Minulou středu došlo v íránském hlavním městě Teheránu ke dvěma koordinovaným teroristickým útokům, které si do dnešního dne vyžádaly nejméně 17 životů a 52 zraněných. Teroristé zaútočili v budově madžlisu a v mauzoleu zakladatele islámské republiky imáma Chomejního.
K útokům se přihlásil tzv. Islámský stát, což není nic překvapivého, uvážíme-li, že Írán od samotného počátku konfliktu v Sýrii aktivně podporuje režim Bašára al-Asada. Na rozdíl od řady islámských zemí je postoj Íránu k tzv. Islámskému státu a jeho politice jednoznačně odmítavý. O to cyničtější je prohlášení amerického prezidenta Trumpa, který se v reakci na útoky v Teheránu vyjádřil v tom smyslu, že si za ně Íránci vlastně mohou sami, protože sponzorují terorismus. Připomíná to postoj jiného amerického prezidenta, George Bushe mladšího, po útocích z 11. září 2001. Írán tehdy vyjádřil znepřáteleným Spojeným státům soustrast a nabídl pomoc – Bush ho v lednu následujícího roku na oplátku přidal k tzv. Ose zla, kde figuroval společně s Irákem a Severní Koreou jakožto sponzor světového terorismu. Islamisté útočící v USA se přitom rekrutovali převážně z řad saúdských občanů.
Roztržka s Katarem
Spojenectví se Saúdskou Arábií bylo stvrzeno během nedávné okázalé návštěvy Donalda Trumpa v Rijádu, v rámci níž byly mimo jiné uzavřeny kontrakty ve vojenské a hospodářské oblasti ve výši více než 9 bilionů korun. Americký ministr zahraničí Rex Tillerson otevřeně přiznal, že smlouvy mají za cíl podpořit boj proti Íránu. Tillerson 19. dubna tohoto roku prohlásil, že Írán je největším sponzorem terorismu na světě, že destabilizuje situaci v Sýrii, Jemenu, Iráku a Libanonu, podporuje palestinský Hamás a zachovává nepřátelství vůči Izraeli, čímž škodí americkým zájmům. Dále prý provádí kybernetické útoky proti USA a státům Perského zálivu, systematicky porušuje lidská práva, vězní zahraniční občany a navzdory dohodě o jaderném programu, uzavřené vloni v červenci, nadále usiluje o získání vlastního jaderného arsenálu. Tillerson své prohlášení zakončil slovy, že americká administrativa pracuje na přehodnocení politiky vůči Íránu zděděné po Baracku Obamovi. Přehodnocení v praxi jsme měli možnost sledovat při Trumpově první zahraniční cestě.
Jistě není náhoda, že právě minulý týden Saúdská Arábie vyvolala roztržku s Katarem, a to pod záminkou podpory terorismu. Rijád je evidentně znervózňován snahami Kataru o samostatnou, na Saúdské Arábii nezávislou politiku, jejíž součástí jsou i korektní vztahy s Íránem. Rijádu vadí, že Katar dlouhodobě podporuje palestinský Hamás, tvrdě prosazující zájmy Palestinců proti Izraeli, a Muslimské bratrstvo, jehož moc v Egyptě byla v roce 2013 zlomena vojenským převratem, který Rijád podpořil. Muslimské bratrstvo se těší podpoře Turecka, jehož prezident reagoval na spojeneckou blokádu Kataru vysláním vojenských jednotek pro případ, že by se Rijád rozhodl v emirátu intervenovat. Společně s Íránem nyní Ankara do Kataru posílá i potravinové dodávky.
Jak se rozhodne Turecko?
Faktem je, že role Kataru na mezinárodněpolitickém poli je kontroverzní a v řadě případů přinejmenším sporná. Svědčí o tom angažmá v syrském konfliktu na straně salafistů z organizace Džabhat al-Nusrá či skutečnost, že v hlavním městě Dauhá byla v roce 2013 otevřena kancelář Tálibánu. Vysoký představitel ministerstva zahraničí Mutlaq al-Qahtani ovšem v neděli uvedl, že to Katar učinil na žádost Washingtonu. Vzhledem k dlouhodobé politice USA na Blízkém a Středním východě to bezpochyby nelze vyloučit.
Po několika měsících od amerických prezidentských voleb je možné konstatovat, že Donald Trump pozitivní posun na Blízkém východě nepřinesl. A je pravděpodobné, že ani nepřinese. Dřívější krátkozrakou podporu převratů během tzv. arabského jara nahradilo pevné spojenectví s Rijádem a Tel Avivem, který byl z politiky Baracka Obamy rozladěn. Izrael a Saúdská Arábie jsou nyní pilíři americké politiky v regionu, jejímž cílem už není export liberální demokracie, ale tvrdý postup vůči ambicióznímu a posilujícímu Íránu, který ohrožuje stávající regionální mocenskou architekturu. Zajímavou roli v celé hře může sehrát emancipující se Turecko, jež se čím dál více vzdaluje dosavadním západním spojencům. Důležité bude, pro jakou cestu se rozhodne. Pokud si vybere spojenectví s Íránem a Ruskem, pak to pro Donalda Trumpa bude hodně špatná zpráva.