Předchozí text s názvem Povolební pocity jsem končil odstavečkem, že za necelých 40 dnů vítězný Trump zahájí své prezidentování a již velmi brzo oznámí, koho že si vybral pro veledůležitou funkci ministra zahraničních věcí. Hned 13. prosince se tak stalo.
Současně už ale probíhá úsilí zdeptané opozice anulovat potupnou, naprosto nečekanou porážku hanebné chamtivé lhářky Hillary Clintonové. Její ambici stát se první prezidentkou v historii země napřed v roce 2008 zhatil Barack Hussein Obama a nyní tutéž potupnou zkušenost ještě potupněji zopakoval politický outsider Trump. Hillary ale respektovala tradici a donutila se k oficiálnímu přiznání své porážky a ke gratulaci s přáním všeho nejlepšího svému přemožiteli.
Něco málo týdnů uplynulo a zahájen byl pokus absolvovanou porážku anulovat.
Příležitost poskytla kandidátka strany jakýchsi Zelených, jíž se všeho všudy podařilo získat jedno procento hlasů a nyní se domáhala přepočítání hlasů ve třech či snad čtyřech státech. A Hillary neodolala se k tomuto tažení připojit. Výsledek byl ovšem jalový. Ve Wisconsinu či Michiganu při přepočítávání hlasů Trumpa obohatili.
Druhý pokus volbu popřít dosud trvá, dosahuje značných dimenzí svým rozšířením do mnohých zahraničních vzdáleností. Započato s odůvodněním tzv. hacking - proniknutím do komunikační sítě amerického vládnoucího establishmentu, zejména do centra Demokratické strany. Kdo jsou tito vetřelci, jaký cíl sledují, komu to má být k prospěchu či neprospěchu? Hlavní liberální, politicky korektní zdroje jako The New York Times či Washington Post neváhají zamířit svůj prst směrem k Moskvě, k Putinovi a jeho údajnému úsilí ovlivnit americké politické počínání se záměrem umožnit Trumpovo vítězství, a tedy i porážku patriotky Hillary. Vyšetřující federální orgán FBI sice není přesvědčen o Putinově podvratném zálusku, kdežto CIA, hlavní špionážní orgán mezi mnohými dalšími, již vydala zprávu, v příslušných provládních zdrojích zveřejněnou, o nálezu důvodu k domněnce, k uvěření (found reason to believe), že Rusové zasáhli do amerického volebního procesu - a to ovšem v Trumpův prospěch. Jeho vítězství je tak zpochybněno, podemleto. Nutno nyní pátrat po dalších důkazech, jimiž pak přesvědčivě výsledek neblahých voleb zrušit. Čili cosi bez precedentu v dějinách země.
- - -
Vítězný Trump nedělá dojem, že by se takovými eventualitami příliš trýznil. Již si vybral kandidáty pro všechna ministerská křesla a zbývalo křeslo nejzávažnější - State Department, ministerstvo zahraničních věcí. Media a nemalá část veřejnosti se touto otázkou zabývala celý jeden měsíc. Mezi kandidáty kolovalo aspoň půl tuctu jmen. Mezi nimi Rudi Giuliani, bývalý hlavní prokurátor, posléze i primátor New York City, který se tuze zasloužil o podstatné snížení zločinnosti, soužící metropoli. Rovněž se vyznamenal při zvládnutí následku teroristického útoku 11.9.2001, se zničením dvou mrakodrapů a s větším množstvím ztracených životů, než za japonského útoku na námořní bázi Pearl Harbor a tím i začátku druhé světové války v Pacifiku.
Byl bych dal přednost Guilianimu nebo Johnu Boltonovi, bývalému americkému reprezentanovi v OSN, jehož názory mi vždy imponují. Neméně bych souhlasil s volbou Newta Gingriche,velmi inteligentního vzdělance, historika a též bývalého předsedy sněmovny reprezentantů v Kongresu. Též bych přikývl volbě generála Petraeuse nebo exguvernéra a senátora Huckabeeho. Byl bych ale hodně nesouhlasil s volbou předního kandidáta, jímž byl Mitt Romney, předchozí Obamův soupeř o prezidentství, jemuž k velikému zklamání podlehl.
Romneyho jsem volil, v mnohém mi imponoval až do okamžiku, když v nynějším utkání 2016 se hodně hanebně o Trumpovi vyjadřoval, Hilary podporoval a nyní přijal Trumpovu nabídku stát se jedním ze zájemců o tento významný úřad. To Romney přijal, aniž projevil náznak ochoty se za své předchozí nehoráznosti aspoň poněkud omluvit. Přední konkurent Giuliani se posléze sám diskvalifikoval dopisem svému dlouholetému příteli Trumpovi s požadavkem být vyškrtrnut ze seznamu finalistů, poněvadž dává přednost své práci ve vlastní právnické firmě, jakož i ve své druhé firmě zabývající se bezpečností svých zahraničních klientů.
A nikdo z jmenovaných vybrán nebyl. Jím se stal Texasan Rex Tillerson, ročník 1952, inženýr, vystudoval v Austinu, započal v olejářském oboru, který nikdy neopustil, dosáhl obrovitou kariéru - stal se CEO, nejvyšším šéfem kolosu ExxonMobil, s osobní znalostí arabského a též ruského světa. Letos v ruské arktické oblasti Exxon začal s důkladným vrtáním, vzdor existujícím oficiálním sankcím a zákazu z Washingtonu. Tento podnikavý provinilec s všemožnými kontakty na nejvyšší úrovni se bude muset potýkat s nepříjemnými otázkami v Kongresu. Jaké že on má kontakty s Putinem a jak že Putin ovlivnil americké volby. Jenže tomuto Texasanovi se dostane vřelého doporučení od osobností nejznamenitějšího kalibru.
- - -
Měli jsme pořádné štěstí být ušetřeni vítězství profesionální političky Hillary, tolik zdůrazňující svou celoživotní zkušenost ve významných fukcích, avšak s převážně katastrofálním dopadem. Nyní, v náladě předvánoční, nelze zcela účinně předstírat slepotu před hororem v syrském Aleppu, s masakry včetně uřezávání hlaviček dětem neviňátkům.
Barack Hussein Obama, velitel vojsk již důkladně splasklé ex-supervelmoci, vyhlašuje ultimata všemi protivníky beztrestně ignorovaná. Obama pokračuje s kaceřováním vlastního národa. Islámský terorismus přece neexistuje, však islám je náboženstvím míru, jak každý ví či aspoň by měl vědět. Obamovy důsledně selektivní brýle, jimiž lze vidět okolní realitu s hodně rasisticky postiženým viděním. Důsledně peskuje všechny Američany, ovšem s výjimkou Afro-Američanů, jeho údajných soukmenovců. Například v nedávném měsíci září Obama v Laosu informoval skupinu tamějších studentů, že v období ekonomických potíží Američané si ulevují svým rasismem a navíc jejich lenost jim brání, aby se učili od jiných kultur.
Teď 12. prosince v interview, které poskytl jihoafrickému liberálnímu tazateli Trevoru Noahovi, zdůraznil, že jeho američtí spoluobčané „zdaleka“ (by no means) nepřekonali dědictví otrokářství, kolonialismu a rasismu. Že „rasa je nadále mocným faktorem v našich životech“. Taková tedy slova končícího prezidenta, který před osmi lety započal s tvrzením, že bude první post-racial president a zřejmě proto mu většina bělošských voličů tehdy dala svůj hlas. A brzo se přesvědčila o svém omylu.
The New York Times 28. listopadu uveřejnily plea (“žádost, prosba, požadavek“) bývalého prezidenta Jimmy Cartera, nyní již devadesátiletého, který už před několika lety bez pozvání usiloval o dosažení míru se severokorejskými marxisty-leninisty, na tomto světě již téměř vyhynulými.
Tentokrát vyslovil prosbu, aby Obama během posledního měsíce svého úřadování uznal suverenitu Palestiny jako suverenního, byť neexistujícího státu, tak jak již učinilo 137 členů OSN. Carter se odvolává na precedent ze září 1978 - onen Camp David Accord, docílený tehdejším izraelským premiérem Beginem a egyptským prezidentem Sadatem. Nepříliš pozbudivý precedent, nyní v úsilí získat nikoliv souhlas, ochotu egyptskou, ale palestinskou, přece odmítající uznat oprávněnou existenci izraelského státu.-
S Obamovým definitivním odchodem se značně vylepší vztah mezi Tel Avivem a Washingtonem. Premier Netanyahu nebude vcházet do Bílého domu postranními dveřmi, odpadnou všelijaké potupy, jakož ovšem konec vzájemné averze mezi stále fungujícím Benjaminem a odešlým Barackem Husseinem. Značnou prioritou Izraele bude likvidace nehorázné dohody Obamovy administrativy s ajatolláhy v Iránu. Trump neustoupil od svého závazku onen nucler deal znovu projednat, jen co 21. ledna začne prezidentsky plně fungovat.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče