Za oponou rusko-amerického setkání v Moskvě
Jako by se psal rok, řekněme, 1982. V takovém napětí se sešli ministři zahraničí Lavrov a Tillerson. Teprve uvidíme, co z toho časem vzejde. Nezrodí se nějaký politický obchod? Dohoda o normalizaci vztahů v podobě znovupřijetí Ruska do elitní skupiny G7 výměnou za větší vstřícnost Moskvy v Sýrii? Odpověď se rodí jen obtížně a za oponou.
Leckdo si teď připomíná atmosféru předjaří 2003. Tehdy se Bushova Amerika chystala zaútočit na Saddámův Irák a hledala legitimaci. Našla ji ve strašení iráckým programem zakázaných zbraní. V paměti uvízla scéna, jak uvážlivý ministr zahraničí Colin Powell stojí v Radě bezpečnosti OSN a v ruce třímá jakousi ampuli. Byla to Saddámova chemická zbraň? Už dlouho víme, že ne, ale přišlo se na to až po americké invazi, až v době, kdy byl Irák sice zbaven krutého diktátora, ale brzy poté se rozložil v sektářském násilí a nástupu džihádistů.
To vše – i filmový titul Vrtěti psem – oživil americký raketový útok na Sýrii. Poučila se Amerika z blamáže roku 2003? Skutečně prokázala, že Asadův režim použil plyn na civilisty, a oprávnila tím svůj útok? Ta otázka se ozývá dost naléhavě a jistě zazněla i na setkání ministrů v Moskvě. Jenže obsahuje demagogii. Na rozdíl od Iráku se dnešní spor nevede o to, zda byly chemické zbraně použity, ale o to, zda šlo o sarin, nebo o chlor. O to, zda barely s ním svrhla armádní letadla (spíš ne), nebo zda jejich bomby jen nešťastně zasáhly chemický sklad „umírněných“ islamistů. Úhrnem: zda utrpí větší blamáž USA, pokud se ukáže, že Asadova vláda plynový útok nepřikázala, nebo Rusko, které se v roce 2013 zavázalo, že se o zakázané zbraně v Sýrii postará (aby byly zneškodněny). Jak je vidět, až tak úplně se to nepovedlo.
Zástupci Ruska a USA mohou uvažovat i o jiných tématech. O tom, že prezident Trump oznámil raketovou odvetu s předstihem, aby zabránil nedorozuměním. Ale třebaže mělo Rusko čas varovat syrské spojence i připravit svůj protivzdušný systém S-300, z 59 tomahawků jich polovina zasáhla cíle. Je toto úspěšnost obrany, jakou by se Moskva chlubila? V Sýrii se ukázalo, že Rusové i Američané dovedou nosit kolty proklatě nízko. Ukázalo se, že Asad svou zemi jako celek už nikdy nezíská. Ale ještě se neukázalo, jaká alternativní a věrohodná síla – a zda vůbec nějaká – ji může vést. V tom by se měly dohodnout Moskva a Washington.
LN, 13.4.2017