Evropané již mění svůj způsob života. Ne kvůli terorismu, ale kvůli vstřícnosti k islámu
Teroristický útok, který zažil ve středu Londýn, vlastně ani nestojí za zvláštní pozornost. Jen cvičně: dokážete odhadnout, kolikátý útok to v Evropě byl za posledních patnáct let? Či aspoň za dva roky od vystřílení redakce Charlie Hebdo? Asi těžko. Kdo si každý takový útok zaznamenává, neřkuli si ho pamatuje, musí být vyslovený specialista.
Londýnský útok nebyl běžný jen tím, že zapadl do stálé frekvence. Byl i bezproblémový, neboť jeho „akční část“ se završila za pár minut. Za pár minut byly oběti mrtvé, pachatel zastřelen policií a o případných komplicích se neuvažuje. Tudíž vše hotovo. Na rozdíl od předvánočního Berlína, kde úřady pachatele naháněly pár dnů po celé Evropě. Na rozdíl od loňského Bruselu či Paříže, kde někteří z pachatelů unikli a ani nebylo známo, zda ti identifikovaní představují skutečně všechny.
V tomto smyslu není po Londýnu moc co komentovat. Ale zůstává tu cosi „v luftě“. Už jsme si zvykli na rituály solidarity a piety po útocích. Je to plejáda slov jako nedopustíme, nedovolíme, neustoupíme a hlavně „nezměníme svůj způsob života, jinak teroristé zvítězí“. Premiérka Mayová to zvládla dobře. Ale právě tato slova stojí za větší pozornost než detaily útoku, které teprve vyplouvají na povrch.
Očima statistiky – žádný problém
Terorismus a vztah k němu lze jako skoro vše nahlížet statisticky. Statisticky vzato není islamistický terorismus (chcete-li džihádismus) v Evropě až tak ničivý. Je známo, že víc obětí si vyžádá mezi samotnými muslimy na Středním východě. Je známo, že statisticky vzato jsou dopravní nehody vražednější. Možná i smrt po hadím uštknutí či bodnutí hmyzem. Jenže obavy z islámu v Evropě se víc než o statistiku teroru opírají o sílící komunity muslimů i jejich vliv na stále širší spektrum života v postižených zemích včetně Británie.
Nezměníme svůj způsob života, jinak by terorismus zvítězil. Po útoku to zní pevně a odhodlaně. Ale při vší úctě k těm slovům je to lež či v nejlepším případě bagatelizace problému. Svůj způsob života už přece měníme – alespoň evropští domorodci žijící v zemích s velkými komunitami muslimů.
Bohatě to dokládá web think tanku Gatestone Institute. O neteroristické, nenásilné, ale postupující islamizaci Británie se tam dočtete tolik, až vás z toho bude bolet hlava (od šíření halal stravování ve veřejných institucích přes ženskou obřízku až po pokusy o aplikaci práva šaría).
Anebo deník The Telegraph, který určitě nepatří k radikálním. Loni 28. března přinesl neuvěřitelnou zprávu. Britská Národní rada učitelů se usnesla, že školy už nemají učit žáky základním britským hodnotám, neboť je to výraz „kulturní nadřazenosti“. Členové rady odhlasovali, že tuto překonanou veteš nahradí koncept zahrnující „mezinárodní práva“. Můžete zvažovat, zda tato práva nezahrnují i sex s nezletilými podle koránu. A hlavně se můžete zamýšlet nad tím, jak vnímat projevy politiků, kteří po útocích hlásají, že uchováme své hodnoty, děj se co děj.
Britský soud místo šaríi? Fuj
Zásadním problémem nejsou jednotlivé teroristické útoky. Problém je spíše v ideologii pokrokářství, která válcuje společnost již od školních etap.
Po každém útoku se ozvou podobné argumenty. Je to tragédie, ale nelze ji připisovat jen islámu. Vždyť radikalizací a násilím trpí i jiné kultury a věrouky. V obecné rovině zlatá slova. Ale kdo je používá, má je dokládat čísly. Klasickou ukázkou „domorodého evropského teroristy“ zůstává Anders Breivik, jenž při útoku v Norsku zavraždil 77 lidí. Kolik dalších, jemu blízkých či jím inspirovaných, Evropa od 22. července 2011 napočetla? V kolika kostelech se vyzývá k jeho následování? Kolik lidí se k němu hlásí? Bylo by užitečné to nějak doložit.
Tady je zásadní bod týkající se pocitu ohrožení. Nikdo soudný nemůže tvrdit, že existuje kauzalita (příčinná souvislost) mezi islámem a terorismem. Ale nikdo soudný by neměl říkat, že neexistuje korelace (vzájemný měřitelný vztah) mezi velkými komunitami muslimů s určitými vzorci chování a sociálními patologiemi včetně násilí. Těžko je náhoda (natož mediální manipulace), že tolik útoků je provázeno výkřiky Alláhu akbar. Kolik útočníků tak velebí Krista, Buddhu, Šivu či Konfucia?
Náš způsob života se mění sílícím vlivem islámu bez ohledu na terorismus. Úřady stíhají kriminální aspekty islamismu, ale nechávají volný průběh těm společenským. Jako když německý soud pojal útok na synagogu ve Wuppertalu jako legitimní kritiku politiky Izraele. Nebo když v lednu soudili v britském Rotherhamu muslimské zneužívače nezletilých dívek. Že v publiku padaly výkřiky Alláhu akbar, nějak moc nevadilo. Má potom smysl se zaklínat, že svůj způsob života nezměníme?
LN, 24.3.2017