Vhodné započít americkou vládní zvyklostí: „Kdokoliv z vás odmítne nebo nebude schopen prokázat stav svého občanství, obdrží zdarma pojištění, jež budou platit ti, kteří byli donuceni tak učinit z důvodu svého občanství.“ Tak nás informuje Ben Stein, ekonom, komentátor s brilantním smyslem po humor o postřehnutí mocně se rozmáhajícího absurdna.
Bizarní iniciativy jak státu, tak jedinců, s důkladným dopadem mediálních zdrojů na uvažování společnosti, vytváření, přetváření hodnot a pseudohodnot. Máme po volbách, Amerika se nadále úspěšně polarizuje na ty platící a na ty inkasující. V současné době 10 % občanů v nejvyšší příjmové kategorii platí 71 % všech federálních daní, zatímco 47 %, čili téměř polovina veřejnosti, žádné daně neplatí. Ti inkasují všemožné příspěvky z peněz nikterak nadšených plátců.
Bývalému prezidentovi Billu Clintonovi se podařilo snížit počet parazitů na polovinu. Prezident Obama dával přednost socio-ekonomické závislosti na státu - politice ovšem populární. Podle průzkumů preferencí mezi Hispanics, převážně španělsky mluvícím etnikem, pouze 15 % respondentů dává přednost samostatnosti, jen ať se stát postará. Výtečná příležitost stát okrádat. Barack Husssein Obama je značné popularitě se těšící přerozdělovatel zdrojů z jiných kapes. V padesátých letech minulého století, kdy Amerika byla podstatně míň bohatá, neexistovaly food stamps - poukázky k nákupu potravin. SNAP (Supplemental Nutrition Assistance Program) v supermarketu předložit a s potřebným zbožím odejít. Obamovou zásluhou se zmnožily řady takto obdarovávaných - celkem 47 milionů, toť počet obyvatel celého Španělska.
Zpět k rostoucí polarizaci republikáni versus demokraté, mohutný a již nesplatitelný dluh versus tzv. entitlement, oprávnění inkasovat ono množství požitků.
Takové choutky by ovšem nebyly uskutečnitelné bez mohutné asistence mediálních zdrojů. Poslužme si nedávným příkladem Obamovy kampaně vítězného znovuzvolení: svůj slib o snížení státního dluhu o polovinu vyřešil jeho víc než zdvojnásobením, nezaměstnanost stále neúnosně vysoká. Velevlivné zdroje New York Times či Washington Post se ani slovem nezmínily o Obamově opakovaném tvrzení, že během své kampaně navštíví všech 57 (padesát sedm) států. Každý jiný oponent by takovou trapnou nehoráznost nebyl přežil.
Pokrytecké měření nestejným metrem se stalo normou s dopadem tak notným, že už si ho konzument většinou ani nepovšimne. Uvedu tři příklady, k nimž došlo během dvou týdnů.
Případ první: Soud ve státu
Případ druhý: Floyd Corkins u soudu ve
Případ třetí: Christopher Dorner, policista v Los Angeles, byl ze závažných důvodů propuštěn ze svého zaměstnání, a proto zavraždil několik osob včetně dcery policisty, který ho obhajoval, jakož i jejího snoubence. Zanechal po sobě dlouhý manifest, v němž se odvolával na své hodně levicové vzory.
Manifestu se dostalo značné podpory zejména z černošských řad, jak podrobně poznamenává Dennis Prager ve své stati „Support for Dorner is Troubling“ (The Washington Times, 18.2.2012).
Vrah Dorner se dočkal sympatií z různých konců, nikde ale nejmenší náznak zmínky o jakési jeho levicové politické motivaci. Stejně tomu tak v případě střílejícího šílence jménem Jared Lee Loughner, který v Tucsonu, stát Arizona vážně zranil Gabby Giffordsovou, členku Kongresu ve Washingtonu, a usmrtil několik osob. Rovněž po sobě zanechal manifest, v němž citoval Marxe.
Rovněž podivným smyslem pro objektivní hodnocení reality se vyznamenává Harry Belafonte, někdejší zpěvácká celebrita tmavé pleti, netrpící nedostatkem zábran se politicky všelijak zviditelňovat. Například v roce 2006 byl členem delegace návštívivší venezuelského prezidenta Hugo Chaveze s ujistěním, že miliony Američanů podporují jeho revoluci.. Při té příležitosti označil George W. Bushe, tehdejšího prezidenta USA, za „největšího teroristu světa.“
Jinak se vyjadřuje o jeho nástupci v Bílém domě. Nedávno doporučil Obamovi, aby své kritiky uvěznil. (“Jediná věc, která Baracku Obamovi zbývá, je reagovat jako diktátor ve Třetím světě a strčit je do vězení,“ takto pravil v interview MSNBC Al Sharptonovi, prominentnímu černochovi z povolání, zdroj: Michael Thompson, „Belafonte Blasts ‚White America‘ for Black Crimes, WND, 15.2.2013).
Nejstarší a nejprestižnější černošskou organizací je NAACP (National Association for the Advancement of Colored People). Je to forum, na němž herec Jaime Foxx prohlásil, že „černoši jsou ta nejtalentovanější rasa na světě.“ Velké pocty (NAACP Image Award) se dostalo Harrymu Belafontovi. Ve své děkovací řeči obvinil bělošskou Ameriku, že bezcitně prolévá krev černošských dětí. Ani slovem se neobtěžoval zmínkou o skutečnosti, že černoši, oněch 13 % obyvatelstva USA, spáchá většinu (52 %) všech vražd, naprostou většinu (93 %) černošských obětí zabijí jejich rasoví soukmenovci. V Chicagu, Obamově politické bázi (2,7 mil.obyv.), počet násilných smrtí za poslední desetiletí byl vyšší než všechny ztráty Američanů v Afghánistánu. V období 2003-2011, ze tří čtvrtin obětí všech 4 265 vražd byli černoši.. Rovněž stejným poměrem byli jeho pachatelé. Ovšem hlavními viníky jsou běloši, nejen dle slavného zpěváka Belafonteho. Uhodli jste správně. Ano, podivná, avšak málo překvapivá počínání.
- - -
Jak Obama Ameriku obohatil
V posledním měsíci svého prezidentování ještě pospíchal s rozhodnutími jako například s právě vyhlášeným zákazem získávat ropu a plyn z velikého množství nedotčené federální půdy- druh iniciativy, kterou jeho nástupce Trump, stejně jako mnohá jiná Obamova opatření, promptně zruší.
Končivší nájemník Bílého domu se oprávněně soustřeďuje na svou LEGACY,
což příslušný slovník překládá jako „odkaz, dědictví“. Dodal bych zpřesnění ve smyslu „památky, obohacení národa“. Zde v porovnání s českým příkladem by se dalo tvrdit, že s větším zájmem, nostalgií, vděčností se spíš pamatuje TGM než proletářské trio Gottwald, Zápotocký, Novotný, taková to ozdoba našich dějin.
V roce 2008 Obama zasedl na nejvyšším trůnu s nemalým sebevědomím. K jásajícím, omámeným (mesmerized) davům oznámil: „My podstatně změníme Ameriku. My změníme svět.“ Cituji ze stati, jejímž autorem je Walter E. William, černošský profesor ekonomie (“Obama vs. Us,“ Townhall, 18.11.2014). Obama ignoroval ústavu a též Kongres, nezřídka měnil zákony svým rozhodnutím v podobě tzv. „executive order“ - druh iniciativy, jimiž se vyznačují diktátoři v banánových republikách.
Na sjezdu Demokratické strany ho jako kandidáta na prezidentský úřad nominoval senátor John Kerry, vnuk našeho severomoravského krajana. Jak už dřív několikrát poznamenáno, na rozdíl od naprosto všech kandidátů na vysoké funkce a jejich povinnosti se podrobit důkladnému kádrovému prozkoumání ( tzv.vetting), v tomto Obamově případu se nic takového nekonalo - „ jaksi se zapomnělo“.
Věru se neměřilo stejným metrem. Dan Quayle, bývalý senátor a viceprezident, si zničil kariéru chybičkou při psaní plurálu k slovu POTATO, český to brambor. Nepoškozen zůstal Obama již v prezidentské roli, když si pravidelně pletl ostrovy Malvinas, lépe známé jako Falkland islands v blízkosti Antarktidy, s republikou Maldives v tisíce mil vzdáleném Indickém oceánu. Obama rovněž nemínil rozlišovat výraz CORPS značící „vojenský útvar“ a CORPSE „mrtvola“, což nejednou způsobilo zřetelné nepříjemnosti. Mně v paměti uvízlo jiné faux pas. Během volební kampaně tehdejší kandidát Obama ujistil tázající se novináře, že navštíví všechny americké státy - všech padesát sedm. Přeřekl se? Nikoliv. O tomto počtu byl přesvědčen, opakoval ho při jiné příležitosti a nikdo z přítomných se netroufl zmínit či později v tisku rozmáznout. Porovnejme s oním chudákem, potato Quaylem, osobností bělošskou. Jenže v Obamově případě by zmínka o takové trapnosti čpěla rasismem, což si nikdo netroufl riskovat.
Nebyla to jen americká záležitost, evropský svět se v jeho případě rovněž zjančil.Však v norském Oslu tamější Oslané či Oslové ho poctili Nobelovou cenou míru. Posléze se dokonce šířila pověst, že příště Obama obdrží nobeláčka v oboru mediciny v ocenění jeho slibu, že přestane kouřit.
Koncem prosince 2016 jsem bedlivě sledoval Obamovo zcela poslední, víc než hodinu trvající vystoupení před novináři. Napřed dlouhý projev o svém znamenitém osmiletém prezidentování a dosažených úspěších. Nikde ani slovo, že Obama způsobil větší dluhy ve státní pokladně než všichni předchozí prezidenti dohromady.
Při svém nástupu do vrcholného úřadu se národu představil jako prvni post-racial prezident (syn bělošské matky, který se s černošstvím stoprocentně ztotožňuje).
Autentický černoch, publicista Larry Elder ve svém pojednání „Under Obama, Blacks Are Worse Off - Far Worse“ (Townhall, 23.7.2015) dodává specfické údaje k potvrzení tak tristního rezultátu. Rodiny nebělošské, jejich veškeré jmění v průměru dosahuje pouhých $18.000, což je pokles o jednu pětinu v porovnání s dobou, než Obama začal prezidentovat. Domácnosti bělochů jsou v průměru třináctkrát bohatší. Ze zjištění Pew Research Center, černošská chudoba dosáhla 27,2 procent. Významný komentátor a ekonom Ben Stein, jehož názory tuze respektuji, se o Obamovi takto vyjádřil: „The Most Racist President There Has Ever Been in America.“ Ortel to pořádně zatracující.
Pádným příkladem poslouží Chicago, Obamova původní politická báze. V nynějších časech tam o víkendu dojde v průměru k deseti vraždám a padesáti zraněním, převážně v černošských řadách. Není mi známo, že by se kdy Obama byl obtěžoval svou účastí na některém z pohřbů. Poté, co islámský džihadista Youseff Muhammad Abdulazeez zavraždil čtyři příslušníky námořní pěchoty a jednoho námořníka v Navy Reserve Support Center v městě Chattanooga, se z textu černošského bývalého plukovníka a kongresmana Allena Westa dozvídám (“A Telling Comparison“,Townhall, 21,7.2015), že Obama dal přednost Broadway Show v New York City. Když v Benghází čtyři Američané na konzulátu marně bojovali o svůj život, Obama svým prezidenským luxusním letadlem dal přednost odletu do Las Vegas. Po zveřejnění zprávy, že americký žurnalista Jomes Foley je mrtev, islamisté mu uřízli hlavu, Obama pokračoval strefovat se do malého bílého míčku na golfových prostorách. Rovněž dává přednost souhlasu Bezpečnostní rady OSN před souhlasem americké veřejnosti a jejích zvolených reprezentantů. Ve Washingtonu Obama v době svého prezidentování od roku 2008 ztratil 69 křesel kongresmanů pro svou Demokratickou stranu ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu jej postihla ztráta třinácti senátorů.
V systému dělby práce a moci měl Obama v čele větve výkonné před sebou úkol užitečné spolupráce s větví zákonnou. Jeho Demokratická strana měla většinu v obou komorách, ale o tu přišla ve volbách 2010. Tuto obtíž Obama se snažil řešit neřešením - Kongres opomíjet, značně nefunkční zákonodárné počínání nahrazovat svými vlastními všelijakými dekrety, jejichž trvanlivost po Trumpově převzetí vládní moci podstatně pomine.
Text s názvem „Learn from His Mistakes“ neboli „Poučit se z jeho chyb“, jeho autor Alfred Barnes (The Weekly Standard) 19.12.2016), končí krátkým odstavečkem: „Obamovy omyly byly darem republikánům. Teď vědí, co nedělat.“
- - -
Nelze pominout zmínku o událostech zahraničních. V době po druhé světové válce větším konfliktem byla válka korejská, která po třech letech urputného bojování a ztrátě víc než jednoho milionu životů a nynější hranici mezi severem a jihem vlastně nic nevyřešila.
Z asijského bitevního pole se krutosti vesměs přesunuly do mohamedánských končin Blízkého a Středního východu. V srpnu 2013 syrský prezident Bashar al-Assad
použil chemických zbraní (plyn sarin) s následkem smrti pro statisíce vlastního civilního obyvatelstva. Došlo k obrovskému pohybu utečenců směrem do Evropy, ruské podpoře Assadova režimu a mohutnému Obamovu omylu vyhlášením oné red line - druhu ultimata, které nevěděl, co si s ním počít a beztoho neměl v úmyslu cokoliv realizovat.
́Úspěšná likvidace Usámy bin Ládina v květnu 2011 nepřispěla k harmonii v americkém táboře, Obama, který předpověděl brzký zánik al-Kajdy, porodní báby ISIS, se mnohonásobně důkladně mýlil. Došlo k utajování blízké spolupráce al-Kajdy s Talibanem, jehož pět významných činitelů bylo propuštěno z věznice Guantánamo výměnou za jednoho amerického dezertéra. Talibán v současné době získává na síle, v dubnu 2016 Obama odhadoval celkový stav al-Kajdy v počtu 50 až 100 mužů, ačkoliv podle údajů z americké strany se v tomtéž údobí podařilo usmrtit nebo zajmout 250 takových bojovníků. Místo amerických předpokladů jejich nepřátelského vztahu s iránským režimem spolupráce s al-Kajdou prosperuje. Bin Ládinovi následovníci mají k dispozici větší množství dobrovolníků než kdykoliv v minulosti.
Výsledkem byla Obamova porážka jménem credibility, ztráta důvěryhodnosti, pořádná trapnost pro celou Ameriku. Obama oficiálně takové pocity nesdílel. Naopak, v interview uveřejněném v časopis Atlantic zdůraznil,že na své počínání - či spíš nepočínání - je pyšný („proud“).
James Kirchick v textu z názvem „Credibility Counts“ a podtitulem „No matter what Obama and his minions say“ (The Weekly Standard, 26.12.2016) se pouští do již rozjetého úsilí „historického revizionismu, zaměřeného na zatemnění skutečných faktů tohoto katastrofálního prezidentování“.
Je velice pravděpodobné, že nový nájemník v Bílém domě nebude váhat s hodnocením islámského terorismu jako islámského terorismu, což již učinil v reakci na předvánoční berlínskou zabijačku.
KONEČNĚ KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče