„Za tři měsíce po mém zvolení bude o Polsku rozhodnuto,“ řekl Macron před druhým kolem francouzských prezidentských voleb. Těmito slovy hodnými imperátora chtěl Macron říci, že donutí Poláky, aby začali příjímat migranty. Tři měsíce již uplynuly a nic se nestalo. Co to znamená?
Král slunce
Na adresu Polska a Maďarska se před svým zvolením Macron vyjádřil takto: „Když nejsou práva a hodnoty Evropské unie respektovány, chci, aby byly přijaty sankce.“ Jeho sebevědomí a proevropské názory vyvolaly nadšení části mediální kasty, která v něm viděla spasitele Francie a Unie. Velmi dobře se pamatuji na některé titulky a komentáře. Mezitím uplynulo sto dní po nástupu Macrona do úřadu a mně je těch nadšenců tak trochu líto. Ale vlastně ne, protože na to, že jde o plané sliby, mohli přijít již tenkrát.
Emmanuel Macron vypadá jako manekýn z pánského módního časopisu a něco nasvědčuje tomu, že tak i myslí. Aspoň jeho dosavadní jednání tak vypadá. Francouzský prezident je nesporně rétoricky nadaný a jeho stylistika přetéká patosem. Je tak typickým představitelem politiků, kteří vytvářejí dojem, že problému se lze zbavit tím, že jej popíšeme jako vyřešený; asi podle vzoru „Yes we can“. Ano, na rétorické úrovni je opravdu možné všechno. Realita se ale odehrává mimo tiskové konference.
Macron se rád chová jako „král slunce“ a v něčem je Ludvíkovi XIV. opravdu podobný. Nemá sice jeho absolutní moc, ale zato až příliš moc jeho povrchnosti. Francouzský myslitel 19. století Alexis de Tocqueville kritizoval ve své knize „Demokracie v Americe“ chování feudálů před francouzskou revolucí jako zcela odtržené od reálného života. Něco podobného se dá říci i o novém francouzském prezidentovi.
Když odmítl tradiční televizní interview k francouzskému národnímu svatku 14. července, řekl Macron, že „jeho myšlenky jsou pro tento formát příliš složité“. Již sto dnů má možnost své myšlenky prosazovat a výsledkem jsou propadající se preference.
Zatímco Macronův předchůdce Hollande musel Francouze přece jen pár měsíců přesvědčovat o tom, že opravdu myslí a jedná stejně fádně jako vypadá, projevil se Macron jako opravdová hvězda. Již za tři měsíce od svého triumfalního nástupu do úřadu je tak neoblíbený, jako žádný prezident před ním. I Francoise Hollande měl v tu dobu o deset procent více. A v září chce nový prezident uskutečnit reformu pracovniho trhu; o totéž usilovali všichni jeho předchůdci. Jsem moc zvědavý, jak dopadne Emmanuel Macron.
Arogantní Západ
Nový francouzský prezident chtěl dát Polsku a Maďarsku za vyučenou do tří měsíců od doby, kdy bude zvolen. Pro nás ve střední Evropě není ani tak důležitý tento planý slib, jako způsob myšlení, které za ním stojí.
Vládci Francie a Německa, těch států, které prý mají a chtějí Evropu vést, si jsou blízcí v tom, s jakou přezíravostí zacházejí se středo- a východoevropskými státy. Pozice v čele velké země jako by propůjčovala panovnická práva a nadpřirozené schopnosti. Kancléřka Angela Merkelová nedávno prohlásila, že i kdyby v roce 2015 své rozhodnutí otevřít hranice se Středoevropany předem konzultovala, tak by s ní nesouhlasili a migranty nepřijali. Jinými slovy řekla: A proto jsem za ně raději rozhodla sama.
Merkelová věděla, že Středovropané nebudou souhlasit, a přesto rozhodovala proti jejich vůli a v jejich neprospěch. Tento arogantní přístup k východní a střední Evropě má tradici i ve Francii. Když se Poláci a další Středoevropané odvážili mít v roce 2003 vlastní názor na konflikt v Iráku, řekl Macronům předchůdce Jacques Chiraq památnou větu: „Tyto státy promeškaly dobrou příležitost mlčet.“
Počátkem 90. let jsem se občas vídal s historikem Eduardem Goldstückerem. Ten mne upozornil na to, že „Východ“ Evropy byl pro zbytek kontinentu po staletí jakousi ochrannou zónou. Opakující se útoky nájezdníků z Asie zpustošily Východ a Západ zůstal většinou ušetřen. Mohl se proto v klidu dále vyvíjet a postupem času tak získal náskok, který si udržuje a využívá dodnes. To je jeden z důvodů, proč se naši západní partneři dívají na střední a východní Evropu spatra a považují nás především za prostor pro uspokojování svých politických a ekonomických zájmů a objekt poučování.
Chybná strategie
Je až zarážející, s jakou samozřejmostí politici jako Merkelová či Macron předpokládají, že země střední a východní Evropy mají i dnes sloužit západním zájmům. To, jak nám Merkelová chtěla vnutit svoje migranty a jak Macron vyjednává se Sobotkou a Ficem o údajném mzdovém dumpingu, jsou jen dva příklady.
Francouzský prezident tedy chtěl dát Středoevropanům do tří měsíců za vyučenou, ale přitom něco přehlédl. Třeba to, že „La France“ již dávno není velmoc, ale země ve vážných ekonomických potížích a také země, jejiž prezidenti vládnou s pomocí výjimečného stavu.
Macronovi uniklo i to, že EU je na pokraji rozpadu. V takové situaci nepomohou silná slova, ale spíše respekt a hledání rovnováhy. Jinak se rozpad spolku jenom urychlí. A hlavně Macron nepochopil, že obyvatelé střední Evropy rozhodně odmítají zase jednou spasit Západ.
Zkrátka a dobře, před sto dny promeškal Emmanuel Macron dobrou příležitost mlčet.
(psáno pro MfD)