EGYPT: Generálové versus cukr

Egypt byl po dlouhá tisíciletí obilnicí východního Středomoří. V posledních desítkách let se ale stal dovozcem potravin. Napjatá situace v zásobování potravinami ohrožuje stabilitu země.

Pomerančové stromky v údolí Nilu

To, že se kdysi lidé usadili právě v údolí Nilu, nebyla náhoda. Široká řeka přinášela každý rok při záplavách úrodnou prsť z Etiopské vysočiny. Sklizně v údolí Nilu tak byly bohaté. Již ve starověku se z Egypta vyváželo obilí a papyrus. Tradice egyptského zemědělství trvala i ve středověku a novověku. Egypt měl v historii mnoho problémů, ale hladomory tam nebývaly časté.

Cyklus každoročních záplav byl přerušen v 60.letech 20.století stavbou Asuánské přehrady. Tehdejší egyptský vládce Džamal Násir obdivoval velké stavby v Sovětském svazu a rozhodl se postavit něco podobného i ve své zemi. Výsledkem byla Asuánská přehrada, postavená s pomocí sovětských inženýrů a zapůjčené techniky. Přehrada je obrovské dílo, snadno viditelné z oběžné dráhy, a generuje nemalou část elektrické energie pro egyptské obyvatele.

Přehrada však zapůsobila jako překážka pro každoroční záplavy. Sediment unášený řekou se začal ukládat spíše v přehradě samotné, než aby putoval dále směrem k moři. Zároveň ustalo pravidelné kolísání hladiny Nilu na dolním toku. To vedlo k zasolování polí, která začala úměrně tomu ztrácet na úrodnosti.

Tou samou dobou v Egyptě panovala vysoká porodnost. Docházelo k prudkému nárůstu obyvatelstva, který ostatně trvá dodnes. Následující graf zobrazuje vývoj počtu obyvatel Egypta za posledních 60 let:

Nárůst obyvatelstva v Egyptě

Tyto dva vlivy způsobily, že dřívější obilnice světa ztratila schopnost uživit se sama. Již v 70.letech 20.století Egypt dovážel obilí pro domácí spotřebu. Situace se od té doby ještě podstatně zhoršila, protože v zemi přibylo během poslední generace na 40 milionů lidí, ale rozsah obdělávané půdy se nijak nezvětšil, spíše naopak (města rostou a zabírají dříve zemědělskou půdu). Malou esej na toto téma naleznete zde.

*****************************

Na Blízkém východě nenajdeme sociální státy evropského typu. To ale neznamená, že by tamní režimy zcela ignorovaly osud chudiny, která může být příležitostně nebezpečná svým vlastním vladařům. Blízkovýchodní sociální stát existuje, ale funguje jinak, totiž pomocí dotací na potraviny a paliva. Jednoduše řečeno, vláda nakupuje potraviny (a benzín, naftu atd.) na světovém trhu a následně je prodává svým vlastním občanům za velmi nízké ceny.

Tento systém má svoje výhody. Z hlediska papírování je nenáročný, protože není potřeba vést zvláštní „složku“ na každého příjemce. Princip snadno pochopí i negramotní jedinci, kteří nejsou nuceni vyplňovat žádné formuláře. Možnost úředníků vybírat od lidí úplatky nebo krást ve velkém je značně omezena (zkuste si doma uskladnit deset tun zpronevěřené pšenice).

Základní nevýhodou systému je, že pokud vláda ztratí schopnost jej průběžně financovat, hrozí výbuch obrovské nespokojenosti. Na laciné jídlo či benzín si totiž navykne úplně celá populace, a pokud je v takové populaci dostatek hněvivých mladých mužů, je nebezpečné jim brát cokoliv, co si zvykli považovat za samozřejmost. Jenže reálná ekonomická situace si to občas vynutí. Důsledkem bývají pouliční nepokoje, jako např. v Íránu roku 2007. A pouliční nepokoje, nepodchytí-li se včas, mohou vést až k občanské válce či ke svržení režimu.

Jednou z kritických surovin je cukr.

Arabské a muslimské státy mají sladkosti ve veliké oblibě. Znalost cukru se do Evropy dostala právě přes Blízký východ. V kulturách, kde je z náboženských důvodů zakázáno pít alkohol, slouží silně slazená káva a čaj jako povolené společenské náhražky. Ke kávě se servírují sladké zákusky. Mládež pije místo kávy spíše limonády, jejichž spotřeba v posledních desetiletích v muslimském světě neobyčejně vzrostla.

Není divu, že arabské a muslimské státy se potýkají s explozivním nárůstem obezity a cukrovky 2.typu. V Egyptě, o kterém se nyní bavíme, je dvakrát více diabetiků (16,7 % dospělé populace) než v České republice (7,4 %), což je na pováženou, protože egyptské obyvatelstvo je v průměru o dost mladší než české. Ještě hůře jsou na tom státy Perského zálivu, kde má cukrovku 20 % dospělých.

Výskyt diabetu ve světě

Egyptská ekonomika není zrovna silná. Důležitým zdrojem příjmů byl vždycky turistický sektor, který po teroristických útocích na Sinaji utrpěl propad v řádu desítek procent. Muslimské země zaznamenaly vůbec za poslední rok velké snížení počtu turistů (Turecko, Tunisko), z jejich situace těží hlavně Španělé, kteří po letech hospodářské stagnace mají konečně nějaký růst, tažený právě turistickým ruchem.

Egypťané nakupují dotovaný cukr (zdroj: enca.com).

Příjmy z turistiky tedy poklesly, ceny cukru na světovém trhu pro změnu vzrostly. Egyptská vláda nemá dost peněz na to, aby dokázala udržet dotované ceny na původní úrovni. Je tedy nucena zdražovat cukr. Jelikož cukr je docela solidní návyková látka, znamená to, že osmdesátimilionový národ se potýká s gigantickým „absťákem“. A kdo za to může? Stejně jako v Evropě: „ti nahoře“. V tomto případě generál Sísí a jeho vojenská junta.

Bylo by hořkou ironií, kdyby za případným pádem egyptského režimu stála chuť na sladké. Vyloučit se to bohužel nedá. Egypt má totiž masivní problém s islámským fundamentalismem. Volby v roce 2011 vyhrálo Muslimské bratrstvo, pěkných 25 % si odnesli i salafisté, jejichž cílem bylo zřídit v Egyptě islámskou republiku. Někteří egyptští duchovní tehdy dokonce volali po zničení sfingy a pyramid coby neislámských. Přesně podle vzoru afghánského Tálibánu, který rozstřílel z děl prastaré sochy Buddhů. Jak by v takovém případě dopadla menšina koptských křesťanů, se můžeme jen domnívat.

Současný vůdce Egypta, generál Sísí, odstavil v roce 2013 fanatiky od moci ozbrojeným převratem. Nejprominentnější jedinci byli odsouzeni k trestu smrti, ale v podhoubí to kvasí dál. Chce-li současný režim přežít, musí být schopen nabídnout lidem i něco pozitivnějšího, než jen represe. Například levnější cukr a mouku. Jenže kde na to brát? Hovoří se o možné půjčce (čti: daru) od Mezinárodního měnového fondu. Kdo ví, zda to bude stačit.

Alternativa je ovšem děsná. Případná občanská válka či chaos v Egyptě by byla daleko horší, než celá Sýrie s Libyí dohromady. Na Krétě a dalších řeckých ostrovech by se klidně mohlo vylodit třeba deset milionů běženců. V Káhiře by mohl vzniknout nový Islámský stát. Válka takové entity se sousedním Izraelem by pak mohla skončit čímkoliv, včetně nasazení jaderných zbraní.

Vždycky může být ještě hůř, že?

*****************************
*****************************

Hudební epilog

Natalie Dessay coby Kleopatra. Prvních 30 sekund můžete přeskočit, mluví se tam.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora