Bělorusko rozhodně není centrem zájmu světových ani českých médií, což vůbec neznamená, že se tam nic neděje. V běloruských městech už měsíc probíhají nenásilné občanské protesty, na které policie reaguje občas mírně, občas násilně.
Podnětem k veřejným vystoupením byl dekret o „příživnictví“, podle něhož dostali lidé, kteří větší část roku nebyli zaměstnáni, výzvu, aby zaplatili státu „ušlé“ daně. Z čeho mají platit, když nevydělávali, o to se státní orgány nestarají.
Zajímavé je, že demonstrace vznikají opravdu spontánně, neorganizují je ani nevedou známější představitelé opozice. Minulý týden běloruský prezident Lukašenko platnost dekretu pozastavil, ale nezrušil ho; občané protestovat nepřestali. K protestům došlo i v Kuropatech, kde měl soukromý podnikatel stavět administrativní centrum – jenže Kuropaty jsou místo, kde bylo koncem třicátých let za stalinských čistek postříleno na dvě stě tisíc lidí. V tomto případě podnikatel ustoupil, oznámil, že na tomto místě nic stavět nebude, a naopak souhlasil s tím, že vhodnější by byl pomník obětem.
Alexandr Lukašenko je v nezáviděníhodné situaci. Na jedné straně na něj tlačí Moskva, které se nechce zvýhodňovat pro Bělorusko ceny energií, na nichž je země závislá, a ruští představitelé si neberou rukavičky, v ruských médiích se lze dočíst, že Bělorusku hrozí podobný „majdan“, jaký změnil mocenské poměry na Ukrajině – a na druhé straně se ozývají běloruští občané, kteří se dožadují větších svobod a protestují proti prezidentovi.
Lukašenko by rád hledal oporu v Evropě a evropští představitelé skutečně kladně reagují na to, že před časem propustil politické vězně – i když není jasné, zda právě v posledních dnech nevytvářejí běloruské orgány nové vězně. Z Evropy se ovšem ozývají i hlasy, které Lukašenkovy poddané vyzývají k obezřetnosti a k tomu, aby nezhoršovali postavení svého prezidenta v očích Moskvy. A to iz Polska.
V Bělorusku ovšem působí také polská televize Belsat, která byla v posledních týdnech protestů takřka nenahraditelná, protože protesty z jednotlivých měst vysílala v přímém přenosu, takže se celé Bělorusko dozvídalo, co se kde v zemi děje. Postavení Belsatu ale vůbec není jasné: polské ministerstvo zahraničí, které televizi financovalo, s ní nepodepsalo další smlouvu, takže budoucnost Belsatu je nejasná – zatím má televize třetinu původního rozpočtu, as tou samozřejmě nemůže pokračovat v práci v dosavadním rozsahu. Kromě toho jsou zaměstnanci Belsatu – takřka jen Bělorusové – cílem policejních postihů včetně zatýkání.
Nepopiratelné ovšem je, že by Lukašenko, který je v zemi všemocným pánem, rád dospěl k nějaké shodě se společností. Zda by to pomohlo, toť otázka – diktátorské režimy jsou, jak je dobře známo ze starší i nedávné historie, nejohroženější, když se pokoušejí o nějakou dílčí liberalizaci: skoro pokaždé se ukáže, že malé ústupky občanům nestačí.
LN, 17.3.2017