Až výsledek finále ukáže, zda je Francie rozdělená
Už nějaký čas se na Západě mluví o fenoménu rozdělených společností. Není to výmysl. Ten trend dobře ilustrují volby rakouské hlavy státu, britské referendum o setrvání v EU i volby amerického prezidenta. Vždy to bylo jen „o fous“ na tu či onu stranu. Ale dokládá to i výsledek prvního kola volby francouzského prezidenta, jak tvrdí například šéf KSČM Vojtěch Filip? Skoro vůbec.
Tím není řečeno, že by nedělní hlasování nepřineslo překvapení. Třeba už to, že poprvé v dějinách páté republiky (tedy od roku 1958) nebude ve finále kandidát tradiční strany. Či to, že výsledek vítěze Macrona (23,9 procenta) by v minulých dvou volbách nestačil ani na postup do samotného finále. Ale doklad rozdělené společnosti v tom nenajdeme.
Mluví se o úspěchu Marine Le Penové. Tedy úspěch to jistě je. Před pěti lety získala 17,9 procenta a nepostoupila, teď jde do finále s 21,4 procenty. Ale přitáhnout pětinu voličů ještě neznamená rozdělenou společnost. To by Le Penová nejprve musela získat její významnější část ve druhém kole, kdy se voliči budou rozhodovat jen mezi ní a Macronem.
Ohlédněme se o 15 let. Duben 2002 přinesl senzaci, když se Jean-Marie Le Pen, zakladatel Národní fronty a otec Marine, dostal do finále s 16,9 procenty hlasů. Jenže pro druhé kolo se proti němu všichni manifestačně semkli, volili Jacquese Chiraca a ten vyhrál poměrem 82:18. Mohlo to připomínat první posametové volby v Československu, kdy se všichni manifestačně semkli proti KSČ, ale ne rozdělenou společnost.
Její ukázku přinesly až loni volby v Rakousku. I tam propadli kandidáti tradičních stran už v prvním kole. I tam pak podpořili Van der Bellena, aby volba proti Hoferovi ve druhém kole byla manifestační. Jenže místo drtivé výhry z toho bylo vítězství s odřenýma ušima. Tomu lze říkat rozdělená společnost.
Úhrnem. Marine Le Penová získala v prvním kole 21,4 procenta hlasů a propadlí kandidáti slíbili podporu jejímu soupeři Macronovi. Vyjde to jako před 15 lety, kdy Le Pena nespasila žádná „mlčící většina“ a byl drtivě poražen? Budou tak voliči hlasovat i pro Macrona? Nebo se vykašlou na stranické lídry a Le Penové jich „to hodí“ mnohem víc, než se nyní nahlas přiznává? Teprve potom, teprve kdyby finále voleb vyznělo v poměru třeba 40:60 nebo 45:55, by se dalo o Francii mluvit jako o skutečně rozdělené zemi. Právě v tomto smyslu bude finále zajímavou společenskou sondou.
LN, 25.4.2017