aneb Co jest a co není liberalismus
Dala se onehdy slyšet naše spanilomyslná kancléřka Angela Merkel, že hodlá hájit liberální hodnoty. Nevěda jak spojit tento výrok s její státnickou praxí, běžel jsem se přesvědčit; i vyťuknu si ve Wikipedii heslo liberalismus, a co vidí oko mé: liberalismus (z latinského liber = svobodný) je základní předpoklad politické filosofie a z ní vycházejícího hnutí, usilujícího o svobodomyslný politický, ekonomický a sociální řád. Cílem a vodítkem liberalismu je pak svoboda jednotlivce ve střetu se státní mocí; vymezuje se proti slepé oddanosti státu, proti kolektivismu, proti svévoli a zneužití moci. A dále: liberalismus, sahající svými počátky do doby osvícenství kolem r. 1650, rozumí svobodou neexistenci jakéhokoliv násilí či nátlaku, zejména a výslovně ze strany státu, jehož role se omezuje na ochranu jednotlivce a svobodu zaručující právní řád.
Inu, to jsou mi věci. Možná paní kancléřce na politických školeních ve staré DDR vysvětlili výšezmíněný pojem mezerovitě, ne-li úplně naruby; starou DDR však už před čtvrtstoletím vzal čert a paní Angela měla dost času poopravit si pokřivený obrázek liberalismu, jak jej v ní zanechali její školitelé. Ale třeba se inspirovala ani ne tak jimi jako oním filosofem odvodivším, že svoboda je poznaná nutnost; to by se už spíš rýmovalo. Tak, poddaná pakáži, budete poslouchat, protože vám nic jiného nezbývá; a když jste to poznali, jste svobodní. A basta fidli. Koukám ale, že jsem se rozjel trochu moc zprudka; ona paní kancléřka sice dovede jednat dosti svévolně – jako v případě otevření hranic nekontrolovanému přílivu utečenců –, diktátorské chtíče bych jí ale přece jen nepřisuzoval. Jistě má doma počítač; našla si už mezi svými státnickými povinnostmi chvilečku k vyhledání, co jsou ty liberální hodnoty. Jinak by se totiž mohlo zdát, že neví, o čem mluví. Protože co svobodomyslného (liberálního) je na současném stavu, kdy vyjadřovat se k naléhavým problémům doby je privilegiem úzké vrstvy jednak politických profesionálů, jednak intelektuálních krasoduchů majících vždy a za všech okolností pravdu, ať pouštějí z úst jakékoliv, s odpuštěním, koniny? A je-li pojem liberalismu organicky spjat s pojmem demokracie: co je demokratického na manýrech intelektuálních velekněží, kážících poddanému občánkovi co si má správně myslet a jak mluvit o problémech tohoto zašmodrchaného času, jinak je populista, pravicový (jaký také jiný) extremista, když ne rovnou fašista? A jestli liberalismus - viz výše - rozumí svobodou neexistenci násilí či nátlaku, zejména a výslovně ze strany státu... no, k násilí orgány státu tedy zatím nepřikročily. Nátlak ve smyslu jediného správného a ouředně schváleného vyjadřování však vykonávají ať už vlastními vyhlášeními nebo prostřednictvím ochočených medií dosti neomaleně. I jest cosi shnilého ve státu, tentokráte nikoli dánském.
Ale snad je zbytečné se o to hádat, jelikož jako už vždy od počátku dějin, i v této rozepři vyjeví pravdu budoucnost. Přičemž nárokovat si pravdu a dostat za pravdu jsou dvě velmi rozdílné věci. Velkorysých idejí, davších si za úkol vyvést evropské lidstvo z jeho nejistot, se urodily v běhu jen posledních dvou staletí spousty; za pravdu však dostaly málokteré, pokud vůbec které. Nečekal bych tudíž, že to bude právě současná politicko-intelektuální garnitura, jejímuž úsilí jest souzeno státi se dějinnou pravdou. Spíš se zamotá – už se zamotává - do vlastních protimluvů a nedomyšleností, i lze očelávat, že skončí tam, kde skončily všechny odporu nesnesoucí ideje předešlé.
Přesto mi na tom všem něco nesedí. Možná by sedělo, kdyby šlo jen o samotnou paní kancléřku; jenže oni jsou takoví vykladatelé pojmu svoboda ve vyšších sférách evropské politky až na výjimky všichni. Než se po té koleji pustíme dál, povězme si něco o těch výjimkách: nalézají se z nejpodstatnější části v zemích někdejší sovětské zóny a snadno pochopit, proč právě tam: užili si tamní národové ideologického komanda dostatečně a o opakování nestojí. Národy, či spíš jejich političtí představitelé té zkušenosti nemající, dál slavně pochodují za slavným praporem toho, čemu – věřme, že jen z nedomyšlenosti – říkají liberalismus, a hněvají se náramně na ty zkušenost mající, že nejsou ochotni jejich bláznovství sdílet.
Ale vraťme se, kde jsme přestali: k paní kancléřce a jejím ideovým souputníkům. Neřekl bych, že jsou hloupí, nepoučitelní, nebo cokoli jiného by si někdo mohl pomyslet, hledě na jejich počínání. Jsou jen, jak mi tak všechno vychází, pohodlní. Naučili se vládnout, jak se to donedávna dělalo a stačilo to: mydlit to jednostejně od voleb k volbám, od jednoho deficitního rozpočtu k druhému, taková koalice, onaká koalice, rozsévání sociálních dárečků k navnadění prostodušší části publika. Pomalu to stačit přestává, ale paní kancléřka a ti ostatní... svět se jim mění před očima, nové hrozby vyvstávají a staré se vyhrocují, a oni - že by varovné signály nezachytili? Ale jistěže zachytili, nedají se nezachytit. Jen je neberou na vědomí; a berou-li, nic z toho nevyvozují. Pes tento jiných kousků neumí, dal by se na ně aplikovat starý cirkusácký šproch. Čas vystavil naši civilizaci zkouškám, z nichž už ztěží vyjde nepochroumaná, ale aspoň kdyby nám zůstala zachována, byť i připochroumaná. Spolehnout se na to ovšem nedá. Příšerné, neustále se stupňující přelidňování velké, ne-li převážné části světa... z toho plynoucí statisícové a snad už milionové davy uprchlíků, jež je možno chápat, ne však je všechny pojmout do naší zatím ještě jakž takž funkční Evropy... zvláště pak jde-li o uprchlíky ze zemí islámu, učení jak panovačného, tak i destruktivního, stačivší už rozvrátit země svého původu a nyní se s týmž nákladem povýšenosti a destruktivity a usídlující u nás, se snadno odhadnutelnými následky... Co s tím? Je ještě nějaké co s tím?
Snad by i bylo. Nejdřív by se ale musela probudit z blažené pohodlnosti naše politická elita; elita intelektuální by musela nechat spekulací, jak by ten náš špatně stvořený svět měl správně vypadat, ale vzít ke všem sakrům už jednou na vědomí jaký je a proč je takový jaký je. Jenže k tomu asi stěží dojde, jelikož jak již naznačeno, starého psa novým kouskům nenaučíš. Kde ale hledat – abych pořád nemluvil o psech – politické síly mezipartajními tahanicemi včerejška neopotřebované, myšlení v intencích tohoto převratného času schopné? Jsou, nebo mohly by vůbec být takové?
Ale jistěže jsou. V celé Evropě vyvstávají strany a hnutí davší si do programu, co si paní kancléřka vyložila tak pokřiveně: obranu liberálních hotnot. V některých zemích je tvoří menšinové hloučky horlitelů, jež není nesnadno odbýt co populistické a pravičácky extremistické; v jiných se však po čertech blíží padesátiprocentní hranici, a obtížno jest obvinit z řečených špatností polovinu veřejnosti. Jedno však mají společné: vědí dosti dobře, co by být nemělo, méně jisti a vůbec už ne jednotni jsou si v tom, co by to tedy být mělo a jak toho dosáhnout. Zvláště předkládají-li recepty radikální, až cucky lítají, čímž mohou nadchnout úzkou vrstvu osob s takovými sklony, ostatní však spíš odradí. Tak lze vysvětlit, proč kupříkladu paní Le Pen, ač rezonuje pocity nemalé části francouzské veřejnosti, zůstala v klání o úřad presidentský na ocet: pouštěla si hubičku moc radikálnicky na špacír, což jí odradilo uvážlivější voliče, byť i s ní jinak v jednotlivostech souhlasili. Nemluvě o tom, že ani lehce nadpoloviční většina nemůže uskutečnit změny, jichž má tento těžce zkoušený kontinent, tato na pokraji katastrofy stojící civilizace urgentně zapotřebí. Bylo by třeba dosáhnout většin výraznějších, přesvědčivějších, ale jak?
Možná by stálo za pokus nehledat představitele onoho nejspíš převažujícího, ale potlačovaného názoru mezi nadšenými, avšak nezkušenými amatéry, jako spíš mezi osobami získavšími už určitou reputaci v praktické politice. Není jich mnoho, ale jsou. Za příklad může sloužit rakouský ministr pro integraci a zahraničí Sebastian Kurz. Jeho slovo má svou váhu; a třebaže se ze své pozice vyjadřuje k uprchlickým problémům značně, řeklo by se, nekorektně, nikdo mu nemůže omazávat o nos populismus, aby sám nebyl směšný. A jistě by se našli i další, jen je vytřídit z toho houští povrchní prostřednosti a podpořit voličskými hlasy. Neboť čas nestojí, stará dogmata přestávají platit, posvátná tabu se začínají hroutit, co by ještě nedávno bylo příkře odsouzeno všemi velekněžími politické korektnosti, o tom se dnes aspoň už více či méně nezaujatě píše a mluví... nu, uvidí se, co přinese budoucnost. Nezdá se totiž, že by komando pánů, osobujících si patent na jediné správné myšlení, mohlo trvat věčně. Kdyby nic jiného, další vyostřování už tak dost naléhavých problémů je učiní nevěrohodnými a dalším postupem zbytečnými, protože jen blázen by si mohl myslet, že stupňující se civilizační krizi lze zažehlit lahodnými slůvky, zažehlováním a zamlčováním. Západ stojí před dvojí možností: buď se prosadí skutečný liberalismus se svými hodnotami, jimiž jest svobodná vůle svobodného občana, nebo všechno skončí nepředstavitelnými zmatky, v nichž skončí tato naše notně popletená, přesto jediná perspektivní civilizace. Vyberme si, dokud je čas. Nemusí trvat dlouho.
Hannover, 21. června 2017