Čtu článek, který na internetu právě vydala australská ABC, Radio Hobart. A jsem dojatý až k slzám. Manželé Khanovi, Muhammad Wasim a Arnjum Shanheem jsou tam vyobrazeni se svými dvěma dětmi, pózují fotografovi sedíce na pohovce. On hledí do fotoaparátu s neurčitým, ale přece jakoby vzdáleně vyzývajícím pohledem ve své mladistvé vousaté tváři; o tom, jak se tváří jeho žena, se můžeme jen dohadovat, neboť zpod jejího nikábu vidíme jen pár očí za brýlemi. V průběhu interview se ale vyjadřuje většinou kriticky.
Oba přišli do Austrálie před pěti lety z toho důvodu, aby otec rodiny Muhammad Wasim mohl studovat na Tasmánské univerzitě. Vyprávějí nám o svých problémech. Tedy, vypráví o nich žena – žádné citáty, které by vzešly od muže, se v článku nevyskytují. Pro syna Yahyu vybrala jeho matka vloni v Hobartu státní školu, která byla vysoce hodnocena pro své studijní výsledky. Neuvědomila si prý ale přitom, že zde není mnoho dětí z muslimských rodin. Na ni samotnou - podle toho, co nám říká - rodiče ostatních dětí “zírali, jako by spadla s Marsu, a tvářili se při tom, jako kdyby byli, s prominutím, blázni”. Je prý pro ni těžkým úkolem se s tímto vypořádat a “jaképak si myslíte, že to potom může být pro pětileté dítě?” Škola se prý snažila, seč mohla, o to, aby vyhověla potřebám jejich rodiny. Přes to všechno se činnost dětí ve třídě – jako například hudba a tanec –často nacházela v rozporu s náboženským přesvědčením jejich rodiny a v myšlení malého Yahyi to podle paní Khanové působilo zmatek. Prý se neustále ptal: “Můžu dělat tohle, můžu dělat tamto? Můžu jíst tohle? Proč tohle nemůžu dělat?” Zejména těžké to pro ně bylo ke konci roku, kdy se děti ve škole zabývaly tématem Vánoc. “Když jiní slaví Vánoce, máme pro to porozumění, my je ale slavit nesmíme, s naší vírou se to neslučuje,” svěřuje se nám tato dáma.
Paní Khanová by se prý ráda podělila o své zkušenosti se všemi školami na Tasmánii, aby tyto mohly lépe porozumět rodinám, jakou je ta její, a jak se jejich potřebám přizpůsobit. A podle všeho takového porozumění se jí, aspoň podle politicky korektního vyjádření tasmánského ministerstva školství, vskutku dostává a dostane. Žákům z rodin jiné víry se podle téhož nabízejí alternativní možné činnosti kolem Vánoc či Velikonoc. V případech žáků islámské víry se prý běžně povolují úpravy školních uniforem, uznány jsou důležité svátky jako například ramadán, k dispozici jsou i modlitební místnosti tam, kde je to možné. Jenže přesně to, že žádnou takovouto místnost její syn k dispozici vloni neměl a musel se chudák v poledne modlit vedle umývárny, vadilo paní Khanové. Příští rok nicméně začne do stejné školy chodit také její mladší syn Zeerak, takže jak se zdá, tato nikterak plachá, i když pod nikábem se diskrétně skrývající mladá paní, musí mít v školský systém na Tasmánii aspoň nějakou důvěru. O vhodnou modlitebnu pro její dva syny bude v budoucnu jistě postaráno!
Co k tomu dodat? Není to jen v Evropě, ve Francii, Německu, Itálii či v Americe, neřkuli v Česku, kde k podobným konfliktům dochází, jak se z denního tisku dozvídáme. U nás v Austrálii také míváme takovéto problémy. Tito dva přišli do této země před pěti lety; aspoň jedno z jejich dětí se tudíž muselo narodit už zde. Co asi studuje otec rodiny, pokud něco studuje, o tom se nikde nepíše. Nepíše se ani nic o tom, jaký je jejich status. Můžeme ale předpokládat, že jsou přinejmenším permanentními rezidenty, pokud už ne přímo australskými občany. Nebo jimi brzy budou. Jedna věc mi ale v tom článku chybí. Nikde ani slovo o žádné mešitě! Ta buď už, k uspokojení Hobarťanů islámské víry, stojí, nebo se s ní v blízké budoucnosti počítá.
Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/