Soudě podle tiskové konference pár dnů před nástupem do úřadu, čeká nového amerického presidenta Donalda J. Trumpa zákopová válka se zástupci hromadných sdělovacích prostředků tzv. hlavního proudu. Jediná otázka je, zda ta válka potrvá celé čtyři roky Trumpova vládnutí. Podotázka, kdo v ní vyhraje, je sice důležitá také, ale v této souvislosti je vedlejší.
Trumpova tisková konference v New Yorku byla z hlediska napínavosti jedinečná.
CNN, které Trump přezdívá různými nepěknými jmény, si obsadila pár míst v první řadě, což jistě nenadchlo ostatní přítomné. Zpravodaj CNN (slůvko reportér se sem nehodí, protože reportér nesmí lhát) Jim Acosta hned na začátku zvedl ruku. Jenže Trump ho velice okázale ignoroval a ukázal na tazatele z jiného konce místnosti.
Tohle se Acosty dotklo bezmála osobně, protože on přece zastupuje všemocnou CNN. Začal tedy mluvit hlasem velikým, že si přeje položit otázku. Trump mu na to řekl, aby se choval slušně, že snad vidí, že mluví s někým úplně jiným. Tu Acosta zvýšil hlasitost ještě více a křičel, že si přeje vědět, zda mu Trump dovolí, aby se otázal. Trump mu na to odpověděl, že ne, neboť se nebaví s roznašeci vylhaných zpráv (fake news).
I rozpoutal se v amerických sdělovacích prostředcích spor, kdo byl v právu: Acosta, když se ptal (co se chtěl vlastně zeptat, to se neví, ale nejspíš to mělo být pokračování kampaně o ruském vměšování. Že se vzápětí zjistilo nad veškerou pochybnost, včetně té oprávněné, že celá kampaň je vycucaná z prstu, NENÍ podružné), tedy, byl v právu Acosta, když se ptal a ječel hlasem bezmála nepříčetným, nebo byl v právu Trump, který ho poslal do háje?
Mnozí připustili, že by si žádný novinář neměl dovolit ječet na presidenta, i když teprve nastupujícího. Stejně tak mnozí tvrdili, že co měl chudinka Acosta dělat.
A v této souvislosti se vyrojily dohady, zda to bude takhle pokračovat až do konce Trumpova volebního období. Zajímavé tady je, že nikoho z diskutujících nenapadlo, že to Trump může také vyhrát podruhé. Že tedy může jít o osm let.
Zákopová přestřelka
Ovšem ta otázka války až do vyčerpání je hodně zajímavá.
Nikdo z Trumpova okolí na to téma sice nic neřekl, ale začíná se proslýchat, že se postavení sdělovacích prostředků během jeho vlády trochu změní. A to tak, že rozhodujícím způsobem.
První změna může mnohým připadat povrchní, ale ono to tak není. Většina redakcí, které mají akreditaci, mají v Bílém domě svoje místnosti, kde úřadují jejich zaměstnanci (slovo novináři sem nepatří, protože sdělovací prostředky hlavního proudu už prokázaly velice jasně, že jsou dnes spíše propagandistickými troubami). Ti redakční zaměstnanci tam jsou každý den, od rána do večera, ať se děje cokoliv. Tedy i když se neděje vůbec nic.
Ta drobná změna bude asi spočívat v tom, že nová vláda redakcím sdělí, že ty místnosti potřebuje k jiným účelům, snad i užitečnějším, a že bude novináře zvát do Bílého domu jedině tehdy, když jim bude chtít něco sdělit.
Zaměstnanci sdělovacích prostředků hlavního proudu se rozčilují už teď, aniž by jim jakkoliv došlo, že není zákona, který by nařizoval, že mají mít redakční místnosti v sídle hlavy státu. Americká ústava mluví velice přísně, přesně a jednoznačně o svobodě slova, nikoliv o svobodě novinářů sídlit v kancelářích, které ještě navíc platí daňový poplatník.
Otázka začíná znít jinak: jak dlouho ta válka vydrží?
Je úplně možné, že to nebude trvat moc dlouho a že to ony sdělovací prostředky hlavního proudu nevyhrají.
Během volební kampaně se stalo, že několik listů ohlásilo na svých stránkách, že jejich redakce podporují Hillary Clintonovou. Říká se tomu v řeči hrdého Albionu endorsement, a výsledek byl vskutku dramatický: ve všech případech sdělily značné části čtenářů (až polovina), během jediného dne, že ruší předplatné.
Mám v popisu práce jako jeden z porotců celosvětové soutěže o nejlepší zpravodajské stránky na Internetu pozorovat i jejich sledovanost. Hlídám také sledovanost jejich mateřských prostředků (v případech, že jde o stránky, které jsou součástí nějaké větší redakce, novinové, televizní nebo rozhlasové). Takže vím, že obecenstvo opouští tyhle prostředky stále více a stále rychleji.
Jistě, do značné míry je to dáno tím, že dnešní mladší pokolení se o zprávy moc nezajímá, nanejvýš o něco specializovaného, co na těch všeobecných stránkách nenajde, a navíc má rádo okamžitou dodávku přímo do vlastních telefonů.
Může to být také tím, jak se vymlouvají členové oněch redakcí, že nezachytili nástup nových sdělovacích prostředků, takže teď jim nezbývá než dohánět, co zameškali.
Ale nadpoloviční většina těch, kteří už dnes na sdělovací prostředky hlavního proudu kašlou, uvádí jako důvod odklonu, že jejich zpravodajství není pravdivé, že si to mohou ověřit kdykoliv na vlastní zkušenosti a že jim vadí, když je někdo považuje za naprosté prosťáčky a předkládá jim za zprávy své vlastní názory.
Tenhle pokles ve sledovanosti trvá už déle než jedno desetiletí. Až dosud byl poměrně pomalý.
Po posledních volbách se zrychlil neuvěřitelným způsobem.
Co to znamená?
Mezi jiným také to, že si toho všímají podniky, které zadávají reklamy. S poklesem počtu čtenářů (posluchačů, diváků, v severoamerickém novinářském nářečí: eyeballs) začínají ztrácet zájem o umísťování inzerátů na všech způsobech zpravodajství sdělovacích prostředků hlavního proudu.
Tohle za čas způsobí, že majitelé nebudou počítat příjmy (jaképak zisky!) a začnou počítat ztráty. To je brzy přestane bavit.
Newt Gingrich, který strávil dvacet let koncem minulého století jako poslanec za jeden z okresů státu Georgia a na závěr své poslanecké kariéry předsedal čtyři roky Sněmovně, přišel s velice přesným vysvětlením, proč se dnešní zaměstnanci sdělovacích prostředků hlavního proudu chovají tak, jak se chovají. Jsou to lidé, kteří (vinou vzdělávacího systému) nemají vůbec ponětí o dějinách, ba snad ani o dějepisu. Tím pádem jim ale také vůbec nedocházejí souvislosti, protože je nejen ani neznají, oni je znát ani nemohou. Ty, řekl Gingrich závěrem, zajímá dnešní senzace, a zítra už o ní nemají tušení, protože je zajímá zítřejší senzace.
Dalo by se to shrnout, že jejich schopnost se soustředit (anglicky: attention span) se přibližuje podobné schopnosti harckého kanára.
Všechno je jinak
Bývaly (ještě nedávno) doby, kdy vláda (prezident) potřebovala novináře, aby mohla národ seznamovat se svými rozhodnutími atd. Tohle v době tzv. nových sdělovacích prostředků (internet atd.) dávno není pravda. Ostatně Trump to dokazuje na svém twitterovém účtu více než přesvědčivě.
A jeho myšlenka, že bude i nadále objíždět pravidelně zemi a setkávat se s lidmi na veřejných shromážděních, je dalším důkazem, že nemíní ony hlavní sdělovací prostředky brát v potaz.
Je ovšem pravda, že někdo musí dávat pozor, aby se vláda nechovala neslušně, někdo musí být hlídací pes.
Ale: nikde nestojí psáno, že to musí být zrovna ABC, CBS, CNN, MSNBC, NBC, New York Times, Washington Post, či Los Angeles Times, nebo, nedej přírodo, PBS. Jak řečeno, v americké ústavě se mluví o svobodě slova, ne o tom, že jejím výrazem a jediným nositelem jsou novináři.
Současné sdělovací prostředky hlavního proudu si daly už teď za cíl, že Trumpa buď zničí, nebo mu zkomplikují život tak, aby nemohl plnit své sliby.
Svého času tu moc měly a teď se domnívají, že ji dosud neztratily.
Stačí pohled do dějin: jistě, Richard Nixon neměl připustit Watergate, ale jinak to byl on, kdo vylepšil řadu zákonů na podporu chudých, na rozdíl od demokratů, kteří o tom jenom řečnili jako o plánu na zbrusu nové společenství. S odstupem více než půlky století můžeme směle říci, že se jim ta jejich Great Society moc nevyvedla.
Sdělovací prostředky hlavního proudu tehdejší doby ani dost málo nezajímalo, že třeba takový John F. Kennedy si nejen vodil do Bílého domu děvky (ostatně tohle dělal po něm Bill Clinton také), ale že mezi nimi byla i jedna, která byla právem osočena ze špionáže ve prospěch NDR.
A už vůbec je nezajímalo (a dodnes nezajímá), že to byl Kennedy, kdo zatáhl Ameriku do války ve Vietnamu, a že to byl jeho nástupce Lyndon B. Johnson, kdo je v tom Vietnamu vtáhl rovnou do neprostupného bahna.
A byl to Nixon, kdo je odtud vytáhl.
Kdybyste se poptali dnešních univerzitních studentů dějepisu, řeknou vám jen tolik, že Nixon byl podlý darebák, zatímco Kennedy nebo Johnson byli hrdinové.
Ono to je těžké: jestliže univerzitní studenti odmítají v hodinách filosofie studovat Platóna, Reného Descartese nebo Immanuela Kanta, protože byli nejen bílí, ale ještě navíc muži, a přesto nakonec obdrží akademické tituly místo toho, aby obdrželi vyhazov, jak může někdo očekávat, že příští pokolení novinářů budou pokornější?
V případě sdělovacích prostředků hlavního proudu posledních desetiletí platí pravidlo: reportér je člověk, který podává svým čtenářům (posluchačům, divákům) zprávy o lidech a událostech. Novinář je ten, kdo se domnívá, že tou událostí je on.
Dokud se nezmění tohle, bude platit i nadále poučka amerického komentátora Seana Hannityho: novinářství jako takové (an sich, řekl by vědec) je (s prominutím) v hajzlu.
Donald J. Trump se má nač těšit.