Neviditelný Pes

ROZHOVOR: Němci reagují pomaleji, ale...

12.8.2017

Co to předvádí administrativa Donalda J. Trumpa, či spíše on sám? Nejdřív najme nového ředitele komunikace, který komunikuje poněkud ostře. Pak nechá vyhodit „ředitele Bílého domu“ a najme nového, čtyřhvězdičkového generála. Ten po 10 dnech vyhodí ředitele komunikace a tisk přetéká informacemi, že „teď už bude pořádek“. Jenže je tu pořád regulérní i kongresové vyšetřování vlivu Ruska na volby. Osvobozuje se nyní Trump, nebo jen dělá zoufalé věci? Jak si jeho jednání vysvětlit?

Zmatek v Oval office je vysvětlitelný jednak tím, že Trump je nezkušený a má povahu netolerantního a netrpělivého šéfa. Chaotický dojem, který vyvolává, je ale způsobený především jinými důvody, o kterých se příliš neuvažuje. Ty se týkají celkové mocenské konstelace, v které se Trumpovo prezidenství odehrává. Menší problém přitom jsou sebestřední a od reality odcizení mudrlanti z médií. Vzhledem k tomu, že je na vědomí berou převážně jenom jim podobní, tak jejich poštěkávání sice ruší, ale neohrožuje. Kdyby prezident na jejich nenávistné tažení nereagoval tak často, jak to dělá, byl by jejich vliv ještě menší.

Trochu nebezpečnější jsou jeho opatrnicky myslící a liknavě jednající kolegové z evropských hlavních měst. Nejnebezpečnější jsou pro Trumpa ti, kteří ze současné politicko-ekonomické situace těží nejvíce – americké multinacionální firmy. Básní sice o požehnání volného obchodu, ale myslí jenom na to, jak hladce se jim díky globalizaci daří spořit náklady na práci, a hlavně vygumovat svoje daně. A právě to by mohlo Trumpova rozhodnutí ohrozit. Proto je ve srovnání se zavilostí jejich (byť i zatím nevysloveného) nepřátelství vůči Trumpovi kritika mainstreamových intelektuálů a podle zastaralé metody vládnoucích evropských vůdců jen ospalým cvrlikáním lesního ptactva. Můj závěr: Jestliže Trump neuspěje nebo bude předčasně zbaven svého úřadu, tak již známe odpověď na klasickou otázku z detektivek, „qui bono“; komu to nejvíce prospělo.

V současné době to vypadá, že ať si Donald Trump vymyslí cokoliv, vládne v USA stejně Kongres. Ten rozjel nové sankce proti Rusku, na které Rusové reagují „trápením“ amerických diplomatů v Rusku. Takže kromě „ruského vyšetřování“ je na Trumpa i tato páka, kdy v podstatě jen přihlíží, jak kormidlo politiky USA převzal Kongres. Co brání v tom pojmenovat Donalda Trumpa za bezmocnou figuru v rukou jiných částí americké moci? A jak asi zareagují němečtí politici, kteří až tak brutální sankce proti Rusku nechtěli? Vykašlou se na Nord Stream II a kývnou na „výhodné“ dodávky plynu z USA?

Trump je asi tak stejně bezmocná figura jako Barack Obama. To byl slabý prezident, který své sebevědomé „Yes we can“ nezměnil v činy. Fakticky to znamená, že se nedokázal prosadit proti washingtonskému establishmentu. Na rozdíl od Trumpa byla Obamova slabost sourodá s tradičním stylem vládnutí. Jeho ústupky vůči lobbistům, jeho neochota přijmout a prosadit tvrdá rozhodnutí byly zastírány protokolární pompou, státnickým vystupováním, rétorickou obratností, a hlavně používáním „správných“ pojmů, které se líbily mainstreamovým médiím. To ale nic nezměnilo na tom, že jeho „Yes we can“ byla pouze prázdná floskule. Obama byl muž, který mnohdy věděl, co je špatně, ale nedokázal si s tím poradit. Donald Trump je bojovník, který má zkušenosti a schopnosti z podnikání, což je při správě státu výhoda a nevýhoda zároveň. Ale především, Trump má vědomě nebo nevědomě svoji antisystémovou agendu.

O rusko-německých vztazích platí toto: Určující je významná geopoliticky zakotvená zájmová spřízněnost Moskvy a Berlína. Rusko má suroviny a energetické zdroje a navíc představuje pro Německo velmi zajímavý trh. Německo je pro Rusko zdroj technologií a možnosti ovlivňovat Evropu. Za konfliktností vztahů obou zemí kvůli Ukrajině (téma sankce) vidím dvě příčiny. Jednak tlak minulé americké administrativy, a to zejména vliv geopolitických představ a plánů Hillary Clintonové. A za druhé německá snaha stabilizovat rozkolísanou EU tím, že Rusko bylo stylizováno do většího vnějšího nebezpečí, než ve skutečnosti je. Pro vaši otázku z toho plyne, že Nord Stream 2 do provozu půjde.

Jen na okraj. Na tomto projektu je zajímavější než německo-americké vztahy to, že Nord Stream 2 právem kritizuje Evropská komise. Tento plynovod je totiž v přímém rozporu se společnou energetickou politikou EU. Ale co naplat, z hlediska Berlína slouží Nord Stream 2 k zajištění německé energetické bezpečnosti. A na rozdíl od Česka mají i pro Německo národní zájmy přednost před vším ostatním.

Také Dmitrij Medvěděv se na svém facebooku i různým médiím vyjádřil v tom smyslu, že nově podepsaný sankční zákon proti Rusku ukončí naděje na zlepšení rusko-amerických vztahů a že USA tak vlastně vypověděly Kremlu ekonomickou válku. Trumpova administrativa prý tím také předala svou výkonnou moc Kongresu, čímž se mění rozložení sil v politických kruzích USA. Dá se s tímto názorem souhlasit, anebo je až zbytečně ostrý a emotivní?

Americké vztahy s Ruskem jsou vnímány zkresleně. „Politické harašení“ na povrchu není všechno. Podstatné je to, že nezávisle na aktuálních vůdcích mají Moskva a Washington významné společné zájmy. Hlavní z nich je ekonomicky a geopoliticky rozpínavá Čína. Obě země musí vyvažovat čínský vliv. To, že Trump podepsal rozšíření sankci proti Rusku a Putin vypověděl pár set diplomatů, na tomto společném zájmu nic nemění a ohromí pouze povrchní pozorovatele. Medvěděv to ví, ale zejména z vnitropolitických důvodů nemůže stoicky mlčet.

Italové nápor běženců zejména z Afriky už řadu měsíců nezvládají, a také proto několikrát jednali s náčelníky jednotlivých frakcí na jihu Libye o lepší kontrole hranic. Nicméně zastavit proud uprchlíků se Římu nedaří i proto, že neziskové nevládní organizace, (a to zejména ty mezinárodní), ekonomické migranty do Itálie stále vozí. Nyní dokonce někteří zástupci těchto neziskových organizací odmítli uzavřít s italskou vládou dohodu o zastavení přísunu uprchlíků. Zdůvodňují to argumentem, že by se pak prý daleko víc nelegálních migrantů utopilo, nicméně řada politiků je i obviňuje ze spolupráce a z obchodů s pašeráky lidí... Co s tím dělat? Měl byste na to recept, jak tento stav vyřešit?

Ano, recept bych měl a zveřejnil jsem jej v tu chvíli, kdy migrační krize začala, v srpnu 2015. Tehdy jsem v „Respektu“ popsal nejdůležitější otázky spojené s migrační vlnou a zformuloval následující předpověď: Je pouze otázkou času, kdy budou západní vlády nuceny na migraci reagovat podle vzoru „pevnost Evropa“ a tvrdě omezit příliv migrantů na náš kontinent.

Tuto předpověď jsem opíral o svůj poznatek, že muzeální strany se co nejdéle vyhýbají použití nejpřímější a nejúčelnější reakce, ale nakonec se účelnému řešení nemohou vyhnout. Sledujeme-li politiku Itálie v posledních dvou letech, tak vidíme, že jak analýza, tak předpověď byly správné. Od léta 2015 se Itálie snažila vyhnout účelným, ale pro ni samotnou nepohodlným rozhodnutím. Své „dolce far niente“ (sladkou nečinnost) chránila tím, že migranty z Afriky a Blízkého východu posílala co nejrychleji na sever, především do Německa a Rakouska.

Německo pod vládou Angely Merkelové většinu z nich přijímalo. V roce spolkových voleb se však ani Merkelová neodváží přijímat z jihu proudící hospodářské migranty, a tak v posledních měsících stále větší část Afričanů zůstávala v Itálii. Ale to nebyl hlavní důvod. Daleko nejdůležitější roli pro změnu italské politiky hráli prostí lidé ze zemí Visegrádské čtyřky, kteří rozhodně odmítli přijímat ekonomické migranty z nesourodých civilizačních okruhů. Výčitky a vydírání ze strany západoevropských zemí jejich postoj nezměnily, a tak nastal bod zlomu. Itálii nezbylo než udělat to, čím měla začít již v létě 2015; konečně kontrolovat své hranice.

Jakmile římská vláda pochopila, že v pohodlné pozici průjezdní země nemůže zůstat, šlo najednou všechno ráz na ráz. Během 24 hodin se 2. srpna 2017 rozhodl jak italský parlament, tak i senát povolit vojenské operace v libyjských vodách. O podporu italského válečného námořnictva prý požádala Libye a Řím žádosti vyhověl. Můžete si tipnout, kolik Italové za tuto „žádost“ zaplatili a koho podplatili. Ale jako vždy. Počítá se výsledek.

Italská vláda zároveň donutila šest z devíti nevládních organizací podepsat kodex chování omezující jejich operační možnosti při záchraně hospodářských migrantů. Jedné z německých neziskových organizací, která kodex chování nepodepsala, byla jejich loď zadržena v přístavu. Je pouze otázkou času, kdy některá italská vojenská loď použije proti pašerákům lidí své zbraně a kdy dojde k vojenské operaci proti některé z jejich pozemních základen. Přesně to se mělo a mohlo stát již v srpnu 2015.

Evropská unie se snaží Itálii pomoci v její těžké situaci. Také český ministr vnitra nabídl policisty a víc než 20 milionů korun na ostrahu hranic před „nelegály“ z Afriky. Nicméně Německo a Francie se už zavázaly přijímat z Itálie v rámci známých povinných kvót daleko více uprchlíků, kteří budou splňovat podmínky pro získání azylu. Jak bude většina Němců reagovat na další přísun uprchlíků poté, co tam islámští teroristé znovu zaútočili v Hamburku i Kostnici a zůstali po nich mrtví?

To se dozvíme nejdříve v zářijových volbách. Německé obyvatelstvo reaguje tradičně podstatně umírněněji a celkově pomaleji než kupříkladu Francouzi. Když však reaguje, tak to stojí za to. Já již řadu let upozorňuji na negativní důsledky trvale vynucovaného odčiňování II. světové války. Tím, že politická a mediální třída německé společnosti vnucuje dalším a dalším generacím povinnost odčiňovat vinu za události ve II. světové válce – třeba i v tom smyslu, že musí přijímat všechny migranty – tak by mohla dosáhnout pravého opaku než toho, oč se snaží.

Jisté je, že v Německu dochází k vyostřování názorového rozporu mezi politikou a médii na jedné straně a většinovou společností na straně druhé. Tento vývoj souvisí také s tím, že do země proudí další a další migranti z nesourodých kulturních okruhů. Průměrný německý občan se přitom často nemůže zbavit dojmu, že místo aby se příchozí přizpůsobovali pravidlům hostitelské společnosti, tak vláda a média očekávají, že domácí se budou přizpůsobovat cizincům. Tato skutečnost vede ve společnosti ke vzniku podprahové podrážděnosti a řevnivosti. Teroristické útoky v Německu a neuspokojivá bilance působení bezpečnostních složek tuto konfliktnost sociálního klimatu jenom zvyšují. Poslední stabilizující prvek situace je dosud převládající dobrá konjunktura. Když by však mělo dojít k hospodářské krizi, tak je velmi rychle představitelné výrazné vyostření vnitropolitické situace země.

Slovenský premiér Fico jednal s předsedou Evropské komise J. C. Junckerem, a to nejen o nekvalitních potravinách, které různé firmy dovážejí zvláště do postkomunistických zemí, ale také o nechuti Slovenska, Česka, Maďarska a Polska přijmout uprchlické kvóty. Podle některých médií prý Fico „otočil“ a měl by středoevropské státy sám začít přesvědčovat o příjímání uprchlíků. Domníváte se, že tomu tak může skutečně být?

Není to vyloučené, ale pravděpodobnější mi připadá toto vysvětlení. Juncker ví, že dnes už není nejslabším článkem Visegrádu dosluhující Bohuslav Sobotka, a logicky mu zbývá slovenský premiér. Komise je v těžké situaci. EU den ode dne ztrácí svou akceschopnost, a tím i věrohodnost, a Juncker potřebuje důkaz o opaku. Snaží se proto nahlodat jednotný odpor střední Evropy proti bruselskému poručníkování. Pro tento účel se může hodit i metoda fake news, tedy zveřejnění zkreslených informací. Ale osobně si přesto nemyslím, že by si dnes kterýkoliv ze středoevropských vůdců mohl dovolit poslechnout Evropskou komisi a začít přijímat ekonomické migranty z III. světa. To ví i premiér Fico.

Evropská unie chce velmi tvrdě potrestat Poláky za to, že jejich vládní strana PiS (Právo a spravedlnost) se snaží o reformu soudnictví, kdy by prý politikové mohli do značné míry ovládat soudy. Brusel v tom podpořili i čeští právníci z Ústavního soudu a vedení PiS za to zkritizovali. Jenže například jeden z polských nezávislých novinářů pro ParlamentníListy.cz uvedl, že polské soudnictví je velmi zralé pro reformu, protože tam prý působí nemalý počet neschopných, zkorumpovaných a k tomu ještě právně nepostižitelných soudců. A pokud PiS zklame, Poláci je v dalších demokratických volbách už nezvolí, konstatoval. Má tedy Brusel vůbec právo zasahovat do takových vnitřních věcí svého členského státu?

Předesílám jedno. My Realisté bychom zvolili jinou cestu reformy justice než polská vláda. Ale to neznamená, že souhlasíme s chováním bruselské komise vůči Varšavě. Brusel se ohání demokracií a právním státem, ale záměrně přehlíží tyto skutečnosti:

1. Demokracie je nástroj na nacházení většinou společnosti podporovaných řešení. Cenné a jedinečné je na demokracii to, že vygeneruje rozhodnutí, která podporuje většina těch lidí, kteří ponesou jeho následky. Polská vláda byla většinou obyvatel zvolena, a to na základě programu, ve kterém své plány na reformu justice deklarovala. A proto má před Komisí nedostižitelný náskok. Demokratická legitimizace Evropské komise je, diplomaticky řečeno, velice sporná.

2. Demokracie není nástroj na nacházení správných rozhodnutí, a to zejména proto, že správnost se ověří teprve v čase. Společnosti jsou srovnatelné s organismy, které se přizpůsobují měnícím se podmínkám. V tomto evolučním procesu se ukáže, které rozhodnutí bylo správné; totiž tím, že přispělo k přežití společnosti. Podle tohoto měřítka bude možné posoudit i to, jestli byla polská cesta reformy soudnictví správná. Evropská komise by se na tomto pozadí neměla zabývat poučováním demokraticky zvolených vlád, ale spíše si dělat starosti o svou vlastní budoucnost.

Ptal se Jan Štěpán, PL, 8.8.2017

Realiste.cz



zpět na článek