Před několika týdny vypracovalo německé ministerstvo vnitra interní studii o migrační krizi. Hovoří se v ní o očekávaném „masovém přílivu, kterému je třeba za každou cenu zabránit“. Autoři studie konstatují, že EU není schopna bránit svoje hranice, a proto musí stejnou smlouvu jako s Tureckem uzavřít i s dalšími státy na severu Afriky.
Jaká je realita? Evropské vlády samozřejmě mají možnosti bránit své hranice, ale chybí jim vůle a odvaha zabránit příchodu migrantů. Proto si také před rokem najaly turecké pohraničníky, kteří s migranty zachází zcela nepochybně stejně humánně, jako by to dělali jejich evropští kolegové. A teď si chtějí přikoupit ještě pohraničníky z Libye nebo z Tuniska. Moc však nenasvědčuje tomu, že tamější potentáti budou k něčemu takovému ochotni. A i kdyby se to podařilo, tak pouze s tím výsledkem, že Evropa bude vydíratelná nejenom Tureckem, ale i jinými „spolehlivými“ partnery.
Právě včas k sobotnímu jednoletému výročí smlouvy EU s Tureckem to Ankara opět připomněla. V pátek pohrozil turecký ministr vnitra Süleyman Soylu, že pošle přes hranice tisíce migrantů. „Když chcete, tak urovnáme cestu pro 15 000 migrantů měsíčně. Ty jsme vám dosud neposlali. To se budete divit.“
Co nás to učí?
1. Smysluplná politika se zabývá jen nejdůležitějšími výzvami a používá k jejich řešení přímočará a energická opatření. V případě migrace z Afriky a Blízkého východu by rychle a účinně pomohlo uzavření hranic.
2. Odmítne-li politika energicky a účinně reagovat na takový proces, jako je migrační vlna, tak musí dělat riskantní a ve všech ohledech nákladné kroky. Přesto si pouze kupuje čas, zatímco se problém neřeší, nýbrž přiostřuje.
3. Pokud jde o bezpečnost, tak se každý stát musí snažit být tím méně závislý na jiných aktérech, čím méně spolehliví tito jsou. Stává se totiž vydíratelným těmi, kteří tuto možnost nepochybně využijí.