Evropa protentokrát není rozdělená do americké a sovětské sféry vlivu, ale rovnou do dvou paralelních realit
Václav Klaus starší byl na skok v Berlíně, který „nějak necítí a nemusí“. Je to „zvláštní kosmopolitní město“, po kterém jezdí příliš kol: „berlínská rovina tomu nahrává, ale do měst patří auta, nikoli cyklistika“. Jedna z cyklistek dokonce „měla v jakémsi kočárku před sebou dvě malé děti a na prsou dítě třetí. To není výraz zoufalé sociální situace této ženy, to je od ní záměrná agresivní symbolika. Skoro se bojím na závěr říci, že právě tato momentka je pro mne shrnujícím symbolem této mé krátké návštěvy Berlína.“
Klaus, který přitom ani v letadle zmítaném turbulencemi „nehne brvou, čte a podtrhává si dál“, není jediným akčním hrdinou, kterého Berlín vyvedl z míry. Na konci zimy se po městě prošli tři čeští protiimigrantští aktivisté, kteří tam jeli „hledat nějaké multikulturní obohacení.“ Neuvěříte, co se stalo potom: „Je tu jeden syrský obchod vedle druhého, Turecko, Libye, Albánie,“ vzpamatovávala se Michaela Homolková ze zjištění, že výběr černého čaje nekončí Pigi a Pickwickem. Jiřího „Nebojme se bránit“ Jiskru zasáhla procházka po městě plném přinapilých natolik, že si už „po první půlhodince si musel jít koupit alkohol, protože to nedával“. Potvrdil tím vlastní teorii, že se „mladí lidé začínají přizpůsobovat jim“. Ať už tím myslel kohokoliv.
Stejné zážitky, opačný dojem
Do Berlína plného rodin na kolech, imigrantských obchodů a divných typů s lahváči se teď v září stěhují dva mí přátelé, přírodovědci; jiná kamarádka, programátorka, tam už dva roky žije; další známí tam jezdí na služební pobyty. Všichni do posledního jsou z toho nadšení. Nenavzdorytomu, že je Berlín plný rodin na kolech, imigrantských obchodů a divných typů s lahváči, ale právě pro tohle všechno.
Berlín se stal znovu symbolem rozdělené Evropy. Tentokrát už není rozdělená čárou na mapě na americkou a sovětskou sféru vlivu, ale do dvou paralelních realit. Přesně jako v klipu, ve kterém Rudy Mancuso najde a vyzkouší rasistické brýle. Aby si dva lidé odváželi ze stejné městské čtvrti naprosto odlišný dojem, už není zapotřebí stavět potěmkinské vesnice jako kdysi třeba Stalin, ani je schválně vodit po těch nejhorších nebo nejlepších ulicích. Stačí je normálně nechat koukat na jednu a tu samou scenérii, o zbytek se postarají jejich vlastní předsudky a kulturní kapitál.
Ten mechanismus funguje i jinde než v Berlíně. Nemlich stejné to bylo se zkazkami z uprchlických táborů. Když jsem byl před rokem v Röszke, otřáslo mnou, jakou humanitární katastrofu Evropa na svých hranicích dopustí; protiimigrantské aktivisty naopak šokovalo, co všechno uprchlíci dostávají a jak jsou nevděční.
Pokud jste z Brna, ani nemusíte opouštět město, abyste poznali, ve které ze dvou paralelních realit žijete. Stačí se v parném odpoledni postavit do parku před budovou opery a podívat se ke kašně. Buď si v ní hrají děti, nebo v ní cigoši dělají bordel. Z možnosti, kterou vyberete, půjde spolehlivě odvodit, jak by se vám líbilo v Berlíně.
Možná už chápete, proč nelze spoléhat na to, že by k vyléčení rasistů nebo naopak otevření očí naivním sluníčkům stačilo, kdyby lidé víc cestovali. Málokdo je totiž schopný vrátit se s něčím, s čím neodjížděl.
Prohodit Gebriana s Klausem a vytáhnout popkorn
Nabízí se skončit nějakou moralitou takzvaně k zamyšlení. Vždycky jsem si myslel, že jsou jiný lidi prostě jen debilové, než Kašpárek napsal, že máme mezi sebou budovat mosty. – Takhle to asi nefunguje.
Pojďme to prostě dřenit jako Rudy Mancuso. Složme se na Hithitu na dvě reality show. V jedné bude Adam Gebrian glosovat místa, kde je podle Klause svět ještě v pořádku: dejme tomu autenticky nekosmopolitní a nefeministické Prudice nebo showroom Audi v Teplicích. Klause zase pošleme rozhlížet se a glosovat do destinací, které zatím v jeho Zápiscích z cest tak bolestivě chybí: do Vršovic na Krymskou, na protestní cyklojízdu nebo na festival duhových lidí.
Vlastně promiňte. Na festival agresivně symbolických duhových antilidí.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce