Neviditelný pes

ÚVAHA: Proč máme tak spadeno na diktátory?

2.1.2017

My máme pocit, že vývoj lidské společnosti máme tak nějak v rukou. Ne tedy přímo my, ale politici, zejména ti velmocenští. Ale ono je to spíš zbožné přání než realita. Humanosféra (tedy podmnožina lidské biosféry) je složitým a svébytným systémem, o kterém toho zatím moc nevíme. Žije si svým vlastním životem (tedy tím naším) a dělá si často, co chce. Jinak by nebyly války, revoluce a jiné nepříjemnosti. Ono výslednici chování více jak sedmi miliard lidí je těžko nějak vměstnat do teorie nebo matematické formule. Vždy se něco vymkne, stane se něco neočekávaného, co zboří všechny předpoklady. Protože tolik oblíbená přímá úměra, kterou do nás vtloukali už v základní škole, platí jen do určité míry a pak dojde ke kvalitativní změně a jde to jinudy. Když desetimetrový příkop vykopou tři kopáči za pět hodin, za jak dlouho ho vykopou tři stovky kopáčů? Ale i tři kopáči někdy seknou krumpáči a jdou na pivo.

Lidé vývoj společnosti neřídí, jen se o to s občasnými úspěchy pokouší. Spíše ho dodatečně glosují a historici vysvětlují. Vládnoucí elity bývají vždy krok za realitou. Nečekané události každého překvapí, ale v tak složitém a kypícím systému k nim zákonitě musí docházet. Překvapil vzestup Hitlera a nacismu u tak vzdělaného národa, kterým Němci bezesporu jsou, brexit konzervativních Britů a v poslední době i vítězství Donalda Trumpa. To bývají často větvící body, které přehazují výhybku dění.

Potácí-li se společnost delší dobu ve zmatcích, patových situacích, zatouží všichni po větším klidu a stabilitě. Pak se najde nějaký charismatický, většinou i populistický chlapík, který nabídne řešení. To své - a lidé se mu nakonec rádi podvolí. Diktátor je na světě, lidé ho musí poslouchat, ale mají co jíst a je nastolen pořádek. Kdo neposlouchá, má smůlu. Nastolený pořádek si přece nenecháme rozvracet. S tím souhlasí většina znovunasycených. Diktátoři tedy často představují stabilizující prvek v jinak turbulentním prostředí. Nejinak to bylo s Mubarakem v Egyptě, Kaddáfím v Lýbii a Asadem v Sýrii. Dokonce někteří analytici připouští, že svrhnout i Husseina byla chyba. Stačilo ho přibrzdit.

Pak však přijdou nasycení politici odkojení americkými a evropskými univerzitami a začnou tam vyvážet demokracii a pluralitní systém stran založený na staletích vývoje křesťansko-židovské společnosti. Pomohou svrhnout diktátora a pak se diví, že lidé v jiném kulturním prostředí si nevědí s nastalou situací rady. Relativně fungující minulý systém zkolabuje. Kdo se nejdříve vzpamatuje, než by se zmatení občané naučili zakládat spolky a strany? Fanatičtí islamisté, kteří využijí již existující organizace islámu. Vlastně ji zneužijí ve svůj prospěch. A nová diktatura je na světě. Ti předchozí diktátoři byli většinou sekulární a respektovali jistá pravidla a pokud se západem přímo nespolupracovali, tak si to s ním nechtěli aspoň moc rozházet, zatímco ty nové živí právě nenávist k západnímu typu společnosti a jejímu blahobytu. A malér je tady a můžeme si za něj sami.

Buďme rádi, že se nám tu žije dobře, máme svobodu a jsme nasycení (někdy až moc). Až budou lidé jinde chtít náš systém, oni si ho okopírují sami, až bude pro ně smysluplný. Do té doby s nimi obchodujme, jezděme k nim na dovolenou, ale nepleťme se jim do toho, jak žijí.



zpět na článek