Neviditelný pes

VANCOUVER: V drápech cizího kapitálu, politiků a developerů

18.7.2017

Když jsme se v roce 1968 v důsledku krachu pražského jara pod tanky spřátelených armád rozhodli najít nový domov v normálních podmínkách, nemohli jsme samozřejmě tušit, jak ten nový domov bude vypadat po padesáti letech.

Tím naším novým domovem se stala Kanada, země, které jsme si vážili a z nejednoho důvodu obdivovali (účast na vítězných světových válkách po boku spojeneckých armád, prosperita, svoboda a demokracie).

Čas plynul a nikdy jsme neměli důvod svého rozhodnutí a výběru druhého domova litovat. O tom se rozepisovat by ale bylo poněkud v protikladu k názvu tohoto krátkého pojednání.

V roce 1981, po letech strávených ve Winnipegu, Manitoba, jsme se přesunuli na západ, k Pacifickému oceánu, do Britské Kolumbie a města Vancouveru, které už tehdy nabývalo na světové známosti, ba na věhlasu. Z nejednoho důvodu: okolní pozoruhodná příroda, moderní architektura a v neposlední řadě nejpříjemnější podnebí v Kanadě.

Toho jsme si ovšem náležitě cenili a se vší tou přírodní krásou jsme se seznamovali a hojně si jí užívali. Připadali jsme si po rovném a mrazivém Winnipegu jako v ráji.

V roce 1986 se pod záštitou a díky organizačnímu talentu nejbohatšího muže Britské Kolumbie konala se ve Vancouveru Světová výstava, jež dle přání J. Pattisona měla uvést Vancouver na mapu světa a informovat jej o existenci města u Pacifiku. Nevím, zda přitom měl na mysli dnešní, pro mnohé obyvatele nežádoucí, situaci.

Důsledkem byla horečnatá výstavba hlavně apartmentů, leč za pár let se potvrdilo ono rčení „práce kvapná, málo platná“ - do mnoha bytů zatékalo a Vancouver se po několik let podobal socialistické Praze, tehdy bohaté na lešení, což si docela dobře pamatuji. V této vancouverské neblahosti liboval si můj přítel stavební odborník, jenž se účastnil odstraňování problémů.

V posledních několika letech začalo docházet k mocnému přílivu kapitálu - íránského a hlavně čínského - investovaného do nemovitostí s naprostým požehnáním vlád federální i provinční, stejně jako autorit městských. A navzdory odhaleným podvodům a korupčním aférám nadále dochází k milionovým nákupům nemovitostí cizím a nijak nekontrolovaným kapitálem, ve značné míře za spekulativním účelem. Ceny nemovitostí rostou , hodnostáři si díky tomu mastí kapsu. (Příklad: Prodá-li se za jediný rok 500 nemovitostí za průměrnou cenu 5 milionů, což je dneska běžně možné, provinční vláda dostane ve formě PTT - Provincial Transfer Tax - 74 200 000 dolarů).

Dnes není téměř ulice, kde by nepracoval bagr, nebo to ohromné h, co pumpuje cement do základů nového domu. Vlastníky těchto domů jsou cizinci, Iráčané a hlavně Číňané. Žádný mladý kanadský inženýr, účetní, učitel, programátior, soustružník, vědec a jeho mladá rodinka. Místní hodnostáři pak schvalují nové a nové projekty, výstavbu několikapatrových věžáků s nevyhnutelným důsledkem dramatického zhoršování provozu (congestion traffic). Pan starosta vysvětlil zhoršující se provoz takto: Je to tím, že sem na Severní pobřeží Vancouveru dojíždí zaměstnanci developerů za prací, kteří si tu ale nemohou dovolit bydlení! Tedy: tito pracovníci si nemohou dovolit zde bydlet, neboť staví residence pro bohaté cizince, jejichž pohnutky k nákupu jsou často spekulativní! Město Vancouver a dnes už i města menší jsou zcela bezostyšně odprodávána cizímu kapitálu!

Dosavadní majitelé obydlí (domů) tyto prodávají jen z těchto důvodů:

Ve snaze pomoci svým dětem, aby si vlastní bydlo koupili, což kdysi snad mohly, ale dnes po té čínské okupaci vládami pochválené, to udělat nemohou.

Stále rostoucí daně z nemovitosti majitele s omezeným příjmem (penzisty) ke změně nutí i za cenu problémů (stěhování a náklady s tím spojené).

V nepatrné míře ti, kteří s nemovitostmi spekulují a kterým dnešní cenový blázinec vyhovuje.

Pokud vyslechnu argument, že v mnoha jiných zemích je tomu stejně tak, ne-li hůř, nezbývá mi než malinko sarkastický smích. Emigrovali jsme přece do země, která svojí solidní prestiží a hodnocením ve světě činila naše rozhodnutí správným.

V Richmondu, jižní části velikého Vancouveru, došlo k situaci, že obchody dostaly výhradně čínské nápisy. Ač tam Číňané nejsou jedinými obyvateli. Došlo k logické stížnosti, ta však byla odmítnuta, stěžovatelé se museli omluvit. Za co? Samozřejmě za rasismus!

Na setkáních s veřejností ve věci schválení nebo odmítnutí další veliké výstavby s výsledkem dalšího zvýšení provozu dochází k rozhodnutí hodnostářů bez ohledu na opačný názor obyvatel. Logika, jednoduchá a zcela normální, ztrácí se a rozplývá v nedostatku vize, v hamižnosti politiků stejně jako developerů. Ano, přibývá na světě lidí, ale kde je funkce autorit a hodnostářů, majících reprezentovat přání a požadavky spoluobčanů jimi zvolených do funkcí? Rád bych na to kde odpověděl, ale jsem vcelku slušný člověk. Vše je prosté: Nabídnuto bydlení, lidé přijíždějí a kupují. Bez výstavby zůstává status quo. A přijatelný provoz, nezbavující člověka času a zdraví.

Toto povídání může se zdát jen malinkatou nepříjemností v porovnání se závažnými problémy, které má dnes Evropa v důsledku migrace, inluxu nejen nevítaných, ale i Evropanům nepřátelských cizinců. To je samozřejmě pro našince v Kanadě jakési - ač paradoxní a časem nepochybně omezené - těšítko.

V několika posledních letech se město, jež mi bezmála dokonale nahradilo rodnou hroudu, proměnilo a nadále se proměňuje v místo narůstajících problémů. Real estate (nemovitosti) je skupován cizinci, daně z nemovitostí rostou ... město milované proměňuje se pro mne v místo stále více problematické. Není jediné známky, že se situace obrátí k bývalé normálnosti. Nic tomu - ať se snažím, jak jen mohu - nenesvědčuje. A snad ani nemůže!

Zvolil jsem si Kanadu za svůj nový domov. Tehdy, kdy jsem tak v důsledku zmíněných okolností učinil, nemohl jsem tušit, že Kanada, země velikým bohatstvím všeho druhu požehnaná, jež mohla, ba i měla být jednou ze zemí se slovem rozhodujícím do světa dění (snad i navzdory nepříliš vysokému počtu obyvatel), stává se vazalem čínského kapitálu.

Stručně a jasně - cizinci (Číňané především) za podpory vlád na všech úrovních proměňují Vancouver (ale i Toronto a jiná města) takto:

Bohatá vrstva, především tedy složení íránsko-čínského, si libuje. Real estate makléři stejně tak.
Ztroskotanci, bezdomovci - krom bydlení se o ně vláda snad v tom nejzákladnějším postará.
Střední vrstva - spolehliví daňoví poplatníci:

Vzhledem ke stále vyšším nákladům na život ve Vancouveru dochází k opouštění tohoto města původními obyvateli a k jejich přesunu do míst, která ještě ten inlux čínského kapitálu nedostihl. Prodávají pod tlakem okolností své domy po mnoho let obývané, aby umožnili situaci dětem (inženýrům, architektům, dělníkům, účetním, učitelům atd.), pro které, pokud by se snažily žít jen z platů svých profesí, je cesta k vlastnění domu, což v minulosti byla samozřejmost pro toho, kdo dům či jiné solidní bydlení mít chtěl, záležitost velice těžká, ba neuskutečnitelná.

Jak už jsem se kdysi zmínil: smutný to obraz, smutný to návrat dosud fungující paměti. Připomínka Číňanů v totalitním Československu pochodujících ulicemi v modrých, pro každého stejných stejnokrojích, ponouká mne k otázce: jak pokročila Kanada? Jak využila svého potenciálu, nerostného bohatství, solidního respektu ve světě? Jakým to kouzelným proutkem bylo zašviháno, aby došlo k proměně z těch modrokabátníků do miliardářů, kteří jako kobylky dávných časů dnes, v době globalizace, v době bez strašidla Svazu sovětských socialistických republik, doslova dobývají svět? Proutkem korupce, zneužíváním moci vládami ignorujícími své voliče.

A realitní agenti, i nikoli čínského původu, nadále létají do Číny a povzbuzují k dalším nákupům realit v Kanadě zaslepení zisky, slepí k následkům svého počínání. Ty budou, nevyhnutelně, děsné. Mohu se těšit jen datem svého narození....

Kdysi vcelku oprávněný pocit, že hodnostář, kterého zvolíte za svého zastupitele v Parlamentu, vás skutečně reprezentuje ... to je dnes naivní chiméra. Takový vámi zvolený hodnostář usedá do parlamentní věže ze slonové kosti nedostupnosti a vaše názory ignoruje. Takže ona demokracie jaksi jenom na papíře zůstává.

Netušil jsem, jak snadná může být proměna obdivu či lásky k zemi do pocitu, jehož nejmírnějším termínem je zklamání a smutek ...

červen 2017



zpět na článek