Neviditelný pes

USA: Čím nebýt

11.5.2017

V dávných dobách našeho dětství - tehdejšího Protektorátu Böhmen und Mähren - jsme si dávali otázky čím být, až vyrosteme, pokud by se nám tedy podařilo vůbec vyrůst a existovat. Například jsme věděli, že nechceme, aby osud z nás třeba udělal esesáky. Blbost, to by se nám přece nemohlo stát, nebyli jsme blonďatí Teutoni..

„Chtěl bych bejt bohatej,“ oznámil své kýžené dychtění spolužák z poetické chaloupky.

Nelze takové ambici nepřikývnout..Nikdo z nás tehdy nebažil po kariéře stát se chuďasem, ač nejednomu se něco takového právě zdařilo.

Dospěli jsme - aspoň kalendářově.

„Čím chceš doopravdy být?“

„Nechci bejt komunistou a dát si bacha, aby mě nezavřeli,“ takto jsem si popřál a podařilo se, aby takové štěstí vyšlo.

Pár kluků z naší party uprchlo do Cizinecké legie a ne všichni v Indočíně tehdy přežili.

- - -

V dospělosti odloživ talár okresního civilního soudce v českém pohraničí se mi podařilo uprchnout nikoliv k cizineckým legionářům někde v Tramtárii, ale k americkým imperialistům v New York City.

Uvažoval jsem o všemožných alternativách, mezi nimiž určitě nebyla vidina pokračovat v původním nesmyslu - kariéře soudcovské. V téměř vyhynulé etnické čtvrti jsem si u českého vetešníka koupil příslušně černý oděv a v něm na Manhattanu, v 75. ulici blízko První Avenue, začal pobíhat kolem dvaceti šesti stolů restaurace pana Jaroslava Vašaty, proslulého pražského odborníka, dokonce i bývalého nájemce noblesního Obecního domu hned vedle historické Prašné brány.

Kromě číšničení, spolu s obsluhováním všelijakých celebrit, jsem se pustil do studií na Kolumbijské univerzitě, dotáhl to k doktorátu v jiném oboru, začal pak kantořit, stal se panem profesorem a dobře jsem udělal.

Původně jsem se rozhlížel po všelijakých kariérách. Z důvodů spíš opatrnických než etických jsem vyloučil alternativu angažmá v organizovaném zločinu, v němž uvízlo i pár českých našinců, ale nebylo jich zas tak mnoho.

Velikán Ferdinand Peroutka mi doporučoval pokusit se o štěstí na Wall Streetu. Jenže cifry mě nelákaly, naopak spíš odpuzovaly.

Jára Kohout, předkomunistický komik, někdejší divadelní, ba i filmová hvězda, se občas objevil v amerických televizních reklamách, neměl to snadné, občas jsme se vídali.

- - -

Což mě přivádí v zamýšlenému hlavnímu bodu tohoto povídání. Branže, existenční obor, na který jsem nejvíc alergický, je reklama, advertizing, profesionální počínání profitující z hyperbol, nehorázného přehánění s předpokladem, že občan - konzument je především snadno zblbnutelná naivka.

Začněme číslicí 9, toudaleko nejčastěji se vyskytující ve všem komerčním vábení. Nikdo z nás přece nikdy neviděl reklamu s nabídkou zboží či služeb za cenu. končící cifrou 1, 2, 3, 4, Vždy to je s devítkou - 9,99 ať už v dolarech, korunách, čemkoliv. S předpokladem, že cent či haléř výš s nulou by hlupáka zákazníka odradil, ač on ovšem bude platit víc než ty zdůrazňované devítky - však přece vždy se vyskytne připočítávání místních daní, všelijakých poplatků za občasné dodání do domácností.

Reklam notně přibývá v televizním světě, jak všichni víme, vidíme my, takoví svědci, jakož i oběti. Však je to hlavní zdroj finanční existence této stále mohutněji si počínající industrie. Reklamy stojí plno peněz, každá vteřina je drahá. Nutno zamýšlené vábení spěšně přezentovat, vše tedy chrlit značným fofrem. Činí se tak i mimořádně odpudivým způsobem. Příklad: snad každý den se mi na obrazovce opakuje doporučování koupě kalifornských. ořechů - jakýchsi Californian walnuts. Během jedné minuty tato dvě slova se vychrlí snad tucetkrát. Zájemci konzumentovi by přece stačilo učinit tak jen párkrát.

Reklamy též chrlí telefonní čísla, s obtížemi si dovedu představit vábeného posluchače, že mu automaticky sedm čísel v mozkovici uvízne.

Jsou ovšem všelijaká mediální vábení. Od toho též máme rádio, noviny.

A bobužel i telefon. Tím jsem denně přemlouván do všemožných investic, nákupu zlata, stříbra, včera k nim přibyly nabídky diamantů.

Poslední dobou se mi denně dostává podrobných doporučení zavolat na to které číslo, čímž se mi sníží úroková sazba toho kterého dluhu - mortgage, hypotéka, to a ono. Marně do telefonu protestuji, že nikde nikomu nedlužím ani halíř, nic - ani auta a baráky nekupuji na dluh, račte mě definitivně zapomenout.

Což se mi ovšem nepovede, budu nadále takto trýzněn.

Uzavírám ujištěním, že než být v tomto reklamním, naléhajícím, přehánějícím, permanentně buzerujícím byznysu, dal bych i přednost činnosti v něčem zločineckém.

Tedy jsem se stal tim profesorem. I když teď už jen jako emeritus.

KONEC



zpět na článek