V předvečer summitu Evropské unie zveřejnil prezident Donald Tusk rádoby burcující dopis unijním lídrům. Není ani tak důležité, že nynější rizika EU považuje za nejnebezpečnější od podpisu římských smluv. Důležitější jsou manipulace, které ve svém poněkud hysterickém dopisu užívá.
Jednota pro mír, nebo pro moc?
Tusk se snaží křísit trochu „ojetý“ argument o integraci jako reakci na válečné hrůzy. Máme prý povinnost připomínat „tragické lekce rozdělené Evropy“. Je dobré Tuskovi připomenout, že myšlenky a snahy Evropu sjednotit nevznikly až po světových válkách. A nejde jen o historické dobyvatele typu Napoleona. „V mírové Evropě organizované jako jednotný celek najdou všechny evropské státy své náležité a zasloužené místo,“ prohlásil Karl Megerle, komisař pro propagandu nacistického Německa, v roce 1941. Naopak, ta strašlivá hydra, rozdělená Evropa, umožnila vzdor Britů, Francouzů, Poláků a dalších proti nacistům. Kdyby se sny nacistických sjednotitelů naplnily, neexistovala by v Evropě alternativa jednotné, totalitní státní moci. Jeden führer by vládl celému kontinentu, celé evropské armádě. A bez boje.
Euro-nacionalismem proti nacionalismu
Tusk pronáší až mrazivě „euro-nacionalistická“ slova o „evropské hrdosti“ a nutnosti evropské jednoty. Zcela v tradici dřívějších totalitních vůdců brojí proti „rozhodnutím, namířeným proti EU a naší budoucnosti“. Všichni se proti nám zkrátka spikli. Prý riskujeme, že nás „globální partneři přestanou respektovat“. Státy EU by podle něho měly vyslat jasný signál o připravenosti k jednotě „nejen proto, že musíme, ale proto, že chceme“. Českým pamětníkům možná vytanou na mysli slova generálního tajemníka Komunistické strany Československa Miloše Jakeše o „podpoře zdola“. aby bylo vidět, že „ne my, to lid to chce!“
Tusk dochází k neoriginálnímu a zavádějícímu prohlášení: „Dezintegrace Evropské unie nepovede k restaurování mýtické, plné suverenity členských států, ale k jejich faktické závislosti na velmocech: USA, Rusku a Číně.“ Triumfální věta na závěr: „Jen společně můžeme být plně nezávislí.“
Tato demagogie se opakuje často. Položme si proto otázku: je „plnou nezávislostí“ podřízenost například České republiky rozhodnutí unijní většiny? Většiny, která je definována výrazně vyšším počtem hlasů států jako je Německo, Francie nebo Itálie? Jsme „plně nezávislí“, když musíme akceptovat rozhodnutí o imigračních kvótách (bez ohledu na to, že se jejich faktická realizace nedaří) nebo o účelové a zcela nesmyslné protizbraňové směrnici, přestože česká vláda i opozice s těmito akty nesouhlasí?
Podřízení, proto nezávislí?
Tusk hrozí, že nás globální partneři přestanou respektovat. Je to však pro Českou republiku horší, než když nás nerespektují ani naši údajní spojenci v Evropské unii? Když pro nás mají slova o „propásnuté příležitosti mlčet“? Když používají dvojí metr pro postkomunistické Maďarsko a „slušné“ Rakousko?
Jednota EU znamená možnost větší arogance eurovůdců na mezinárodních summitech. Menší státy jsou jim dobré jen do počtu. Z našeho pohledu je však členství v EU nutností podřizovat se názorům větších a mocnějších. Teprve když jejich postoje přijmeme za své, můžeme mít pocit, že jsme „nezávislí“ na supervelmocech. To však není nezávislost, ale závislost. Demagogickým eurofilům by měl někdo tyto terminologické základy vysvětlit.
Autor je konzervativec a ekonom