„Kdo ovládá media, ovládá mínění.“
Jim Morrison
Očekávané překvapení à la Trump v prvním kole francouzských prezidentských kolech se nekonalo. Stalo se to, co předvolební průzkumy předpovídaly: Emanuel Macron bude první, Marine Le Penová druhá s rozdílem jednoho bodu.
Konečné skóre je Macron 23,9 procent, Le Pen 21,7 procent. Republikánský kandidát Francois Fillon získal 20 procent a ultralevicový kandidát Jean-Luc Mélenchon 19,2 procent.
Vzestup Macrona je meteorický, uvážíme-li, že je narychlo povolaným náhradníkem a že vstoupil do volební klání opožděně. Původně byl požehnaným a pomazaným kandidátem vládnoucího systému finanční a průmyslové oligarchie republikánský politický matador Allain Juppé. V primárkách ho ale zcela deklasoval zkušený pravicový politik Francois Fillon, který se systému nelíbí, protože není dost protiruský.
Proto téměř přes noc vyrostlo s pomocí sdělovacích prostředků občanské hnutí En Marche! v čele s Emanuelem Macronem, bývalým bankéřem u Rothschildů a krátkodobým ministrem národního hospodářství v Hollandově vládě. Jeho program je proevropský, multikulturní, nadnárodní a protiruský. Jako centrista pytlačí v ideologickém revíru jak pravice, tak levice. Má ale i svou vlastní představu o budoucnosti Francie, která neladí s myšlením a cítěním značné části obyvatelstva. Hájí nejen „mnohem ambicióznější evropské sjednocení“, ale vítá také rozhodnutí Merkelové přijmout milion uprchlíků a migrantů jako počin, který „zachránil evropskou kolektivní důstojnost“.
To je pravý opak všeho, co chce Marine Le Pen: vyvést Francii z EU, eura a Nato, uzavřít hranice, omezit imigraci na deset tisíc ročně a obnovit normální styky s Ruskem. V hospodářské oblasti hodlá vytvořit plán opětného zprůmyslnění a zavést ‚inteligentní‘ ochranářství. Společným jmenovatelem jejího volebního programu je odhodlání navrátit Francouzům svrchovanost územní, zákonodárnou, hospodářskou a finanční.
Francouzské prezidentské volby zrcadlí hlubokou změnu v evropských politických vztazích. Vyznačuje se odklonem od tradičního soupeření mezi pravicí a levicí ke střetu mezi globalizací v podobě EU a národní svrchovaností. Francouzské sdělovací prostředky se snaží pošpinit tento pojem nálepkami nacionalismu, fašismu a rasismu. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Národní svrchovanost je obranný koncept, jehož smyslem je zachovat národní hodnoty, kulturu a identitu. Je o právu být pánem ve svém domě, rozhodovat o svých věcech a nezasahovat do cizích. To je pravý opak nacionalismu v nacistickém Německu a fašistické Itálii, který se pokusil zbavit jiné národy jejich svébytnosti.
Pamětníci tvrdí, že naposledy byla Francie tak hluboce politicky rozpolcena 27. dubna 1969, kdy občané měli v referendu rozhodnout o společenských reformách navrhovaných tehdejším prezidentem de Gaullem. „Odmítnout je znamená postavit se proti proměně sociální, morální, lidské, bez níž půjdeme vstříc nebezpečným otřesům,“ varoval voliče prezident, který spojil výsledek lidového hlasování se svým osudem. Nevyslyšeli ho. A když rezignoval, poslali 15. června téhož roku do Elysejského paláce George Pompidoua, bývalého vedoucího kádra Banque de Rothschild, který se zapsal do dějin tím, že zprivatizoval Francouzskou národní banku, instituci, jejímž prostřednictvím vláda mohla podporovat a ovlivňovat hospodářský růst. Byla klíčem k poválečnému boomu v zemi. Pompidou zavedl Francii na cestu, po níž došla až tam, kde je dnes.
V příštích dvou týdnech jistě zesílí kampaň nahánějící strach Francouzům z následků proti-evropského rozhodnutí. Předzvěstí je varování agentury Moody‘s, že v případě ochodu Francie z EU by ceny evropských akcií na burze poklesly a euro by oproti dolaru ztratilo deset procent. Podle Evropská centrální banky by opuštění eura neúnosně zvýšilo úrokové míry státních nových půjček a splátek francouzského dluhu.
Přeloženo: jestli si myslíte, holoubci, že si polepšíte, jste na obrovském omylu. Doposud to vždy zabralo. Proto vládnoucí strany mají ve volbách dostatek hlasů, aby mohly zůstat u kormidla. Strach ze zhroucení finančních trhů a z bídy je větší nežli zklamání a hněv. Logika je všude naprosto stejná : Systém je těžko snesitelný, ale cena za jeho svržení připadá příliš velká.
Podaří se v druhém kole 7. května nabourat tuto logiku? To by musely všechny hlavní sdělovací prostředky dezertovat ze žoldu finančních a průmyslových oligarchů, anebo by se musel stát jiný zázrak. Protože pravicová a levicová politická elita, hájící status quo, utvořily nesvaté spojenectví a od této chvíle jdou do závěru volební kampaně v jednom šiku pod bojovým pokřikem STOP MARINE za každou cenu!