Neviditelný pes

FEJETON: Amerika...

19.6.2017

Až budete, milí čtenáři, tenhle můj fejeton číst, budu na druhé straně zeměkoule, v San Francisku. Píšu sice ještě v Praze, ale myšlenkami už jsem tisíce kilometrů daleko – a tak se mi chce psát o Americe. Den před odjezdem se mě jeden náhodný známý zeptal, jestli tam nechci zůstat, jestli se mi líbí tady. Říkal to s narážkou na to, že v Americe je to lepší; neumím to posoudit, v něčem je a v něčem není, ale zůstat tam nechci. Nějak jsem se proti přestěhování jinam zatvrdila, když přišli v osmašedesátém vojáci Varšavské smlouvy: rozhodla jsem se, že doma jsem tady já, ne oni, a že bude po mém, ne po jejich. Ne že bych tady byla se vším spokojená, ale bylo už hůř – a on pan prezident Trump z mého hlediska taky není žádné terno.

Ale jeden prezident Ameriku nedělá a já si vzpomínám, jak se mě svého času jeden novinář – shodou okolností tehdy můj šéfredaktor – pochybovačně zeptal: „Ty si snad myslíš, že je Amerika nejlepší země na světě?“ „Ano, myslím si, že Amerika je nejkrásnější a nejsvobodnější země na světě.“ Amerika jistě není dokonalá, jako není dokonalé žádné lidské činění, protože prostě nejsme dokonalí my, lidé.

Myslím si dodnes, že je to nejkrásnější a nejsvobodnější země na světě, a o to víc, že jsem nedávno dokončila překlad tlustospisu o tom, jak americká zpravodajská služba CIA pašovala za studené války knihy za železnou oponu, abychom tady, v sovětském bloku, přece jen zůstali v kontaktu s vývojem myšlení ve svobodném světě. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat: stovky ochotných lidí dopravily za americké peníze do zadrátovaného lánu světa na deset milionů knih o všem možném, Američané podporovali exilová nakladatelství (včetně českých), jen aby zachovali v nesvobodných zemích nějaký prostor svobody, což pokládám za veleušlechtilé jednání. A měli z toho leda práci a výdaje.

O to víc mě štvou lidé, kteří v Americe vidí pro svět hrozbu. Nemám teď na mysli skalní komunisty, kteří dodnes uvažují a občas i mluví v jednoduchých klišé propagandistických brožurek z druhé půlky minulého století, ale všelijaké, většinou mladé nadšence; ti jsou v touze po dokonale spravedlivém světě ochotni přemýšlet o společenských modelech, z nichž vzešel v lepším případě útlak av horším hromadné vraždění.

A tak se těším – ne na tu cestu, nepotrpím si na naleštěná letiště a dlouhé hodiny v letadle taky nejsou nic moc. Těším se na ulice, tramvaje, metro a autobusy, kde lidé nevypadají, jako by zrovna jeli k zubaři nebo od zubaře, na svěží vzduch a nádherné parky San Franciska, na mladé lidi, kteří se tam sjíždějí div ne z celého světa hledat památku beatníků a vydělávají si hraním na slavných ulicích (a občas je na nich až moc dobře vidět, na co potřebují peníze), a hlavně na neopakovatelné ovzduší svobody a přívětivosti. Těším se, jak se budu anonymně procházet a okukovat to a ono, a pak si koupím nějakou novou knížku o nedávných dějinách.

LN, 16.6.2017



zpět na článek