SVĚT: Symbol nesvobody
Povinný hidžáb je symbolem horším, než si mnozí myslí
Zdálo se to být tak jasné a logické. Kdo jiný než členky první feministické vlády na světě by se měl vzepřít íránskému dress-code a odmítnout povinné nošení šátků.
Rozumí se v Teheránu během nedávné návštěvy švédské vládní delegace. Stal se pravý opak – a to bylo první zklamání. Druhým bylo zjištění, jak velkou měly Švédky podporu na českém internetu.
Jedním z těch, kdo vyjádřil pro jejich počin porozumění je Miroslav Libicher, komentátor webového magazínu Shekel.cz. V článku ze 17/2/2017 nazvaném „Kterak konzervativci zvedli vojnu pro švédské šátky“ mimo jiné napsal:
Politika je odjakživa prostoupená nutností vyvažovat ideály s pragmatickými zájmy. Obojí někdy může být v naprostém souladu, ale mnohem častěji je třeba mezi nimi hledat akceptovatelný kompromis. Nemyslím si přitom, že obléknutí se do konzervativního oděvu odpovídajícího islámským normám cudnosti je ústupkem za hranici morálky.
Možná to není za hranicí morálky, ale v každém případě jde o popření principu. Vždyť kdo jiný než švédské feministky „na nejvyšší úrovni“ měl prezentovat, a kde jinde než v Teheránu, hlavním městě ajatolláhovského totalitního režimu, feministické principy, k nimž na prvním místě patří rovnost mezi muži a ženami – a samozřejmě svoboda.
Existuje mezi muži a ženami v Íránu rovnost? Těší se ženy v Íránu stejné míře svobody jako muži? Nosí ženy v Íránu hidžáb dobrovolně jako módní doplněk svého oděvu, anebo povinně na základě nařízení mužů? Pravdivé odpovědi snad není třeba uvádět. Pak se ale musíme zeptat: o čem se tu vlastně bavíme, o čem vedeme polemiku?
O jednom jediném: je to v principu stejné, jako kdyby nacisté, ještě před válkou, nutili členy zahraničních delegací z demokratických zemí během oficiálních návštěv Německa hajlovat. Ti, kdo (by) byli ochotni tak učinit, si zaslouží naše nejhlubší pohrdání. O tom tu vedeme debatu a o ničem jiném.
Nenalhávejme si, že tu jde o prosté dodržování společenských úzů v té či oné zemi, kterým je slušné se podřídit. Nejde o respekt k protokolu či etiketě, ale o něco víc.Povinný hidžáb v Íránu je, a hajlování v nacistickém Německu bylo, politickým symbolem. Politickým symbolem nesvobody.
Miroslav Libicher píše o akceptovatelném kompromisu. Je to poněkud rafinované sousloví, ale budiž přijato. Mají-li být vztahy mezi oběma partnery (rozuměj: státy) rovnoprávné (ve stylu já pán, ty pán), pak jediný akceptovatelný kompromis je následující:
a) buď Švédky v Íránu povinně šátky a příště Íránky v oficiální delegaci při návštěvě Stockholmu důsledně prostovlasé, anebo
b) Švédky v Teheránu svobodně, dle vlastního uvážení (s pokrývkou hlavy či bez ní) a Íránky ve Švédsku právě tak.
Kompromisem ovšem není to, čeho jsme svědky nyní: Švédky povinně v Teheránu šátky a Íránky povinně šátky v Teheránu i ve Stockholmu.
A jak se to zdálo být jasné a logické ...
Svoboda bez hidžábu. Alespoň na chvíli
Existuje facebooková iniciativa My Stealthy Freedom, kterou založila Masíh Alinedžádová, Íránka žijící na Západě. Na stejnojmenném FCB profilu najdeme ženy a dívky, které našly odvahu, sundaly hidžáb a nechaly se vyfotit. V naději, že je režim ajatolláhů nebude identifikovat. Níže uvádím několik snímků, které mimo jiné připomínají, že ženy a dívky v té nesvobodné zemi mají nádherné vlasy, ovšem podle zákonů tmářské totality bychom je, skryté pod hidžábem, nikdy neměli na veřejnosti spatřit. Proti tomu je přece zapotřebí pozvednout hlas, nikoli podporovat Evropanky, které se této zvrácené politice dobrovolně podřizují. Nebo se mýlím?
Zdroj: Facebook My Stealthy Freedom.
Zdroj: Web The Iran Primer.
Zdroj: Web osacr.cz.
Zdroj: Web Turist.ee-Delphi.