Smysl tak zdánlivě nehorázného názvu se pokusím vysvětlit. Několikrát jsem si to vyzkoušel, a sice při výuce univerzitního kurzu s názvem „Introduction to International Law“. Košatil jsem teorii příklady z praxe. Když jsem dospěl k záležitostem práva námořního, neodolal jsem zabrousit k pobřeží západní Afriky, velmi pilné trase tzv. Malacké úžiny, jež ovšem neměla nic společného se slovenskými Malackami, ale s malajskou, dřív portugalskou historickou usedlostí Malacca. Touto úžinou lodě plují s dovozem ropy a všeho možného do východní Asie. Mnohá plavidla zastavují u západoafrického břehu, též k potěše v kruzích pirátských. Přístavy totiž jsou přeplněné, trpí zácpou, není neobvyklé, že čekání na zakotvení se může protáhnout na mnoho měsíců, než na loď přijde řada. Mezitím piráti, nezřídka i s pobřežní policií, rozjedou svou spolupráci, za tmy se k lodi přiblíží, z ní se zmocní zboží, které pak dospěje k distributorům a do obchodů v nedalekém Lagosu, bývalém hlavní městě Nigérie, afrického státu s největším počtem obyvatelstva.
Vraťme se z nevábné to končiny na palubu některé z čekajících lodí. Pobyt to je nejen příliš dlouhý, ale také nepříjemný, poněvadž je nebezpečný. Pravidelně se stává, že piráti se zmocní nejen zboží, ale i člena posádky, pokud možno lepého a opačného pohlaví. Děvčata se marně brání, marně do tmy se rozezvučí kvílející sirény, aniž by přilákaly včas se dostavivší záchranné čluny. Nezřídka se opakující tragedie.
Jsou ale výjimky, a to zásluhou kdysi sovětskou, jejíž reputace úspěšně se uplatňuje v nynějších dobách. Varovný užitečný precedent vznikl ještě za sovětských časů, kdy kapitán s připravenou, dobře vytrénovanou posádkou oprávněné očekával nokturnální pirátský přepad. Ten se vskutku uskutečnil, plavidlo dělalo přesvědčivý dojem naprosté nepřipravenosti. Piráti neslyšně připluli, obratně se na palubu vyšplhali, kde ale na ně čekala připravená posádka s kulomety, jimiž dychtivé loupežníky beze zbytku do jednoho vystřílela. Žádné ohledy a vyjednávání, tedy plno krve náhlých překvapených nebožtíků bez sebemenšího porušení nějakého zákona. Mezinárodní právo obyčejové v té době uznávalo dva zločiny - otroctví a pirátství za zločin tak zásadní, opravňující zasáhnout jakýkoliv stát - třeba i Českou republiku, o moře surovou náhodou přírody ochuzenou. Taková to byla realita. Zpráva se dostala do světa a plavidla s rudou vlajkou se zaslouženou pověstí získala imunitu, kterou si žádní loupežníci netroufli porušovat. Studentíkům jsem vykládal, souhlasně přikyvovali a žádný z nich nepovstal, aby zamával listinou všeobecných lidských práv. Inu, taková práva se na dotyčné loupežníky nevztahovala. A nikdo si tehdy ve třídě na zacházení s takovými zločinci nestěžoval.
- - -
Ovšem doba plyne, přemnohé se mění, máme islám, hodně islámu, vyžadují se všelijaká řešení, zejména v amerických podmínkách. Pochytaní teroristé, včetně organizátora 9/11 mrakodrapového masakru, čekali řadu let na přípravu vojenského soudu. Nevzpomínám si, že by někdo byl doporučoval pominutí přísně ohleduplného soudního řešení, vzdor zřetelné samozřejmosti, že přece takoví teroristé neměli nárok na přiznání statusu POW, vojenských zajatců, podle stále platných mezinárodních předpisů ze začátku dvacátého století. (Pochytané postřílet, napřed je ale vyslechnout, existují přece účinné metody jak přimět k rozpovídání. Například zapálený doutník blížící se k oku příliš mlčícího zajatce.)
Sebedestruktivní morbus politické korektnosti bují již v mnohých podobách.
Příkladem poslouží masakr na texaské vojenské základně Fort Hood - 18 mrvých, 25 těžce zraněných, pachatelem major Nidal Malik Hasan, střelbu započal se slovy Allahu Akbar. Se svými názory se netajil, ale nikdo si netroufl na ně upozornit v oprávněné obavě riskovat obvinění z islamofobie, z rasismu - další triumfy politické korektnosti. Akt mnohonásobné vraždy se oficiálně proměnil na „úraz v pracovním prostředí“. Nastal příval eufemismů, Obama nikdy nevyřkl slova islamic terrorism k popisu autentické reality.
Po třech letech pečlivých příprav na bázi Guantanamo u vojenského soudu započal proces s pěti džihádisty, z nichž nejprominentnější byl Khalid Sheik Mohammed, pokládaný za hlavního strůjce 9/11 útoku, k němuž se pyšně hlásil, jakož i k třiceti dalším teroritickým akcím, včethě uříznutí hlavy amerického židovského žurnalisty Daniela Perla. Tito obvinění soudní proceduru ignorovali, padali na kolena, nahlas se modlili. Jménem svého klienta si advokát vyžádal přečtení jmen všech obětí 9/11, což trvalo přes dvě hodiny. Jeden z obviněných si ze soudního dokumentu udělal papírovou vlasťovku ve tvaru letadla a tou mířil do mikrofonu jako symbolu mrakodrapu. S potupami přispěla i obhájkyně jednoho z vrahů, když vznesla požadavek, aby přítomná osoba justičního týmu, ženského pohlaví, se dostatečně zahalila, neboť zahlédnutím části ženské pokožky by se její klient dopustil hříchu. Domáhat se ohleduplnosti pro háklivost senzitivních mordýřů neváhajících hlavy uřezávat je ovšem další náramný triumf šarády s přecitlivělostí, touto další novou efektivní zbraní teroristů. Záměr zesměšňovat americký systém se věru dařil. Se všemi odvoláními se finančně nákladný proces protáhne aspoň na čtyři roky.
- - -
Kéž by Rusové byli naším vzorem, leckdo si třeba povzdychne a jen s obtížemi by se s ním nedalo nesouhlasit. Posloužím příkladem z doby ještě sovětské: V roce 1985, v Bejrutu, hlavním městě Libanonu, došlo k únosu čtyř sovětských diplomatů. Pachateli byli členové organizace Hezbolah, financované Íránem. Domáhali se, aby Moskva přinutila syrskou armádu zastavit svůj útok na vojenské jednotky islamistů.
Moskva požadavek ignorovala, únosci z Hezboláhu reagovali zastřelením jednoho z diplomatů a jeho kulemi proděravěné tělo odhodili na skládce odpadků. Tentokrát ale Moskva jednala okamžitě. Příslušná KGB jednotka uskutečnila svůj únos, zmocnila se muže zpřízněného s vysoce postaveným kádrem Hezboláhu.
Poté - z informace získané od žurnalisty Benny Morrise z Jerusalem Post - hoši kágébácilapenou oběť kastrovali, mužství zbavili a uťaté moudí zaslali jako přesvědčivý důkaz vykonané ochoty příslušně řízně jednat. Pozůstalým adresátům dodali seznam dalších příburných, rovněž s adresou jejich bydliště, jakož i s ujištěním o své ochotě dodávat další balíčky se stejně choulostivým obsahem.
Yuri Perfilyev (takto anglicky psáno, The horn editorial team), šéf tamější KGB
báze, se postaral o setkání v Bejrútu s Grand Ayatollah Mohammad Hussein Fadlallahem, vysokým to duchovním činitelem Hezboláhu. Podle knihy „The Secret War With Iran“ popsal Perfilyev situaci jako tragickou, k čemuž dodal, že tragické by ovšem rovněž bylo, kdyby sovětská raketa „náhodou, pouhou náhodou dopadla v Íránu, v blízkosti sovětské hranice na svaté město Qom“.
„Zřejmě to zapůsobilo,“ zasmál se Perfilyev v rozhovoru s autorem jmenované knihy (Ronen Bergman, Israeli investigative journalist ), Došlo k okamžitému propuštění oněch tří sovětských (ruských) diplomatů.
V zajetí ale stále zůstávají Evropané a Američané. Nikoliv však občané bývalého Sovětského svazu. „Tohle je způsob, jak si Sověti počínají,“ Morris citoval zdroj a řekl v Jerusalem Post. „Oni jednají - oni nemluví. A to je řeč, které Hezbollsh rozumí.“
Čtenář nechť rozhodne, kterému řešení, ruskému či washingtonskému, by dal přednost.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče