Francouzský prezident taktizuje, jde mu však výlučně o francouzské národní zájmy
Kdy ž Emmanuel Macron zvítězil ve volbách, proevropští liberálové se radovali, že v osobě nového francouzského prezidenta získají mocného spojence. Macron působil mladě a energicky, na rozdíl od opotřebovaného socialisty tradičního typu, který byl jeho předchůdcem. Hlavně ale vypadal v očích liberálů moderně a kosmopolitně, na rozdíl od nacionalistky Marine Le Penové.
Po několika měsících se ukazuje, co je Emmanuel Macron vlastně zač. Pečlivější čtenáři předvolebních rozhovorů a volebních programů to mohli vědět už dříve. Vezměme si Macronův boj proti mzdovému dumpingu, který byl hlavním předmětem prezidentova setkání s premiéry Česka a Slovenska v Salcburku.
Strategie a la mzdový dumping
Co je to mzdový dumping? Existují bohatší země a chudší země. Z podstaty věci je zřejmé, že obyvatelé chudších zemí mají nižší příjmy. Důvody chudoby mohou být různé: zaostalost v důsledku nevhodné geografické polohy (Mongolsko), klimatu (Mauretánie), feudalismu (Etiopie v době monarchie), náboženství nepřátelského určitým nepostradatelným druhům podnikání (muslimské země), války, revoluce...
Česko mělo smůlu, že nejdřív trpělo zaostáváním v důsledku habsburského feudalismu, dále německou okupací (ano, i kvůli Francii), a nakonec desítkami let reálného socialismu. Od roku 1989 sice české mzdy vzrostly ze zhruba jedné desetiny německé úrovně na necelých 40 procent Německa, ale katastrofální slabost českého kapitálu, která je nutným dědictvím socialismu, je hlavní příčinou, proč české mzdy stále zaostávají proti Západu.
Ale proč se francouzský prezident tak dojemně stará o naše mzdy? Důvod je jednoduchý. Současná Francie je nejnákladnějším sociálním státem na světě. Francouzský pečovatelský stát je dražší než státy jako Švédsko, Norsko, Dánsko, o Finsku nemluvě. Francouzský státní dluh atakuje hranici 100 procent HDP (přesně 98,9 procenta), navzdory probíhající hospodářské konjunktuře v Evropě. Na každého Francouze dnes připadá dluh ve výši 35 532 eur.
Macron chápe (na rozdíl od Hollanda), že domácí daňové sazby prakticky není kam zvyšovat. Příjmy francouzského státu lze zvyšovat jedině růstem daňového základu. Toho lze dosáhnout jedině vyšší zaměstnaností, které ovšem brání vysoké přímé i nepřímé náklady na pracovní sílu. Řešení? Donutit hloupé barbary z Východu, aby se vzdali svých konkurenčních výhod. Nejlépe pod hesly „více Evropy“ a „stále hlubší integrace“.
Macron ale chápe, že jeho strategie nemůže být přímočará. Chápe, že v prostředí tržního hospodářství nelze úroveň mezd nadekretovat ve stylu centrální plánovací komise. Proto volí salámovou metodu: nejprve přijdou na řadu mzdy zaměstnanců vysílaných do zahraničí – řeč je především o dálkových řidičích. A zdá se, že bude úspěšný. Premiér Bohuslav Sobotka okamžitě Macronovi zbaštil návnadu i s háčkem: „Není sporu o tom, že lidé si zaslouží stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě.“
Pak boj proti Východu postoupí do dalšího kola. Francie bude tlačit na růst regulatorních nákladů všeho druhu. Silně kapitalizované a svými vládami podporované francouzské a německé korporace snadno vydrží zvyšování nákladů i zhoršování podnikatelského prostředí. U českých podniků to není tak jisté, když i vlastní vláda se k nim chová macešsky.
Strategie a la dumping daňový
Jakou další zbraň proti Východu může Macron nasadit? V úvahu připadají daně. Francouzští politici i manažeři si dlouhodobě stěžují na tzv. daňový dumping.
Ve své kampani Macron sliboval antidumpingová cla (která se však mají týkat spíše Číny a Indie), tvrdší postup proti vysílaným pracovníkům v rámci EU, a především harmonizaci daní z příjmu. Je vysoce pravděpodobné, že během příštích měsíců vypálí další salvu v boji za záchranu francouzských veřejných financí na úkor nových členských zemí EU. Macronovy „proevropské“ řeči míří k cíli, jímž je francouzská politická dominance. Tou cestou bude možné zemím východní Evropy vnutit opatření, jež budou pro ně nevýhodná.
Toho druhu je i Macronův úmysl tlačit na tzv. daňovou harmonizaci. Česko, Slovensko a další země z regionu těží z nízkých daňových sazeb. Investoři zde nacházejí výhodu, kterou jim Francie neposkytne. Bez nízkých daní by Česko a východní sousedy čekaly zlé časy. Ale část průmyslu by se možná do Francie vrátila, nebo by se alespoň zastavil jeho odliv.
Sečteno a podtrženo: Emmanuel Macron není žádný velký Evropan, ale francouzský nacionalista, který Evropu používá z taktických důvodů. Není liberál, nýbrž autoritář, který příležitostně používá liberální rétoriku. Především však není spojencem východoevropských zemí, a to bez ohledu na politickou orientaci jejich vlád. Francouzská košile bude Macronovi vždy bližší než východoevropský kabát.
LN, 25.8.2017
Autor je ekonom, Robot Asset Management SICAV Investiční společnost, a. s.