Reforma, o níž rozhodne referendum, má politikům otevřít cestu k akceschopnosti. Ví ale vláda, co dělat?
Itálie! Kolik civilizačních výdobytků dala světu tato země! V oblasti financí šlo o podvojné účetnictví, dluhopis s kuponem (benátský vynález ze 13. století), finanční trhy v moderním pojetí, bankovnictví i samotné slovo banka. A také slovo bankrot. „Banca rotta“ – doslova: převržená lavice.
Pár významných bankrotů nyní Itálii hrozí docela akutně. Jde samozřejmě o italské banky, včetně nejstarší fungující banky na světě Monte dei Paschi di Siena. V pozadí hrozí i bankrot ze všech největší, a sice platební neschopnost státu.
Ale nemějme obavy. V Evropě 21 .století banky ani státy oficiálně nebankrotují. Napojí se na veřejný penězovod – částečně z veřejných rozpočtů, částečně vypomůže Evropská centrální banka – a jede se dál. Sbohem kapitalisme, vítejte ve světě bankovního socialismu moderní doby.
Italské trápení má nicméně významný politický rozměr. V první řadě je to příběh, jak se vlastně Itálie dostala do současného stavu. Podobně tomu bylo ve většině vyspělých zemí západní Evropy, ke kterým tak vzhlížíme.
Ďábelský kolotoč
Na počátku příběhu byla chudá, válkou zbídačená země. Demokratické státní zřízení zabránilo vzniku diktatury, ale mělo vedlejší účinky. Postupem času politické strany zjišťovaly, že voliči se dají koupit sociálními výhodami. Rozjel se ďábelský kolotoč.
V roce 1965 Itálie vybírala na daních 25,5 procenta hrubého domácího produktu. Státní dluh činil 35,4 procenta HDP. V roce 1975 se daňové inkaso téměř nezměnilo, ale dluh poskočil na 57,6 procenta HDP. Začaly zběsilé závody ve zvyšování daní: v roce 1995 italský stát vybral již 40,1 procenta (podle jiných zdrojů dokonce 45 procent) při dluhu 125,2 procenta HDP.
Demokratická politická soutěž postupně vyžadovala ode všech politických stran ještě více a více slibů sociálních výhod voličům. Pokud někdo uvažuje o definici populismu, zde se jedna nabízí: populismus je politický program založený na dočasné prosperitě na úkor budoucnosti. Polní kurát Katz dovedený do sněmovny a vlády: „To se nám to žije, dokud nám lidi půjčujou!“
Zvyšování daní má samozřejmě své vedlejší účinky. Itálie hodně vsadila na zdanění práce. Daně z příjmu a sociální pojištění činily v roce 1965 jen 11,5 procenta HDP. V roce 2007 to bylo již 24,3 procenta. Zdražení práce mělo za následek – přesně podle základní učebnice ekonomie – pokles poptávky po tomto výrobním faktoru. Tedy růst nezaměstnanosti.
Dlouhodobý růst nezaměstnanosti si vybral daň v podobě poklesu porodnosti. Nebudete mít chuť ani prostředky zakládat rodinu, když jste na podpoře a nemáte kde bydlet. Když jsme u bydlení: lze ukázat, že ceny bytů jsou dlouhodobě determinovány měnovou politikou. Čím více je peněz v oběhu, tím dražší budou byty, domy, pozemky. Velmi expanzivní politika ECB, která si klade za cíl povzbudit ekonomiku, vede ke zdražování bydlení v atraktivních lokalitách.
Rozpočtová a měnová politika tedy v pozoruhodné souhře prohlubují demografickou krizi. Itálie se dostala do fáze, kdy přišel čas platit za velkorysý rozmach sociálního státu v 70. a 80. letech. Dnešní mladá generace Italů má zaplatit dluhy svých otců.
Vraťme se ještě k politice. Itálie všelijak experimentovala s volebními systémy. Politická nestabilita 70. a 80. let, kdy se vlády střídaly jak apoštolové na orloji, byla způsobena poměrným volebním systémem. Není divu, že vláda, která může čekat, že se u moci udrží pár měsíců, nebude mít mnoho motivace myslet na budoucnost.
Současný italský politický systém ale již není tak křehký. Přesto se 4. prosince bude konat referendum o omezení moci Senátu. Italský Senát má přesně stejnou moc jako Poslanecká sněmovna (Camera dei deputati), ale jiný volební systém – poměrný systém bez bonusu pro vítěznou stranu. V praxi tedy vede k permanentnímu politickému patu, jaký je u těchto systémů obvyklý.
Reforma by měla odsunout druhou komoru parlamentu na vedlejší kolej, zrušit právo veta a dát vládě a sněmovně větší flexibilitu a akceschopnost. Ta je ovšem užitečná jen tehdy, pokud vláda ví, jakou akci má podniknout, a pokud má vůbec šanci něco podniknout. Co by mohla dnes dělat italská vláda? Snižovat daně, aby podpořila ekonomiku? S dluhem ve výši téměř 133 procent HDP je těžké snižovat daně. Zvýšit daně? Už není kam. Reformovat pracovní trh? Okamžitě se vzbouří odbory. Podpořit rodinnou politiku? Ta nefungovala ani za Mussoliniho.
Ani geniální ekonom by asi nenašel řešení na všechny problémy, které Itálie kumulovala od vzniku masivního sociálního státu v 70. letech. Cesta zpět časem není možná. Ale můžeme se aspoň poučit z cizích chyb a vyhnout se populismu. Tomu typu populismu, který praktikují vážené demokratické strany hlavního proudu. Neboť populismus maskovaný jako seriózní tradiční politika je nejnebezpečnější.
Autor, spolumajitel investiční společnosti Robot Asset Management SICAV, se podílel na přípravě ekonomické části programu nedávno vzniklé strany Realisté
LN, 1.12.2016