Když nově zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron přicházel v neděli večer dramaticky pompézním krokem před palác Louvre, aby zde se svými příznivci oslavil své vítězství, nepřicházel za tónů francouzské hymny, ale za aranžmá tzv. evropské hymny „Ódy na radost“. Toto proevropské Macronovo pozérství celkem trefně potvrzuje to, co lze od jeho představ o „evropské reformě“ očekávat. Říkal to v předvolební kampani, řekl to ostře i ve svém prvním prezidentském projevu po svém zvolení.
Už to by nakonec stačilo, abychom měli v Macronových názorech dostatečně jasno, když jej za slova o „obhajobě Evropy, protože její civilizace je v sázce“ freneticky pochválil fanatický eurofederalista Verhofstadt: „Všechny evropské progresivistické síly očekávají, že Francie bude iniciovat nový evropský úděl.“
Seznámit se s tím, co už Macron řekl či naznačil o budoucí francouzské politice uvnitř EU, je pro českou politiku zásadní. S důsledky nové evropské mocenské konstelace budeme konfrontováni, bude nás významně ovlivňovat – a měli bychom si k ní připravit realistický postoj.
1. Emmanuel Macron hlásá nezbytnost vzniku nových fiskální a sociálních pravidel závazných pro členy eurozóny a má mít vlastního ministra financí.
2. Eurozóna má mimo Evropský parlament vytvořit vlastní parlamentní shromáždění složené jednak z nově zvolených zástupců členských zemí eurozóny, jednak z členů národních parlamentů.
3. Podporuje myšlenku vytvoření „panevropských“ kandidátních listin už pro volby do Evropského parlamentu 2019, kterými by se „pro začátek“ rozdělilo 73 míst uvolněných odcházejícími britskými zástupci (Macron tak vrací do hry prozatím neprůchodný návrh socialistických a zelených revolucionářů Jo Leinena a Daniela Cohn-Bendita).
4. „Nemůžeme mít Evropu, která debatuje o každé desetině rozpočtů členských zemí, ale když jde o základní evropské hodnoty, jako tomu je v Polsku nebo Maďarsku, rozhodne se raději nedělat nic.“
5. „Polsko zneužívá rozpočtových a sociálních skulin EU, ale současně porušuje všechny principy EU. Logickým krokem vůči této zemi by mělo být odebrání jejích hlasovacích práv v Radě.“
S Macronem žádná reforma EU nepřichází. Jeho „reforma“ bude „jakešovskou“ konzervací a zabetonováním stávajícího beznadějného stavu. Macron posílí stranu vyhrocených eurofederalistických názorových proudů, ačkoli většina jeho současných názorů vyžaduje riskantní změny smluv a je u mnohých v EU zatím obtížně průchodná. Ale víme, co bude v EU neprůchodné, až na podzim v Německu zvítězí budovatelka „německé Evropy“ Merkelová s fanaticky proevropským Schulzem?
Znovu si připomeňme, že úvahy „moderního Evropana“ Macrona o „novém evropském údělu“ jsou jistou formou odpovědi českým politikům o tom, že EU nelze v současných politických konstelacích pozitivně reformovat. Tuto realitu bychom měli vzít na vědomí bez jakýchkoli iluzí – a svoji budoucí politiku o takové poznání opřít.