aneb Komentář k jednomu komentáři
Nevracel bych se k té přece jen už dva měsíce staré presidentské volbě v USA, kdybych v jednom českém časopisu – z ohleduplnosti nebudu jmenovat – nenašel komentář tak záštiplný, že pro podobný bych se musel vrátit až do dob nejpravověrnějšího komunismu, kdy noviny dštily síru a oheň na americké imperialisty, sudetské revanšisty, kulaky, agenty Vatikánu a jiné lidstva nepřátele. Ku cti zmíněného časopisu chci uvést, že ta – povězme to jemně – nehoráznost nevznikla v jeho redakci, nýbrž byla přejata z němekého týdeníku Die Zeit; ale i pak je třeba míti se na pozoru, aby přetištěný článek nepřekračoval meze demokratické diskuse. Zlostné láteření, nadávky a osočování do ní nenáleží; kdo se chce zvát demokratem, nechť vezme v úvahu všechny, i nejvyšinutější názory a popasuje se s nimi, ne s osobou protivníka.
Volba Donalda Trumpa za presidenta zámořské velmoci se nemusí každému líbit. Co vyhlašoval během své volební kampaně, je možno kritizovat; je možno mít námitky proti jednotlivým bodům jeho programu, sám bych pár takových dovedl uvést. Až potud v pořádku. Ovšem... čím ho i celou volbu stíhá autor dotčeného článku, přesahuje meze jakékoliv kritiky; je to hysterie. Nově zvolený president je dle jeho vyjádření potrhlý macho, samozvaný ekologický ignorant, v nejlepším případě nebezpečný muž a poblouzněný prezident, jeho volba je šílená, v americkém Kongresu teď budou mít většinu zbabělí republikáni a pomatení fundamentalisté... inu, inu, ctný muži. Nečítám týdeník Die Zeit často; je pro můj vkus až jaksi příliš módním levičáctvím načichlý. I na něj mi však tón článku připadá nezvykle žlučovitý, vybočující z norem německé žurnalistky, zdrženlivé mnohdy až nadmíru. Musely panu autoru mimořádně ujet nervy, že se tak zapomenul. A nejen jemu, ale celé západní liberální levici. Proč?
No proč. Zvykla si liberální levice (i když nevím, co je liberálního – v překladu svobodomyslného - na ideologii připouštějící pouze jeden názor) už někdy od let šedesátých být arbitrem ve věcech politické i jiné etiky, rozhodovat o tom, co si má občánek myslet a jak mluvit a o čem raději ani nemuknout, aby si nevysloužil titul reakcionáře věčně včerejšího; teď najednou zjišťuje, jak se říká po staročesku, že jí uplouvá prádlo. Mohli to tušit, liberálové. Mohli vědět, že čím dojímali lidské mysli před půl stoletím, dojme dnes už málokoho, spíš že mnohého dožerou. Uniklo jim, že se dopouštějí téhož omylu jako už tolik autoritářů před nimi: troufali si vynalézt konečný, dále už nezměnitelný návod na ideální uspořádání společnosti, na odstranění všech běd lidstva, a ono...co bychom si povídali, není-liž pravda. A když už se pustili do nápravy špatně stvořeného světa, což je vždy háklivá věc, mohli mít tolik rozumu, aby odstraňování běd nepřehnali do druhého extrému: chtíce vyrovnat společenské rozdíly dosáhli jen toho, že se dříve upřednostnění stali upozaděnými a naopak. Což jim na druhé straně Atlantiku vyneslo volební debakl, nad nímž nepřestávají lamentovat. Divím se, čemu se teď všichni diví.
Na evropské straně probíhá... nu, ne úplně stejný proces, ale v ledačem podobný. Všude mimo oblast západní civilizace je svět plný bídy, nenávisti, sektářského násilí, válek a mordování, až už pomalu není znát, kdo se pere s kým a proč; a naši intelektuální krasoduchové v součinnosti se snaživě ohebnými politiky se jali ujímat nevinných obětí vražedného zmatku. Jenže zase všechno přehnali za meze veškerého rozumu a soudnosti. Kdyby prosazovali poskytnutí útulku lidem válkami skutečně postiženým, s platnými doklady a ochotným k návratu, až vražedné běsnění pomine, kdyby od samého začátku rozlišovali mezi nimi a chytráky hledícími se přiživit na evropských sociálních systémech... no, ne že by domácí obyvatelstvo skákalo radostí. Ale přijalo by je, jak se přijímají hosté, byť i nezvaní. Takhle, brány otevřené přívalu figur nezjistitelného původu a věku (o tzv. nedoprovázených dětech jest možno si mysleti své), z kultur evropskému životnímu stylu nejcizejších, ne-li vysloveně nepřátelských... nikdo se nesmí divit, vzrůstá-li v občanstvu evropských zemí nedůvěra, a z ní odpor. Že vznikají a sílí strany a hnutí stavící se proti politice, jíž se uprchlická záplava vymkla z kontroly, pokud kdy vůbec jaké kontroly bylo. Připočtěme k tomu všechnu podbízivost, všechno nadbíhání a ústupky zejména islámu, všechny pomalu se už zesměšnivší snahy o integraci osob, nemajících k ní nejmenší chuti, totéž o zařazení do pracovního procesu... no, uvidíme, čeho se ještě dočkáme, než se rok s rokem sejde. Plánovaná multikulturní harmonie a vzájemné pochopení to, obávám se, nebude.
Tak ovšem věci vidí neprivilegovaný, o osud svůj a svého potomstva starost jevící občan. Autor výše zmiňovaného článku Bernd Ulrich (teď už si jméno neodpustím), odepsavší USA jako demokratickou mocnost, když si hloupí Američané, jakáž pomoc, zvolili toto Trumpa, spatřuje naději v současné Evropě. Pochopitelně ne v jejím nerudně remcajícím, své politické zástupce do... řekněme do pekel posílajícím občánkovi, nýbrž v politické věrchušce. Tak, tak. Hloupý poddaný a rozšafná, nechybující vrchnost, to tady bylo už za Lomikara. Ještě že máme tu demokracii, povím vám, jinak by si člověk mohl pomyslet ledacos. Na ukázku si uveďme několik citátů: Poblouzněná mocnost na sestupu (míněny jsou ovšemže Spojené státy americké)... zbývá jen jedna mocnost, která v dnešním světě může ztělesňovat rozum a demokracii (na niž ovšem máme monopol my, liberálové). Tou mocností je Evropa. A nejmocnější člověk na Zemi, který není autoritářem a ani mu občas nestraší ve věži... se jmenuje Angela Merkel. Tramtadadá, chtělo by se zatroubit jako v cirkuse při vrcholném čísle. Je snad v listu Die Zeit neomalené lísání vrchnosti povinné? Zná někdo autoritářštější postavu na evropském politickém jevišti, než je právě ona zmíněná dáma? Svévolně odstraňující ze svého okolí každého, kdo by se jí mohl blížit schopností nebo popularitou? Prosazující neúprosně svou bez ohledu nejen na mínění veřejnosti, ale i na zákon své země? Není totiž známo, že by byl německý kancléř zmocněn k otevření hranic nekontrolovanému přílivu běženců bez předchozí konzultace v parlamentu. O strašení ve věži bych se nechtěl šířit, spadl ale pan autor z měsíce, že zjevné souvislosti nevidí? Nechce, nebo nesmí vidět, aby si nepoškodil kariéru? Kam až jsi to domydlilo, Německo, má náhradní vlasti!
A o něco dále: silné, velmi silné jsou liberální síly našeho kontinentu, jež však zatím navzdory všem příznakům krize nenapnuly své svaly... ne, poslyšte, tady přestává legrace. Co má být míněno tím napínáním svalů? Nestačí ostrakizace každého odlišného názoru, označování nálepkami populismu, pravicového (jakého jiného) extremismu, xenofobie – ostatní si zkušený čtenář doplní sám – má snad být sáhnuto k důraznějším prostředkům? K jakým? Nakousl něco pan Ulrich a nedopověděl; a měl by, nechce-li zavdat podnět k všelijakým podezřením. Přiznávám se, že takto neúplně formulovaná mi ta věta dosti smrdí.
Ale dobře, třeba ve svém rozvášnění jen tak plácal, neváživ slova právě přesně. Nezáleží na tom příliš. Překlad jeho článku vyšel v onom nejmenovaném časopisu prostředkem listopadu; bude poučné se podívat, co se za tu relativně krátkou dobu změnilo. Jedním dechem jmenuje Angelu Merkel s Matteo Renzim a Françoisem Hollandem co zachránce liberalismu... a vida, už zmizel zachránce Renzi v politickém podpalubí, už se François Hollande odhlásil ze zápolení o presidentskou hodnost, jen paní Angela ještě zbývá, ale už i pod ní se stolička kýve, už uhýbá, už se dopouští výroků, za jaké by ještě před půl rokem musela sama sebe označit za populistku, ne-li co horšího... kdepak. Nelze natrvalo nedbat sílícího a v přítomné chvíli už pravděpodobně většinového mínění občanské veřejnosti, nelze natrvalo vládnout proti její výslovné vůli. Leda by odložila demokratický pláštík docela a zkusila to co samovládná panovnice. Ale musela by sebou hodit, než od ní odpadnou i její doposud tak věrní příslužníci a pochlebníci. Jest nebezpečno obklopovat se přitakávači; jsou poslušni svého pána a velitele, než zjistí, že mu začíná téct do bot. Pak se od něj odvrátí, pakli se rovnou nepostaví proti němu.
Tok dějin se dá na čas zbrzdit, ne však zastavit. Všechno naznačuje, že než tento rok 2017 doběhne ku svému konci, bude zde už jiné Německo, jiná Evropa, jiný Západ. Ne všech svých patálií zbavený, ale poučenější, méně náchylný k iluzím, méně nakloněný přitakávat politicko-korektním prostopravdám, připravenější čelit výzvám doby. Našim přeušlechtilým liberálům nezbude než se ohlížet, jak jim uplouvá prádlo v dál, a dobře tak. Ona totiž i nejlepší vůle, i nejšlechetnější úmysl přehnaný ad absurdum, se může stát nástrojem sebevraždy.
Hannover, 8. ledna 2017