Neviditelný pes

USA: Politicky nejvhodnější pokožka

4.4.2017

Měl jsem nějaké zkušenosti s radikálními intelektuály proklínajícími systém, který jim umožňoval tak pohodlnou existenci, a bažícími po nádherách socialismu, jež naštěstí nikdy nemuseli okusit. Nevábný to druh nedotknutelných, nevyhoditelných pseudorevolucionářů pod penzí, kapitalismem zaručenou. Prosazovatelé druhu revoluce, jež měla od autentické revoluce aspoň tak daleko jako má masturbace k souloži.

S Josefem Škvoreckým jsme našli řadu témat, do nichž se pouštět a pak si případně zoufat nad naší neschopností či číkoliv nemožností je kloudně vyřešit. Tím nejdůkladnějším zdrojem našich frustrací po celou dobu oněch společných čtyř desetiletí byl způsob politicky korektního myšlení - naivita, samozřejmost měřit nestejným metrem, multikulturalismus jako záminka pro omluvy, racionalizace všemožných nehorázností - ono všechno dohromady kolem nás viditelné, slyšitelné, na co my, uondáváni, začínali rezignovat, pokládat je za fatální morbus západní civilizace.

Na mé adrese (Binghamton University, součást systému SUNY - State University of New York) tím zcela prvním Čechem byl pražský sociolog Otakar Machotka, já tam přibyl jako druhý, po mě ekonom Jan Michal a Jiří Klír, světově proslulý vědátor v oboru system sciences, fuzzy logic a dalších mně nepochopitelných záhad.

By květen, psal se rok 1986, padlo rozhodnutí udělit pět čestných doktorátů osobnostem se značně rozlišnými zásluhami, a z iniciativy Klíra a Ulče došlo i na Škvoreckého. Slavnostní večeře jen pro hostitele, laureáty, jejich navrhovatele. Seznámení s emeritním profesorem Bloomfieldem z Harvardu, vědy humanitní, Stephen Jay Gould, rovněž z Harvardu, zoolog, celebrita se světovou reputací, MacLean, univerzita Yale, vědec v teprve se tvořícím oboru biological psychiatry, a Brian Urquhart, původem ze Skotska, se vzděláním v Oxfordu. Za druhé světové války z hořícího letadla vyskočil, padák se mu ale neotevřel, z velké výšky dopadl na pole, snad všechny kosti polámané, leč přežil. Po válce se z něj stal international civil servant u OSN, ve funkci undersecretary generálního sekretáře.

Den poté se na podiu jako součást tzv. platform party posadili rektor, provošt, děkani, proděkani, všelijací direktoři, politici, reverendi a nastávající laureáti. Před sebou tu mám velkou černobílou fotografii, jak Josefa dekoruji, příslušný doktorský klobouček nasazuji.

- - -

Studentům jsem se uvedl jako exot, vyložená profesorská výjimka, což dokazováno faktem, že jsem byl felon - zločinec, zrádce své socialistické vlasti, v ní v nepřítomnosti odsouzený k dlouholetému převýchovnému pobytu za mřížemi. Navíc k tomu můj někdy až poněkud morbidní smysl pro humor. Timing neboli časování v té době ještě bylo na mé straně, móda politické korektnosti dosud příliš nerozkvetla, ona rasisticky manipulovaná sensitivity - ultracitlivost ještě tak docela protivně nepůsobila.

V našem profesorském sboru byl kromě nás jen jeden manželský pár s částečně čínským pozadím. Dotyčná Asiatka se začala angažovat v místní politice a dotáhla to na tuze populární primátorku města. Priscilla takové ambice naprosto neměla. V té době černošské rasové háklivosti naštěstí ještě příliš nebylo. (Před převládajícím místním vkusem manželka dávala přednost evropskému a občas okusila druh disharmonie, kterou nečekala. Uspořádáno bylo úsilí kulinární, ať každá profesorská panička vyrobí nějaké cukrářské lahodnosti. Priscilla využila svého umu, získaného v českém a švýcarském prostředí, a dodala zázraky, jež by jí i v Praze u Myšáka pochválili. Stoprocentní Američanky se ale jejích výtvorů nedotkly, dávaly přednost jim známým brownies, neforemným kouskům něčeho hnědého.).

V době, kdy já ještě uděloval socialistickou spravedlnost vzájemně rozkaceným kolchozníkům, svářícím se o majetnictví drůbeže na svých záhumencích, Priscilla se již seznamovala s Amerikou autobusem. V jižních státech bývalé povstalecké konfederace se jí stávalo, že nesměla sedět v přední části autobusu, napít se z bělošské fontány či usednout na rasově nesprávném záchodku. Takový druh již dodýchávajících hanebností.

Zamířili jsme do Nevady, k neřestem, hazardním hrám, svůdnému vábení zejména v Las Vegas,.a rovněž si pořádně užít pouští, zejména Údolí smrti.

Hodně sněžilo, velikánské kaktusy vánočně zapadané vypadaly divně. Stavěli jsme se u několika rodin českých vědců se specializací v záležitostech nukleárních - však ano, toť Los Alamos, tam započal atomový věk.

Nové Mexiko, Santa Fe, značné množství původních Indiánů. Vřelí byli vůči Priscille, domnívali se, že je jedna z nich. Jako bych měl manželku Siouxku či Apačku. Že by se najednou stala pokrevní příbuznou nikdy neexistujícího Vinnetoua?

- - -

Ke zrušení otroctví v Americe došlo již hodně dávno. Segregace skončila po druhé světové válce, v roce 1954 Nejvyšší soud zavrhl princip „separate but equal“ ve školství jako protiústavní a v roce 1964 prezident Lyndon B. Johnson inicioval preferenční program známý jako Affirmative Action – „Kladná akce“, takovýto eufemismus, snad inspirovaný Georgem Orwellem. Pozitivní diskriminace, akce nápravná, pomoci těm pozdrženým na startu, opatření údajně dočasné, ač již trvající tři generace.

Kladná akce se začala prosazovat přednostním zacházením při přijímání do škol i zaměstnání. Kroky třeba chvalitebné, leč nikoliv v souladu s ústavou. Ústava (14. amendment) přece přikazuje barvoslepé posuzování jedince, bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, socio-ekonomické zařazení. Kvapně se smršťující bělošská většina neprojevovala nadšení, když její demokraticky zvolení reprezentanti dovolovali něco, čemu se nedá říct jinak než reverse discrimination čili diskriminace naruby, ve vlastních řadách.

Ty nezřídka reagují dost sadomasochistickým způsobem. Příklad z mého univerzitního prostředí: kolega běloch, místní rodák, v jednom ze svých prohlášení tvrdil, že my, bílá rasa, jsme vykořisťovatelé, všichni odpovědni za utrpení černochů - nynějších Afro-Američanů. Odpověděl jsem rovněž tiskem, započal zkušeností z mládí: za Hitlera jsme byli považováni za méněcenné Slovany, po válce za vlády komunistů přemnozí z nás permanentně hodnoceni jako podezřelé buržoazní živly. Tedy jsem z takového prostředí upláchl se zřejmě naivním očekáváním, že budu hodnocen jako jedinec, nikoliv jako příslušník etnika trvale postiženého historickou odpovědností: otroka jsem nikdy neviděl, natož abych ho vlastnil. Odmítám se cítit vinen, abych se někomu měl omlouvat.

Nejeden z kolegů pak ke mně přišel s poděkováním za mou iniciativu, na což jsem reagoval dotazem, proč oni se tak neozvou. Je k takové odvaze třeba mít rasově exotické manželství?

V Americe v průměru nejvyšší příjmy nemají běloši, ale některé skupiny asijského původu: Indové, Číňané, Japonci, Korejci.

Na univerzitách nám začaly přibývat produkty oněch preferenčních AA programů, s notným zdůrazňováním, že ovšem reverse discrimination neexistuje, nemůže existovat. Takové kádry se nám začaly množit, podle jejich sebevědomí snadno je poznáte. Příklad: každý kantor musí mít nějakou funkci, aspoň ve formě členství v nějakém to fakultním výboru. Také mě ovšem postihla taková odpovědnost.

Po jednom takovém schůzování za mnou přišel předseda - solidní opatrný profesor filozofie - s neveselou informací, že teď má před sebou úkol vyřešit obvinění, které vznesla černošská kolegyně, produkt AA, proti mé osobě. S žalobkyní jsem nikdy nemluvil, vůbec si nebyl vědom její existence. Nepokládal jsem za užitečné s ní vůbec promluvit. Proto jsem požádal předsedu výboru, aby se stěžovatelky pozeptal na specifický obsah její stížnosti. Dozvěděl se, že to nebyla má slova, ale můj pohled.

Víc se pak již nekonalo.

Jiný zážitek: Zhruba 200 kantorů svoláno k účasti na tzv. sensitive session. Na podiu nás očekávalo trio nijak vlídně se tvářících příslušnic něžného pohlaví. Událost zahájila předsedkyně, která se představila svými kvalifikacemi: „Jsem žena, Portorikánka, socioložka a lesba.“ Čili politická akademická kvalifikace k nepřebití.

Načež se trio popuzených žalobkyň do nás pustilo, verbální šlehy dopadaly na hřbety nás, sexuálních usurpártorů, provinilců z rasismu, sexismu i dalších hanebností.

Po takovém výprasku nastalo ticho, žalobkyně se odmlčely, výzva o dotazy z našich řad, nikdo se neozýval. Připomněl jsem si atmosféru na našich schůzích v totalitní kleci: „Ale soudruzi, ozvěte se, my vám přeci hlavu neutrhneme.“

Zvedl jsem ruku a přísným ženám se ozval. Ne protiútokem, ale pochvalou. Kolegové si mě začali prohlížet s předvědčením, že jsem se zbláznil.

Chvíli jsem svými pochvalnými pitomostmi pokračoval a vyvrcholil poděkováním za jejich úsilí, jež mě přivedlo zpět do doby mého mládí, doby stalinismu.

Soudružky jsem svým švejkováním pořádně zmátl.

- - -

Měli jsme zázračné volby, Trump vyhrál, intelektuálové a většina medií se zesměšnili, černošská menšina 13 procent národa se domáhá stoprocentní pozornosti. Již před volbami, publicistovi s jménem Ta-Nehisi Coates, rodáku z Baltimoru, autorovi knížky s názvem Between the World and Me, sbírky dopisů dospívajícímu synovi, jíž se dostalo recenzní pozornosti na sedmi dlouhých stranách (The Weekly Standard, 17.8.2015). S odkazem na A.O. Scotta, recenzenta New York Times, který toto dílo pokládal za něco tak zásadně důležitého, jako je voda nebo vzduch. Autor například ony desítky policistů a hasičů, kteří zahynuli při záchranných pracích v mrakodrapech dvojčatech zasažených 11. září 2001, hodnotil slovy“They were not human to me.

Je též autorem eseje (16.000 slov) s názvem „The Case for Reparations“ v časopise Atlantic. Ano, domáhání se reparací. „Běloši jsou oddání to plunder (loupit, plenit, kořistit) černochy, stalo se to jejich trvalým návykem (matured into habit and addiction).

Blackness is real in this world, but whiteness is fake. (“Černošství je skutečností v tomto světě, ale bělošství je podvod.“) Whiteness, by contrast, is presented as a figment of the imagination, a kind of delirium. „Výplod představivosti, druh deliria.“ Only Black Is Beautiful.“

Tento autor tvrdí, že USA se dopouštějí genocidy, a ve své knize doporučuje svému synovi, aby se pustil do odplaty (retribution).

Od bělochů se domáhá infinite penance (“nekonečné pokání“).

Kniha, nedobrou formou napsaná, se stala bestsellerem.

NewYork Times uspořádalprůzkum veřejného mínění, v němž zjištěno, že dvě třetiny dotázaných pokládají současný stav za „generally bad“.

Někteří z nás si ještě pamatují Obamův závazek, když započal svých osm roků vládnutí v Bílém domě, že se stane prvním post-racial prezidentem.

KONEC



zpět na článek