Vícerychlostní EU se z hrozby stává reálnou volbou
Představte si scénku z alternativní historie. Píše se rok 2005, neformálně se sejdou lídři Německa, Francie, Itálie a Španělska a potom společně prohlásí, že jsou pro vícerychlostní EU. Tedy pro takovou Unii, která dává na výběr: někteří členové se integrují víc a jiní méně. To by byl hukot. Jednak na západě EU, kde „vícerychlostní Evropa“ vyjadřovala něco, čemu se musí čelit. A hučelo by to i na východě EU, ve státech, jež byly teprve před rokem přijaty do Unie a chtěly být považovány za rovné mezi rovnými. Cože, nás chcete dávat do druhé ligy?
A teď střih. Píše se rok 2017, v úterý se ve Versailles neformálně sešli lídři Německa, Francie, Itálie a Španělska a potom společně prohlásili, že jsou pro vícerychlostní EU. A neděje se de facto nic, ba ani pro včerejší noviny to nebyla zpráva. Z toho plyne, že z úst pilířů politiky zaznělo něco, co se už rýsovalo delší čas a teď to jen dostalo „úřední štempl“. Šídlo je z pytle venku. Nicméně ze samotného faktu, že lídři tahounů EU kývli na vícerychlostní Evropu, ještě nelze vyvodit konkrétní závěry. Ty se začnou formovat až po výročním summitu 25. března (60 let od podpisu Římských smluv).
Vícerychlostní Evropu zosobňovala Británie: byla členem EU, ale nikoliv eurozóny ani Schengenu. Po brexitu ji bude zosobňovat Dánsko, které si už dříve vyjednalo neúčast v eurozóně. Nebo Irsko, Rumunsko a Bulharsko, které nejsou v Schengenu. Co to přinese nám, se budeme teprve dovídat, ale vláda by měla promýšlet nějaký postup. Česko si nevyjednalo výjimku z přijetí eura. Bude úředně posvěcená „vícerychlostní EU“ znamenat, že se z té nevyjednané výjimky stane trvalý stav? Pokud ano, jaké plusy a minusy by to přineslo? Chceme vůbec do první ligy? Odpovědi by měli znát naši partneři v EU i čeští voliči. Nejhorší by bylo, kdyby Praha vzbuzovala dojem, že jenom čeká na výsledky voleb v důležitých zemích západní Evropy a nechává se vláčet událostmi.
LN, 8.3.2017