Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Téměř padesát let v Kanadě...

17.2.2017

Jeden z mých učitelů, ač poněkud podivín, sděloval nám pravdu, o které se každý snadno přesvědčí: Čas letí jak střelná rána! Tím měl na mysli blížící se hodnocení naší snaživosti. Laskavý čtenář nechť má toto na paměti při pohledu na název textu. Pokusím se, aby byl co nejstručnější a věcný.

Do Kanady jsme dorazili 1. prosince 1968 na počátku letitého panování premiéra Pierre Elliota Trudeua, a to jako uprchlíci po invazi pěti armád do ČSSR. Se dvěma kufry, šestileým synkem a se 100 šilinky v mé kapse (coby hlavě rodiny). A v mysli se zvědavostí a též obavami, co nás očekává.

Samozřejmě jsme byli P.E.T. (pro zjednodušení si nadále dovolím při zmínce o tehdejším premiérovi zkratku užívat) vděčni a jím samým i nadšeni, pro jeho nespornou inteligenci a šarm. Zde nutno poznamenat, že do Kanady bychom se tehdy dostali za jakéhokoli premiéra v Ottawě.

Byly to časy, kromě jednoho mordu politické osoby v Ottawě (následovaného vyhlášením stanného práva P.E.T.), jednoduché a relativně poklidné a pro nás nadějné ve splnění naší touhy žít nadále už jen podle zákonů země a ne vlády jediné strany, občas osvěžované informacemi domovních důvěrnic.

Od prvního týdne jsem měl zaměstnání ve svém oboru, ač platově neodpovídající mé kvalifikaci, na což mne ani nenapadlo si stěžovat. Byli jsme v demokratické zemi s možností ověřit si platnost onoho přísloví, že každý je svého štěstí strůjcem.

Moje žena v čase podřadných zaměstnání absolvovala jazykový kurs a pak nezbytné zkoušky, po jejichž složení i ona začala konat své povoláni registrované zdravotní sestry.

Není záměrem tohoto textu sledovat naše osudy v novém domově, ale zmínit se o dvou politicích, otci a synovi, z nichž otec výrazně ovlinil politickou i hospodářskou situaci Kanady a jeho syn, nedávno zvolený do role otcova pokračovatele, teprve naznačil, kam zemi povede.

Reprezentantem České a slovenské komunity v Kanadě bylo a dosud je České a slovenské sdružení. Můj přítel M. Šuchma, po mnoho let jeho předseda, je nepochybně lepším znalcem P.E.T. a mohl by potvrdit, co dále bude uvedeno.

P.E.T. je otcem tzv. Constitution aktu z roku 1982 a Charty práv a svobod (Charter of Rights and Freedoms), jež se v samé podstatě staly základním kamenem politické korektnosti a multikultu v Kanadě spolu se zavedením dvojjazyčnosti anglicko-francouzské až do nejmenších detailů, jako jsou nápisy na konzervách. (To mne, popravdě, ponechává klidným, snad proto, že mám letitý mindrák, že jsem se dostatečně nesnažil naučit krásnému jazyku francouzskému.) Obě listiny krajní důležitosti zdůražňují ona lidská práva na leccos, ale není v nich ani slovo o povinnostech. Též se velikému Quebeku dostato statu tzv. Distinct Society, tedy rozdílné, odlišné společnosti. Dvakrát došlo v Kanadě k referendu o jeho osamostatnění (1980 a 1995) s negtivním výledkem pro separatisty. Zde musím přiznat, že P.E.T. o odtržení Quebeku neusiloval. Osobně se mi ale zdá, že někdy politika této provincie dává větší smysl, než je tomu v provincích ostatních (hlavně tedy v Britské Kolumbii), ale o neblahosti takové změny, odtržení Quebeku od zbytku Kanady, nemám žádnou pochybnost.

Náš život v Kanadě probíhal v relativní spokojenosti až právě do osmdesátých let. Tehdy úrok dosáhl až 22 % (což pro poctivého střádala nebyla žádná katastrofa, horší ale bylo procento hypotéky, jen o málo menší). V těchto 80. letech dosáhlo zadlužení pod vedením P.E.T. rekordní výše, pohled na grafický záznam (lze nalézt informace na webu) je ohromující. Zvýšení zadluženosti dosáhlo 500 miliard dolarů v průběhu roku či dvou!

Je také, bohužel, dobře známo, že tento dodnes mnoha Kanaďany velebený premiér Trudeau za války uháněl v německé helmě na motocyklu, byl obdivovatelem několika známých diktátorů a s chotí Margaretou byli velmi blízkými přáteli F. Castra (o tom exituje dostatek dokumentů). Ale mnozí moji kanadští spoluobčasné jsou dosud omámeni šarmem tohoto politika, jehož dílo v plné působivosti dozrává v dnešní době oné zhoubné ideologie politické korektnosti a mutikulturalismu, který ale zatím nemá v Kanadě tu nejhorší podobu.

Čas tedy plynul a my jsme si stále častěji uvědomovali jakousi smutnou absurditu: v zemi, jež se stala naším druhým domovem, v zemi velikého nerostného bohatství a ekonomického potenciálu, připadali jsme si proměnou politického klimatu nastolenou za vlády P.E.T. poněkud zaskočeni. Znovu jako by se nám občas ozýval hlas domovních důvěrnic a rostoucí obava z omezení svobody slova a názoru, což právě od onoho roku 1982 bylo stále citelnější. Zvolna docházelo i k proměně jazyka, věc to dnes, myslím, každému známá. V přijímacích řízeních na mnohá významná místa dochází k preferenci statu minority (kupř. aboriginal obyvatel, Indiánů, ba i něžného pohlaví či pokud je kandidát/ka odlišné sexuálni preference) oproti výsledkům dosažených uchazečem - bílým mužem. Zde v Britské Kolumbii pak vznikl Tribunál lidských práv, zabývjící se diskriminačními případy všeho druhu, nezřídka v podstatě klasifikaci diskriminace neodpovídjících. A tak se vlastně ocitám u nám dobře známých uličních výborů v dobách vlády jedné strany.

Pokud bych si byl jist, že v Čechách je k dostání kniha významného autora, akademika, absolventa Stanfordovy univerzity a úspěšného olympionika W.D. Gairnera, PhD, The Trouble With Canada (Kanadský problém), mohl bych povídání ukončit, knihu vřele doporučit a věnovat se osobě syna nejslavnějšého kanadského premiéra, kterému se dostává příležitosti velikou, bohatou zemi učinit ještě bohatší a významnější, než jakou je dnes. A to při vší kritice u vědomí dávné pravdy, že nikdo není dokonalý. Ani prezidenti, ani předsedové vlád, ani laskavý čtenář, ani autor tohoto pojednání. Jenže chyby významných hodnostářů mohou poznamenat životy těch, kdož je těmi hodnostáři volebním procesem učinili. Ale... místo v tomto deníku není neomezené, a doufám tedy, že o dosud nejznámějším kanadském premiérovi, též nejdelší dobu ve funkci (necelých šestnáct let půsbící), zda dobře, skvěle nebo bídně, ponechám na úsudku čtenáře doufaje, napsal jsem snad to nejpodstatnější...

19. října 2015 ve volbách zvítězila Liberální strana a premiérem se stal Justin Trudeau, syn slavného P.E.T. Snadné vítězství bylo pro mne dokonale nepochopitelným. Usoudil jsem, že na problémy máme zaděláno.

Tento muž, nepochybně využívající jména svého stále slavného otce, nedokázal v životě víc než tři roky učitelování, nedosažení diplomu Master of Education. Zato působil úspěšně jako lyžařský instruktor na dnes slavném středisku Whistler. Je to chlapík pohledný, též schopný boxer, jak předvedl v jakémsi utkání s chlapíkem, jehož jméno jsem zapomněl, a myslím, že též politicky aktivním.

Je propagátorem imigrace, a to v míře, tedy v poměru na hlavu obyvatele, přesahující mnohé západní země; zastánce oné neprokázané, ba mnoha odborníky vyvrácené moudrosti, že Kanada by se bez imigrace neobešla, ač nezaměstnanost není, ani po léta nebyla, v zemi zdaleka nule blízká. S radostí kráčel v průvodech Pride Parade. Propagátor homosexuálních manželství a i těch nejnehoráznějších požadavků hnutí LGBTIQ. Předvolební slib deficitu 20 miliard krátce po zvolení zvýšil kliďánko želvička (tahle dvě slova mi připomínají mládí!) na 30 miliard. Je vehementním propagátorem lidských práv bez protiváhy povinností.

Svou karieru zahájil invazí bezmála 400 členů svého doprovodu na konferenci o klimatickém oteplování v Paříži krátce po zvolení. Co Čech, to muzikant, říká se. U mých spoluobčanů zřejmě platí: Co Kanaďan, to klimatolog! Za peníz daňových přispěvatelů početní účastníci nepochybně shledali francouzské víno stále kvalitním...

Jak už jsem se zmínil, a je to všeobecně známo, tato země je nejen veliká, ale též obdařená nerostným bohatstvím všeho druhu. Za moudrého vedení měla by být v situaci jiné, než jako posluha čínského kapitálu. Tento nekontrolovatelný příliv právě tohoto investičního kapitálu zmohonásobil ceny realit v Torontu a Vancouveru, nikterak k radosti většiny obyvatel. Jde o čirou spekulaci, nákup domů, apartmá, které ponechány prázdné anebo k pronájmu jsou jen zdrojem pozdějšího zisku. Při této kapitálové manipulaci v real estatu dochází k mnoha podvodům, které nezůstávají mnohdy utajeny, tento na lidské bídě získaný čínský kapitál proměňuje život mnoha kanadských obyvatel, hlavně pak jejich dětí a vnoučat, ve velice smutný pohled na životní status. Korupce bují a Justin T. se k problematice vyjádřil jednou provždy: Nic není prokázáno! K žádné změně nedojde! Místo toho, aby se mohl proslavit jako napravovatel chyb svých předchůdců, kteří, ač v mnohem menší míře, než se děje dnes, tuto smutnou kalamitu dopustili.

Krátce před odletem premiéra do Washingtomu na setkání s prezidentem Trumpem, světlo světa spatřil Návrh (Motion M-103) v českém překladu systematický rasismus a náboženská diskriminace, jenž má dát na stejnou úrověn se zločinem nenávisti (hate crime) jakoukoli, bez ohledu, zda oprávněnou či nikoli, kritiku islámu. Vychází z umělě vytvářené atmosféry islamofobie obyvatel. O tom, že se promění v návrh zákona, nemám za současných poměrů pochybnost.

Od toho pařížského výletu uplynul rok. Před pár dny se Justin T. sešel s prezidentem Trumpem. Myslím, že nepodlehl letoře dokonalého liberála a nezapomněl, že jižní soused byl, je a měl by být v těch nejlepších přátelských vztazích ke Kanadě a naopak. Dokonce si počínal dle mého názoru znamenitě a na tiskovce s novináři na ošemetný dotaz kolem imigrace a hranic pravil, že je jeho úkolem ponechat rozhodnutí na představiteli té či oné země, volně citováno.

Závěrem: nikdy bychom neopustili rodnou zemi, kdyby změně špatných poměrů v lepší, jak naznačovalo Pražské jaro, neučinil konec Srpen téhož roku. Kanadou jsme byli přivitání velmi pěkně a možnost uplatnit se nám byla dána, omezana v podstatě jen mírou našich schopností a svědomitostí. Dostalo se nám možnosti podívat se do světa a dosáhnout všeho ke spokojenému životu dostupného.

Tím smutnější je proměna politické a společenské atmosféry v zemi, ač i ta nemá ještě takové míry jako třeba v evropských zemích. Naši rodiče zaplatili za naše rozhodnutí nemalou cenu na svém zdraví a bratr mojí ženy i postihem, byť ne ve formě vězení.

Kanada má samozřejmě dost daleko k onomu ráji na zemi, ale s ohledem na vývoj situace v Evropě včetně Čech, jsme nikdy nelitovali a dosud nelitujeme našeho rozhodnutí změny domova...

Vancouver



zpět na článek