OSOBNOST: Žívot mého velkého idola
Jím byl Zbigniew Kazimierz Brzezinski, model akademický, narozen v roce 1928 v polské aristokratické rodině. Dožil se věku 89 roků, stejně jako sir Roger Moore, model hollywoodský, perfektně sličný. Oba zemřeli v tomtéž týdnu letošního měsíce máje 2017.
Brzezinski vyrostl v rodině diplomata, generálního konzula v Kanadě, vystudoval v Montrealu na učilišti McGill, poté na americkém Harvardu získal doktorát politických věd. Na onom znamenitém učilišti se v té době nabízela jen jedna akademická příležitost, kterou získal později značně proslulý Henry Kissinger. (Pár roků poté, na jedné konferenci na univerzitě Yale, jsem rovněž cosi odpřednášel a naší skupině předsedal Adam Ulam, harvardský historik polského původu, o němž se se proslýchalo, že on svým negativním hlasem znemožnil tehdejší kariéru svého krajana.)
Odmítnutý krajan se rozhlížel po jiné příležitosti a v roce 1959 uspěl přijetím na rovněž prestižní univerzitě Columbia v New York City. A právě rok poté jsem přistál u tamějších břehů, začal se rozhlížet po jakési existenci a na této adrese jsem se pokusil o jakési štěstí. Částečně se uživit smolením komentářů pro RFE, Radio Free Europe, štvavou vysilačku usilující o rozpoutání třetí světové války, tak aspoň tvrdilo Rudé právo a podobné zdroje realistického poučení. Mým hlavním zdrojem materiálního přežití bylo ale číšničení v restauraci Vašata na Manhattanu, 75. ulice u První Avenue.
- - -
Mezi profesory s významnými jmény též začal vynikat tento téměř ještě mladík Brzezinski, o němž jsem se dočítal, že je „severe, even intimidating figure with penetrating eyes and strong Polish accent“. Především jeho angličtinu vůbec nehyzdil polský přízvuk, což jsem na jeho přednáškách mohl porovnávat se svým vlastním českým handicapem. Zíral jsem na něj s obdivem, jeho perfektní schopnost bez přeřeknutí formulovat věty, jakkoliv komplikované. Tak se dovedl projevovat před mikrofonem a kamerou. Chrlil knihy, tehdy například v roce 1962 "Ideology and Power in Soviet Politics“ a přemnohé pak následovaly.
Prostor pro dvacet židlí se považoval za nejvhodnější prostředí, kde se pouštět
do „seminářů“. Brzezinskému se dostavily posluchačů i dvě stovky, mnozí z nich mladší garnitura diplomatického sboru všemožných národností u OSN. Uvízl mi zážitek z přednášky, když jakýsi asijský diplomat přerušil přednášejícího dotazem, kolik že je v Sovětském svazu politických stran. Tento přednášející zbělel ve tváři a hrozivě požádal tázajícího o jeho představy o takové zapeklité záležitosti.
Při jiné příležitosti Brzezinski seznamoval posluchačstvo s historickým fenoménem jménem Pavlik Morozov: heroický mladíček Stalinovy éry, který udal vlastního otce tajné policii s příslušným dopadem. Udavač poté rovněž neuspěl zásluhou reakce tamějších sousedů.
Po této prezentaci z doby hororu třicátých let se přednášející zmínil o podobné události let padesátých, roku 1952, když došlo k největšímu soudnímu přelíčení s prominentními československými soudruhy, jejichž většina končila na šibenici. Tomáš Frejka, syn jednoho z obviněných, posléze oběšených a ještě později posmrtně rehabilitovaných, poslal dopis předsedovi soudu domáhaje se, aby soud nad otcem vynesl trest smrti, čemuž vyhověno bylo. Poté Brzezinski oznámil, že tento udavač spáchal sebevraždu.
Zvedl jsem ruku a oznámil, že s dotyčným Frejkou jsem se seznámil rok poté v uniformě lidové armády. Frejka se nejenom nesebevraždil, ale vstoupil do služeb OSN v roli demografa. (Posléze nastala krátkodobá éra „socialismu s lidskou tváří“, po níž se dostavila invaze bratrských armád 1968, což přimělo Frejku uprchnout do náruče amerických imperialislů. Ti ho odměnili udělením svého občanství - však on přece byl polosirotek, jeho otec byl popraven, i když si to syn tolik byl přál. Momentálně žije v luxusu na floridském ostrově Sanibelu.)
Brzezinski si mě v tom množství žactva nejspíš pamatoval zásluhou mé neobvyklé minulosti. Zřejmě jsem byl ten úplně jediný bývalý soudce ze sovětského bloku, jemuž se podařilo ilegálně z totalitní klece upláchnout a následně se zasloužit o vytvoření úplně jinačí akademické kariéry. Jeden den před obhajobou mé dizertační práce - gremium pěti zkoušejících, úděl trvající dvě hodiny - jsem na campusu potkal Brzezinskeho, přišel k němu s poslušným pozdravem a vyřčením ponurého očekávání mě čekajícího ortelu. Brzezinsky mě konejšil, že to bude jen jakási formalita. Ve skutečnosti to spíš bylo autentické trápení, o nějž on se zejména zasloužil.
- - -
Na Columbii Brzezinski též měl na starost menší ústav se soustředěním na záležitosti týkající se tehdejšího sovětského bloku. V roce 1969 nabídl pražskému ideologickému výtržníkovi Ivanu Svitákovi jednoroční pobyt. Já z Binghamtonu, své permanentní báze, ho do New Yorku stěhoval a onen rok se zřejmě příliš nevydařil. Mně se do tamějších prostorů nikdy nepodařilo proniknout. Uspěla ale Madléna Albright - rozená Korbelová, která posléze docílila kariéru ministryně zahraničních věcí do té doby žádnou v zahraniční narozenou ženou nedosaženou a ani muž Brzezinski neuspěl, ač se o dosažení téže mety tuze snažil.
Začátkem roku 1977 se ale stal velmi významným členem teamu prezidenta Jamese Cartera - jako jeho National Security Adviser, byla to doba íránské krize s přepadením amerického velvyslanecví a zajetím diplomatů, a posléze sovětské invaze v Afghánistánu. Brzezinski uplatňoval značný vliv v mezinárodních záležitostech (global affairs) před i po výkonu své oficiální funkce v Bílém domě. Se zrakem notně soustředěným sledoval politické počínání následujících šesti různých amerických vládních teamů. Byl jedním z mála odborníků, kteří varovali před invazí do Iráku v roce 1983.
O své době v Bílém domě napsal 1983 memoáry „Power and Principle“.
Cyruse R. Vance, Carterova ministra zahraničních věcí - a roli, po níž Brzezinski tuze dychtil (a kterou posléze Clinton dal jeho žačce Albrightové). Brzezinski prosazoval vylepšení vztahu k Číně a nikoliv k Moskvě, proti značné opozici prosadil v roce 1978 svou cestu do Pekingu.
Prezidentství George W. Bushe hodnotil jako katastrofální. Tuze podporoval Obamu v roce 2008. V roce 2012 vydal knihu „Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power“.
Byl ženat s Czech-American sochařkou Emilií Benešovou. (Její otec Václav Beneš učil na Indiana University v Bloomingtonu. Byl synem Vojty Beneše, sympatického předkomunistického sociálně-demokratického předáka, bratra Edvarda Beneše, prezidenta nadrobitele.) Dcera Mika se pilně angažuje jako televizní co-host MSNBC programu „Morning Joe“. Syn Mark byl bývalým velvyslancem ve Švédsku, syn Ian náměstkem ministra národní obrany.
V poslední dekádě svého života se otec Zbigniew pilně angažoval jako profesor na Johns Hopkins univerzitě, též jako televizní komentátor a výtečný autor.
Čili znamenitá, závidění hodná kariéra. Končila v rozpětí tří dnů se stejně permanentním odchodem, který uskutečnil Roger Moore jako superšpion James Bond v jeho sedmi podobách.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče