Kolik z oněch tradičních 100 dní ještě prezidentovi zbývá?
Následující povídání mohlo by snadno mít i jiné tituly, kupř. Chudáci, kteří neumí prohrát ... Pomsta Hussejnova.... Mají vůbec americké volby smysl? ....Veliké spiknutí... Svoboda slova v páru nad hrncem proměněná a podobně.
Vysvětlení, jak doufám, následuje. Nejlépe snad pomocí alespoň základní chronologie událostí (nepochybuji, že laskavému čtenáři nesděluji nic nového, ale nemohu jinak).
Jak je letitým zvykem a nevyhnutelností, 18 měsíců trvalo zápolení zpočátku mnoha kandidátů Republikánské a mnohem méně Demokratické strany o nominaci na prezidentský úřad Spojených států amerických. V průběhu toho dlouhého času nedošlo k protestu proti tradičnímu volebnímu systému - dosažení minimálně 270 tzv. elektorálních hlasů ze všech padesáti států.
V žádném z minulých předvolebních období se ten zápas kandidátů o hlasy netěšil takové pozornosti a dramatičnosti jako v tomto období. Důvod: do zápolení o křeslo v Bílém domě vstoupil kandidát naprosto ojedinělého charakteru a programu, ba i počínání.
Mašinérie se rozjela a tento muž získával vítězství za vítězstvím. O co se pokusí v případě vítězství konečného, sdělil nejednou. Stručně a jasně. Dokonce i ve své knize Vraťme Americe její velikost. A jako jediný ze všech kandidátů prohlásil politickou korektnost a multikulturalismus za chorobu západního, demokratického světa. Soupeřům nikoli demokratického smýšlení, ale členům Demokratické strany se to pramálo líbilo - byly protesty všeho druhu, byly protesty liberálů všeho druhu, ale Donald Trump získal ve třiceti státech z padesáti většinu těchto rozhodujících elektorálních hlasů. V počtu voličů zůstal za Hillary Clintonovou o 2,9 milionu hlasů, když v notoricky levicové Kalifornii Hillary získala o 3,4 milionu hlasů více. Počty pro děcko v základní škole.
20. ledna 2017 se stal Trump prezidentem. A v několika hodinách poté terčem nenávisti a soptění poražených demokratů, hysterický žen v čele s celebritami Cher, Madonnou a podobnými mistryněmi levicového liberalismu, jež v mnoha tisících vyšly do ulic mnoha měst, ač nový prezident jim ještě nemohl a ani nechtěl ublížit jedinou větou, natož činem.
Prezident začal úřadovat a jak se sluší na muže, jehož zásadou mělo by být dodrženídaného slova a slibu, tak se ukázal ne jako mluvka a plácal, ale muž činu. Začal své sliby, které jej nepřipravily o volební vítězství, plnit. Není to snad, co by lid stejně jako politici země měli u hlavy státu ocenit?
Jenže západní svět se již řadu let potácí v marastu stále silněji bující politické korektnosti a multi-kulturalismu, dokonce i paní Angelou Merkelovou před pár lety prohlášeném za nepodařený. A USA pak osmiletým panováním Baracka Obamy, který jako by chtěl v evropských nezdarech pokračovat za Atlantikem.
V průběhu předávání moci z jedné administrativy na druhou docházelo a stále dochází k demokraty znemožnujícímu jmenování členů kabinetu a není snad pár dnů, aby Trump nebyl obviněn z toho či onoho. K tomu, žel, přispívá jeho nedbalost při výběru slov a dokonce chybných, skutečnosti neodpovídajích výroků, čehož se ovšem jeho odpůrci okamžitě chytnou, mnohdy v čele s televizní stanicí CNN. Teď se dopustil snad závažného přestupku generál Flynn, který na přání Trumpa rezignoval. To ovšem demokratům nestačí.
Posledním z jejich nápadů prezentovým hlavně jedovatým a neúspěšným kandidátem na křeslo v Bílém domě Bernie Sandersem: Trump je špatného mentálního zdraví! Tento senátor, často na stanici CNN, se vždy doslova zalyká nenávistí k prezidentovi, nepochybně i proto, že sám se jím nestal.
Probleskla jiná zpráva, že Obama po osvěžení na exotické dovolené nehodlá zahálet a bude pod nohy svého nástupce házet hojně klacků. Pokud by se potvrdila zpráva jako pravdivá, sotva bych se podivoval. Rozjela se mašinerie vyhledávající cokoli, co kdy chybného Trump udělal nebo řekl a ne-li on, pak někdo z jeho veliké rodiny.
To jistě není nic, co by se již nedělo i v minulosti (stačí vzpomenout na aféru Watergate, kdy vlastně nedošlo ničemu víc, nežli k tomu, co dělají v kritickém období politické strany); Richard Nixon měl větší smůlu než jeho předchůdci (samozřejmě ne všichni). A vše dobré, co udělal pro Ameriku, bylo zapomenuto. Byl jedním z nejschopnějších a nejvzdělanějších amerických prezidentů a nebylo mu dopřáno těchto schopností využít.
Čeho tedy chtějí ti dnešní odpůrci, lépe řečeno vyložení nepřátelé nového prezidenta dosáhnout? Jeho impeachmentu? Začít tam, kde Obama USA zanechal? Plnou parou vpřed, pod kotlem značky PK zatopeno levicovými nespokojenci se vším, co se neděje podle jejich požadavků, jež jsou se soudností a logikou mnohdy značně v rozporu?
Jak je možné, že přednáška o jednom z hlavních atributů americké demokracie (svoboda slova a názoru) reprezentovaném Ústavou byla na akademickém univerzitním místě zakázána a studenti počínali si jako zvěř? Slovy jedné z postav Hrabalových Ostře sledovaných vlaků: Ani zvíře by se na to nesmotalo!
Kam se tedy Amerika řítí, nežli k nemalé kalamitě, možnému konci toho, co po dvě stě let budovala.
Anebo Sanders a jeho soudruzi najmou pošuka s dobrým zrakem a spolehlivou flintou a vše se svede na povolení mít v USA zbraň a přehlédnutí, že střelec je pošuk?
Kde a jak vyhlížet ono světýlko v tunelu, který, jak se zdá, je stále delší a temnější?
Jak často zaznívá mi v uších hlas babičky řadu přísloví a moudrostí znající: Chlapče, chlapče, všechno je možné pod sluncem!
Bohužel, navzdory tomu, že svět pod tím sluncem obohatili geniové jako Newton, Einstein, Freud a jiní, stejně jako myslitelé věků dávnějších!
Vancouver, únor 2017