Neviditelný pes

SVĚT: Fenomén pláží je dost nový

20.9.2016

Po tisíciletí patřily mořské pláže k obávaným místům. Odpočinek na nich lidé začali hledat relativně nedávno.

Plantáže slunečníků a lány lehátek se táhnou na kilometry daleko. Šplouchání vln zaniká v křiku dětí i dospělých, slaná vůně mořské vody se mísí s odérem opalovacích krémů a rychlého občerstvení. Sluncem zalité písečné pláže patří k hnacím motorům turistického průmyslu. Staly se synonymem relaxace, odpočinku a zábavy. Přímořská letoviska zaujímají přední místo mezi destinacemi pro 600 milionů turistů, vyjíždějících ročně za dovolenou. Plážím také patří významný podíl z 1250 miliard dolarů ročních příjmů ze světové turistiky.

Nejstarší doklady o životě pravěkých lidí na mořském pobřeží jsou staré 164 000 roků. Tehdy vyhnala drsná změna klimatu naše dávné předky z afrického vnitrozemí na pobřežní skaliska jihoafrického Pinnacle Pointu. Sucho sežehlo krajinu. Nebylo kde lovit zvěř a kde sbírat jedlé rostliny.

Nouze naučila obyvatele Pinnacle Pointu hledat potravu na pobřežních mělčinách. Sbírali tu nejrůznější mušle, kraby, plže a další bezobratlé živočichy. Přesto tihle lidé nežili na plážích. Jejich jeskynní sídla dělilo od moře několik kilometrů. Určitě ne náhodou. Těsné sousedství moře vnímali lidé od pravěku jako hrozbu.

Nedobrovolní mořeplavci

Na plážích se potkávají tři různé živly a to s sebou nese řadu rizik. Na to, jak jim čelili lidé doby kamenné, můžeme usuzovat jen z nepřímých důkazů. K prvnímu osídlení indonéského ostrova Flores došlo v době, kdy ještě lidé neovládali plavbu po moři. Na ostrov nebylo možné dojít ani při nejnižší hladině světových oceánů suchou nohou. Vyžadovalo to zdolání mořských úžin širokých i desítky kilometrů.

Vědci předpokládají, že se prvními osadníky stala zcela nedobrovolně skupinka pravěkých lidí, které zaskočila na pláži tsunami a spláchla je na širé moře. Trosečníci se zachytili plovoucích vyvrácených stromů a vydrželi na nich tak dlouho, dokud je milosrdné vlny opět nevyhodily na břeh.

Podobné zkušenosti dlouho nedovolily lidem, aby se na plážích zdržovali déle, než bylo nezbytně nutné. Dokonce iv moderní době, která plážím nepokrytě holduje, se může idyla vmžiku proměnit v noční můru. Tak jako k tomu došlo v neděli 26. prosince 2004 na rozsáhlých částech pobřeží Indického oceánu zasažených obří vlnou tsunami.

I proto osídlila obrazotvornost našich předků pláže ležící na dosah moře bezpočtem příšer. Hlubiny byly domovem biblického leviatana, hafgufy ze severských ság nebo antické Skylly a Charybdy. Na pláži končil bezpečný svět souše a začínal nebezpečný oceán. Z mořského břehu se lidé vydávali na plavby a sem se z nich také vraceli, pokoušeli se tu sehnat obživu, ale to bylo všechno.

Zrod mořských letovisek

Změna v náhledu na mořské pobřeží a pláže přišla s průmyslovou revolucí a odstartovala v její anglické kolébce. V polovině 18. století rostly v Anglii jako houby po dešti továrny, hutě a doly, v kterých za děsivých podmínek otročily zástupy námezdních dělníků. Podvýživa, těžká práce v krajině nebezpečných podmínkách a katastrofální hygiena si vybíraly svou daň v podobě úrazů, chorob a předčasných úmrtí. Z konfrontace s touto děsivou realitou se ve vyšších kruzích zrodila posedlost zdravým životním stylem.

Movití lidé hledali zdroje životní síly co nejdále od páchnoucích, špinavých měst. Tváří v tvář chorobám a smrti řádícím v chudinských čtvrtích se zdálo více než logické hledat zdraví v přírodě.

V tom se od nás lidé poloviny 18. století příliš nelišili. Lékaři tehdy doporučovali k zažehnání většiny problémů tělesná cvičení a především studené koupele. Vodoléčba byla považována za účinný prostředek proti duševním poruchám, ale i infekčním chorobám, jako jsou lepra nebo tuberkulóza. Pomalu se tak rodil kult moře, které člověka neohrožuje, ale naopak uzdravuje.

V odezvě na poptávku po ozdravných pobytech vznikaly přímořské lázně. Jednou z prvních vlaštovek se stalo anglické městečko Scarborough v severním Yorkshiru. Záhy se proměnilo v útočiště londýnské smetánky, pro niž tu už v roce 1845 postavili hotel schopný uspokojit nároky těch nejvybíravějších lázeňských hostů. Scarborough brzy následovala další města, například Margate s vyhlášenými plážemi Margate Sands nebo Brighton, těžící z letitého patronátu krále Jiřího IV.

Jakkoli může tento turisticko-lázeňský boom vyvolávat asociace se současným rozvojem přímořských letovisek, rekreace na tehdejších plážích se od té dnešní v mnoha ohledech lišila. Osmnácté století bylo podstatně upjatější a dnešní „naháči“ dovádějící na plážích by tehdy byli společensky naprosto nepřijatelní. Právě ve Scarborough se objevily v roce 1735 první „koupací stroje“. Do těchto vozíků přistavených na pláži vstoupil muž či žena ve společenském oblečení, uvnitř se převlékl do koupacího úboru a pak dal pokyn obsluze, aby vozík odtlačila do moře. Skryt před zraky kolemjdoucích dřevěnou nebo látkovou zástěnou vklouzl plavec do vody, a když se nabažil koupele, vrátil se stejnou cestou zase na suchý břeh. Z koupacího stroje vystoupil opět jako ze škatulky.

K boomu přispěli romantičtí umělci

Navzdory těmto krkolomným procedurám obliba pláží rostla. K obratu významně přispěli také romantičtí umělci. Spisovatelé verbovali nové milovníky pláží popisem procházek hrdinů svých románů po mořském břehu nebo dramatickým líčením přílivu a odlivu. Malíři, jako Angličan Joseph Turner nebo Němec Caspar Friedrich, malovali kromě řady dalších motivů i moře v jeho nejrůznějších podobách, a podíleli se tak na propagaci přímořské turistiky.

V první polovině 19. století už pláže nepřitahovaly jen společenskou smetánku. Vášní pro radovánky na mořském pobřeží zahořela i anglická střední třída. Její sny jí pomohl uskutečnit prudký rozvoj železnic. Na první meziměstskou trať mezi Manchesterem a Liverpoolem vyjel vlak tažený parní lokomotivou v roce 1830. Jen o dvacet let později už měla Anglie 10 000 kilometrů železniční sítě. Mnohé z tratí vedly i do přímořských lázní. Například Scarborough propojila s Yorkem železnice už v roce 1841. Vlaky přivážely k moři další a další rekreanty.

Obliba pláží se neomezila jen na Anglii. Společně s průmyslovou revolucí byla exportována jako její „vedlejší produkt“ nejprve přes kanál La Manche do francouzské Normandie a odtud pak do slunné Itálie, ale i na podstatně chladnější pobřeží severního Německa a jižní Skandinávie.

Ofenziva turistů na pláže dodnes neskončila. Nasadila si jen trochu sportovnější masku, když vybavila rekreanty surfovými prkny, vodními lyžemi, mořskými kajaky a dalšími prostředky pro adrenalinové radovánky.

Písek stále v pohybu

Někteří sociologové vidí v neustále rostoucí oblibě pláží fakt, že jde o místa bez paměti, nepoznamenaná stopami po minulých událostech. Tím se liší nejen od měst, ale třeba i od venkovské krajiny, na kterých je jejich historie jasně patrná a jež si svou „paměť“ uchovávají.

Pláž je pro turistu „duševně pohodlná“, protože ho nenutí neustále se v myšlenkách k něčemu vracet. „Pláž je tabula rasa, nepopsaná tabule, abstrakce. Je to místo, kde můžete vlastně stále jen začínat od samého začátku,“ říká francouzský sociolog Jean-Didier Urbain.

Co začalo v polovině 18. století jako útěk k léčivým a ozdravným silám přírody, dnes přerostlo v rozsáhlou devastaci životního prostředí. Za uspokojení touhy po plážích platíme vysokou cenu.

Lidé se hrnou k pobřeží. Plná polovina lidstva žije méně než 60 kilometrů od mořského břehu a počet obyvatel pobřežních oblastí za poslední tři desetiletí stoupl o 30 procent. Křehké pobřežní ekosystémy nemohou takový nápor vydržet.

Mnohé přírodní pláže jsou zničené, další poškozené. Tyto „pruhy písku“ vypadají na první pohled stabilně, ale ve skutečnosti jsou v permanentním pohybu. Písečná zrnka jsou neustále smývána z břehu do hlubších vod a odtud opět vynášena proudy a vlnami na pobřeží. Stačí, aby člověk do tohoto koloběhu neopatrně zasáhl, a pláž zmizí.

Na některá místa na atlantickém pobřeží USA se dováží písek těžený ve vnitrozemí nebo z mořského dna a vytvářejí se z něj pláže pro potěchu a zábavu turistů. Zimní bouře tyto umělé pláže obvykle spláchnou, ale „plážoví údržbáři“ stihnou do letní sezony navozit na zdevastovaný břeh nové haldy písku a vrátit plážím jejich atraktivní vzhled.

Mohlo by se zdát, že země s rozsáhlými písečnými pouštěmi mají písku na budování pláží na rozdávání. Ale pouštní písek je příliš jemný a pro pláže se nehodí, protože ho rychle odvane vítr. Země, jako je Dubaj, proto dovážejí písek na budování vlastních pláží ze zámoří, například až z Austrálie. I to je jedna z podob našeho omámení mořskými plážemi.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 17.9.2016



zpět na článek