž byla uzavřena v roce 2008, poté však do plánů na stavbu zasáhl protimonopolní úřad. Inu, státní zakázka. Stavba se nakonec rozběhla až v roce 2013.

Aktuální stav stavby berlínského zámku.

Stavební práce se pomalu chýlí ke konci, za rok a půl by se do zámku mělo přestěhovat Humboldtovo fórum, obrovská sbírka předmětů posbíraných německými cestovateli v 18. až 19. století ve zbytku světa. Jelikož hrubá stavba je hotova, začíná se s rekonstrukcí historických fasád.

A tady padla kosa na kámen. Správně, uhodli jste: problémem je kříž, který starou budovu zdobil.

Rebelii proti kříži zvedla v květnu 2017 Nadace Budoucnost Berlína společně s městským senátorem Klausem Ledererem (Die Linke), který patří k vládní koalici (červeno-červeno-zelené) a má v městské správě na starosti kulturu. Podle jejich názoru kříž na budovu nepatří: jde o „symbol dominantní křesťanské kultury“, který nereprezentuje „otevřenost všem kulturám světa, bez zavádění hierarchie“. Odstranění kříže podpořila i šéfka berlínské frakce Zelených Antje Kapek. To už tedy byly dvě ze tří koaličních stran.

*****************************

Tři moje soukromé poznámky k tématu.

Za prvé považuji za signifikantní, že Budoucnost Berlína bojuje zrovna za odstranění kříže z veřejné budovy.

Za druhé nevěřím, že jakákoliv absence hierarchie může natrvalo existovat, a to ani v jednom muzeu, natož ve městě či státě. Taková rovnováha je pro lidskou společnost nepřirozená. Vždyckyse časem ukázalo, že jedna kultura nebo víra se prodere k dominanci, jediná otázka je která.

Za třetí, frekvence použití slova otevřenost, otevřený už mi leze na nervy. U nás to ještě není tak hrozné, ale v Německu zamořil tento pojem politickou scénu zleva doprava. Kdekdo jej přidává do svých projevů zcela mechanicky, jako kdyby si sladili kafe u snídaně. Otevřený neznamená vždy dobrý. Otevřená může být i zlomenina, a být otevřen celému světu já osobně nechci, bez ohledu na to, jak dobře to na první poslech zní. Dokážu být otevřený vůči Islanďanům nebo Japoncům, ale součástí světa je také Islámský stát nebo milice Boko Haram. A s nimi o žádnou otevřenost – zejména o tu fyzickou – nestojím. Mezi nimi a námi bych rád viděl několik důkladně střežených hranic.

*****************************

Aféra se poměrně rychle rozšířila mimo berlínské kruhy, nikoliv nejméně proto, že zadlužený Berlín je příjemcem značných finančních transferů z bohatších zemí západního Německa.

Příslušná daň se jmenuje „solidární přirážka„, byla zavedena „dočasně“ za účelem pozvednutí východoněmecké ekonomiky. Rychle se však ukázalo, že hlavním problémem znovusjednocení není nedostatek peněz, ale odliv mladých vzdělaných lidí z východního Německa. Ten se opravou silnic a stavbou cyklostezek nahradit nedá. Daň tak existuje dodnes, spíše jako berlička, která má permanentně postižený Východ držet aspoň trochu nad vodou. Těžko říct, zda a kdy ji někdo zruší. Jednotkou dočasnosti bývá jeden furt, to u nás známe taky.

Vedlejším efektem tohoto přerozdělování byl vznik resentimentů mezi spolkovými státy. Např. bohaté Bavorsko je velký čistý plátce a těžce nese, když příjemci typu Berlína používají výtěžky daně na své sociální experimenty. Východní Sasové zase pod vedením Stanislawa Tillicha (asi nejvýše postavený Lužický Srb v historii Německa) srovnali své rozpočty a snížili zadlužení své země na mizivou úroveň, takže je dráždí, když se podstatně bohatší Berlín kvůli svému nekompetentnímu vedení stále ještě topí v dluzích. Poslední dobou městské zadlužení Berlína lehce klesá, ale tak pomalu, že oddlužení města by aktuálním tempem trvalo do roku 2635. Impresivní, na to, že nasekat ty dluhy stihli berlínští konšelé za tři volební období.

Když tedy vyšlo najevo, že berlínská levice chce z rekonstruovaného městského zámku sundat kříž, začalo se do původně místního konfliktu zapojovat celé Německo. Hodně kritických hlasů se ozvalo právě z katolického Bavorska. Po měsíci kulturně-intelektuálně-jedovatých bojů v médiích zvítězili zastánci původního vzhledu budovy. Podpořila je i německá rada muslimů, která přitom obvykle k takovým věcem mlčí.

Kříž tedy na staronovém městském zámku nakonec bude. Aspoň v realitě.

Kdo všechno jej tiše vymaže ze svých reklamních materiálů, to ještě – uvidíme.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Největší z německých skladatelů, J. S. Bach, byl hodně spirituální člověk a většina jeho děl se obrací k nebesům.
Opravdový průšvih v Německu poznáme ne podle smazaných křížů, ale podle toho, že jej někde z výše zmíněného důvodu přestanou na nátlak shůry hrát.
Že to zní absurdně? Doufejme, že to absurdní zůstane. Za kulturní revoluce v Číně se děly horší věci; a mezi spoustou německých soudruhů, mladších i starších, je „předseda Mao“ docela v kurzu. Zrovna ta generace osmašedesátníků, která je nyní u moci, jej velmi ráda nosila na rudých tričkách.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora