Ve svém předešlém příspěvku do Neviditelného psa jsem projevil jakousi skepsi co do toho všeho evropského sjednocování, ale i tací jasnovidci jako já mohou tu a tam vidět vše jaksi mlhavě. Koncem minulého týdne totiž ruský prezident údajně přesvědčil toho amerického, že by si nikdy nedovolil plést se do amerických voleb. Téměř v tu samou dobu udělili Kanaďané jednomu teroristovi deset a půl milionu dolarů odškodného. Vraždil ještě zamlada a později bylo s ním prý ve věznici Guantánamo nešetrně zacházeno. Šlo tedy o dvě události, které ani Američanům, ani Rusům na slávě nepřidávají.
A vše se událo v době, kdy se na druhé straně Atlantiku po dlouhé době najednou projevovaly nejen náznaky síly a odhodlanosti, ale rodily se tam také statistické údaje, které vše jaksi podtrhávaly. Nejen v Německu a ve Francii, ale také ve Španělsku a v Řecku začala klesat nezaměstnanost, a to často dosti dramaticky.
Takže nevím. Už po několik let -- dokonce bych řekl, že po celý svůj život, který se povážlivě blíží k celému století -- jsem si zvykal na to, jak se ti pašáci ze Severní Ameriky buďto pravidelně vyloďují v Evropě, nebo posílají vydatnou pomoc skrze pana ministra Marshalla. Dávají tu a tam také možnost Stalinovi se přepočítat a ukázat světu, jak mohutné je americké letectvo, když nakonec toto letectvo ze vzduchu dokáže zásobovat velkoměsto jako Berlín.
Do Evropy jezdívávali tehdy američtí prezidenti a na rozdíl od současnosti byli zpravidla srdečně vítáni. John F. Kennedy oznámil světu, že všichni jsme vlastně Berlíňané, zatímco Ronald Reagan nabádal Gorbačova, aby tu proklatou zeď zboural. Nakonec k tomu nejen došlo, ale taky se s ní sesul celý Sovětský svaz.
A ten evropský světadíl s padesáti miliony obyvatel se ze začátku docela slibně spojoval a spojoval, až došlo k určitým zádrhelům. K těm nakonec nutně dojít muselo, když si jeden patřičně uvědomuje, z jakých rozdílných poměrů se celá idea společné Evropy rodila. Jen namátkou se člověku vybavuje, že ještě před rokem či dvěma přišla ta řecká krize, pak ten proklatý brexit spolu s vlnami uprchlíků z arabských zemí. Taky jsou tu ty až příliš doprava hledící vlády některých českých sousedů, ovšem zde je nutno dodat, že žádná z nich nehrozí jakousi východoevopskou obdobou brexitu.
Má s tím vším jistě co dělat vydatný evropský hospodářský růst plus ta železná stařenka v Berlíně a zvolení Emmanuela Macrona za francouzského prezidenta silně podporujícího evropskou jednotu. Výsledkem je, že ve Francii a v Německu za poslední rok mohutně vzrostla mezi lidmi podpora Evropské unie. A to vše způsobilo, že Estonec Kersti Kaljulaid, který bude příštím prezidentem Unie, se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že se v Evropě konečně hnuly ledy.
Podle posledních údajů jen 18 procent Evropanů by chtělo Unii opustit a za to je možno vděčit nejen Evropanům, ale taky těm druhým.
Takže díky vám, pánové Trumpe a Putine.