Merkelovou a Erdogana poutá dohoda o migraci
Někdy je zajímavější, kdo, v jaké atmosféře a v jakém kontextu jedná, než jaké přesné závěry z toho vyplynou. To lze říci o návštěvě německé kancléřky v Turecku. Angela Merkelová versus Recep Tayyip Erdogan. Dva protipóly. Pilíř vlády liberálně demokratické a pilíř vlády autoritářské. V čem se tito dva mohou shodnout?
Překvapivě v tom hlavním. Merkelová spojila svou politickou dráhu s Tureckem víc než jakýkoliv jiný německý státník. Před rokem dospěla k tomu, že migrační kalamitu vyřeší jen dohoda s Tureckem, prosadila ji a teď ji musí hájit. I když to znamená hájit dohodu s autoritářským lídrem a se státem, který žádá protihodnotu – zejména bezvízový styk se státy EU.
Na tomto pozadí vnímejme cestu kancléřky do Turecka. Za poslední dva roky tam byla už popáté, ale poprvé od loňského pokusu o vojenský puč a následné Erdoganovy „normalizace“. Jela tam jako kancléřka země NATO, v níž čtyřicet tureckých důstojníků – rovněž z armády NATO – žádá o azyl. Jela tam dva měsíce před tureckým referendem, jež má potvrdit další přesun moci k hlavě státu.
Z toho je zřejmé, proč kancléřka naráží na několikerou opozici. Na tureckou, která v její návštěvě vidí podporu Erdogana před referendem. Na opozici německých politiků tureckého původu, hlavně z řad Zelených. I na odpor nejširší německé opozice. Že kancléřka předsedá vládě velké koalice? Zapomeňte na to půl roku před volbami. Proto se do Merkelové navážejí nejen postkomunisté, ale i „napůl vládní“ sociální demokraté. Hlavně jejich volební lídr Martin Schulz.
Schulz si v roli opozičníka lebedí: „Německo musí partnerovi z NATO jasně říci – trváme na tom, aby byl v Turecku právní stát.“ Jeho slova zní zásadově a nekompromisně: musíme, trváme na tom. Ale co by Schulz říkal, kdyby teď byl na místě kancléřky? Řekl by, že migrační dohoda za to vše nestojí? Zapřel by, že ji prosadila i jeho SPD? Loni se povídalo, že ta dohoda dělá z EU rukojmího Turecka. Teď je vidět, že jejím rukojmím je i sama kancléřka.
LN, 3.2.2017